Nadija Svitlyčna

Nadija Svitlyčna
Narození 8. listopadu 1936,
Tolokivka, Luhanská oblast
Úmrtí 8. srpna 2006 (ve věku 69 let)
Matawan, New Jersey
Místo pohřbení Bajkovův hřbitov
Vzdělání Filologická fakulta Charkovské univerzity
Alma mater Charkovská národní univerzita V. N. Karazina (do 1958)
Povolání učitelka, ředitelka střední školy, knihovnice, editorka, překladatelka
Ocenění Řád za odvahu 1. třídy,
Příbuzní Ivan Svitlyčnyj (bratr)
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Nadija Aleksejevna Svitlyčna ukrajinsky Надія Олексіївна Світлична (8. listopadu 1936, Tolokivka, Starobilský rajón, (Luhanská oblast) – 8. srpna 2006, Matawan New Jersey)[1] byla ukrajinská filoložka, učitelka, ředitelka střední školy, knihovnice, editorka, překladatelka, příslušnice kulturního hnutí Šedesátníků, lidskoprávní aktivistka, disidentka, politická vězenkyně, emigrantka a zahraniční členka Ukrajinské Helsinské skupiny v USA, redaktorka Radia Svoboda, editorka časopisu Вісник репресій в Україні.[1] Obdržela Řád za odvahu 1. třídy,[2]Řád kněžny Olgy III. třídy, Cenu Vasyla Stuse (1992) a Národní cenu Tarase Ševčenka (1994). Její starší bratr byl disident Ivan Svitlyčnyj.

Život

Nadija Svitlyčna pocházela z rolnické rodiny ve vesnici Tolokivka, (Luhanská oblast). Měla staršího bratra Ivana (1929-1992) a sestru Marii (1932). Absolvovala Starobilskou střední školu, která tehdy jako jediná v celém rajónu učila v ukrajinštině. V letech 1953-1958 studovala filologii na Katedře ukrajinského jazyka a literatury Charkovské univerzity[3] a poté pracovala 4 roky jako učitelka a ředitelka střední průmyslové školy v hornickém městě Antracyt.

V letech 1962-1963 učila ruskou literaturu na Starobilské zdravotní škole a pracovala jako knihovnice v obcích Baydivka a Polovynkyne. Roku 1964 se přestěhovala do Kyjeva do jednopokojového bytu ke svému bratrovi Ivanovi a jeho ženě Leonidě.[4] Stala se editorkou vydavatelství Republikánské zemědělské střední školy a editorkou pedagogického nakladatelství Osvita (tehdy Радянська школа). Překládala z ruštiny pro časopisy «Легка промисловість» і «Деревообробна промисловість» a pracovala jako výzkumník na Pedagogickém Institutu.[5] Měla večerní přednášky v kyjevské čtvrti Darnycia a zpívala ve sboreu Žajvoronok, později etnografickém sboru Homin.

Během represí proti Šedesátníkům v polovině 60. let pracovala v Doněcké oblasti se skupinou umělců vedených G. Synycií, spolu s Allou Horskou, H. Zubčenko, O. Korovajem, I. Kulikem a G. Marčenkem. Spolu se svým bratrem Ivanem vedla v Kyjevě Klub tvořivé mládeže "Сучасник"[5], kde se seznámila s mnoha disidenty.[3]KGB se o ni začala zajímat, když se 22. května 1967 zúčastnila vzpomínkové akce u hrobu Tarase Ševčenka. Na nátlak KGB se musela vzdát práce v Pedagogickém institutu.[6] Od roku 1967 pracovala se skupinou výtvarníků na mozaikách v Mariupolu. V letech 1968-1972 vedla závodní knihovnu mrazíren v Kyjevě. Spolu s bratrem Ivanem, I. Dzjubou a L. Kostenko odeslala dopis Petro Šelestovi protestující proti vykonstruovanému obvinění Vjačeslava Čornovila[3] a v listopadu 1967 se zúčastnila jeho procesu.

