Nordalbingie
|
Nordalbingie Nordalbingien (de)
| |||||||||
Geografie
| |||||||||
|
žádné
|
|||||||||
| Obyvatelstvo | |||||||||
|
Národnostní složení
|
Nordalbingští Sasové (Holsaté, Sturmaři a Ditmaři)
|
||||||||
|
starosasština
|
|||||||||
| Státní útvar | |||||||||
|
kmenová konfederace, administrativní region Saska
|
|||||||||
| Státní útvary a území | |||||||||
| |||||||||
Nordalbingie (německy Nordalbingien) neboli Severní Albingie (doslova Severní Zálabí) byl jedním ze čtyř administrativních regionů středověkého Saského vévodství. Tři další oblasti byly Engern, Ostfálsko a Vestfálsko.
Jméno regionu je odvozeno od Alba, tj. latinského jména řeky Labe.
Geografie
Region se nalézal převážně na severní straně Labe a shoduje se s územím dnešního západního Holštýnska. Do 11. století to byla nejvýchodnější část Saského vévodství, sousedící s územím Polabských Slovanů. Nordalbingie se členila na čtyři oblasti nazývané podle saských kmenů, které je obývaly. Na severní straně od Labe to byly Holsatsko, Sturmarsko a Ditmarsko, na jižní straně od Labe pak Hadelnsko.
Historie
V 8. století Karel Veliký vedl boje s tehdy pohanskými kmeny Sasů. Na území celého Saska začala postupná christianizace. Roku 804 se Nordalbingie stala součástí Karlovy říše a ten ji dal do správy obodritskému knížeti Dražkovi, jeho spojenci v bojích se Sasy. Koncem 11. století se Nordalbindie dostala pod částečnou nadvládu obodritského knížete Kruta a Holsaté, Sturmaři a Ditmaři mu byli povinováni placením tributu.[1]
Podle některých zdrojů, Karel Veliký zamýšlel zřídit nordalbingské biskupství[2], které by vedl kněz Heridag. Po Heridagově smrti však od toho úmyslu upustil a nordalbingský region se stal součástí diecéze brémské. Za vlády Ludvíka Pobožného pak byl součástí diecéze verdenské.
Reference
- ↑ Libuše Hrabová, Stopy zapomenutého lidu, s.139
- ↑ Adam Brémský Činy biskupů hamburského kostela. Příprava vydání Libuše Hrabová. 1. vyd. Praha: Argo, 2009. 281 s. ISBN 978-80-257-0167-6. S. 57.