V prosinci 1970 spolu s Jevhenem Sverstjukem[7] nalezla ve Vasylkivu tělo zavražděné Ally Horske a organizovala její pohřeb i zhotovení památníku. V té době se věnovala šíření samizdatu, přepisovala díla zakázaných autorů, vydala memoáry Danylo Šumuka[8], pořídila fotografický archiv díla Vasyla Symonenka[9] a organizovala literární večery s díly zakázaných autorů ve školách, knihovnách a na venkově.

Od ledna 1972, během vlny zatýkání, byla opakovaně předvolána jako svědek k výslechu na KGB v souvislosti se zatčením jejího bratra Ivana a dalších disidentů. V té době měla doma dvouletého syna Jarema a KGB po ní požadovala informaci, komu svěří syna do opatrování. Po dvou měsících výslechů u ní KGB provedla domovní prohlídku a zabavila 1 800 písemností, včetně samizdatu Fenomén doby Vasyla Stuse, Katarakt M. Osadčyho, Technologie moci Abdurachmana Avtorchanova nebo memoárů D. Šumuka.[6][3] Byla obviněna, 18. května 1972 zatčena a déle než rok držena ve vazební věznici KGB. Syna přemístili do sirotčince, ale nakonec se rodině podařilo ho vyzvednout a odvézt k babičce. Ve dnech 23.-24. května 1973 Svitlyčnou kyjevský soud za tzv. "antisovětskou agitaci a propagandu" (viz "přiznání"[pozn. 1])[3][5] poslal na 4 roky do pracovního tábora s přísným režimem. Během věznění v táboře ZhKh-385/3 v Baraševu v Mordvinsku se účastnila táborových protestů a hladovek.

Roku 1976 byla propuštěna a transportována do Luhansku. Součástí jejího trestu ale nebylo vyhnanství a proto trvala na návratu do Kyjeva. Nedostala však "povolení k pobytu" v Kyjevě a nesehnala zde zaměstnání.[10] Uchýlila se spolu se svým synem k manželce svého vězněného bratra Leonidě Svitlyčné, kde opakovaně dostávala pokuty za "porušení vízového režimu".[5] 10. prosince 1976 napsala dopis Ústřednímu výboru Komunistické strany Ukrajiny, ve kterém protestovala proti pronásledování a věznění ukrajinských zastánců lidských práv a vzdala se sovětského občanství.[10] V dopisu napsala: "Je pod lidskou důstojnost, po všem co jsem zažila, být občanem největšího, nejmocnějšího a nejdokonalejšího koncentračního tábora na světě". Odmítla zaměstnání na Státní hudební akademii a nastoupila jako vrátná v mateřské školce, kde povolení k pobytu nebylo požadováno.[4] Roku 1977 se provdala za Pavlo Stokotelného a získala povolení k pobytu v Kyjevě. Zúčastnila se jako svědek procesu s M. Matusevyčem a M. Marynovyčem a její vystoupení KGB opět označila za "antisovětskou propagandu".[3] Po dalším výslechu ztratila i zaměstnání vrátné.[6]

V květnu 1978 se jí narodil syn Ivan.[3] V říjnu 1978 dostala povolení vycestovat ze Sovětského svazu s oběma syny.[1] Vydala se nejprve do Říma na audienci u papeže Pavla VI. a odtud do Spojených států. Její muž dostal povolení vycestovat a spojit se s manželkou a dětmi v USA po roce a půl.[4] Žili postupně ve Filadelfii, Newarku, Irvingtonu a Matawanu. Nadija pracovala v Ukrajinském museu v New Yorku[11] a jako překladatelka na Harvard University, jako zahraniční členka Ukrajinské Helsinské skupiny, editorka ženského časopisu Vira a psala články pro Bulletin of repressions in Ukraine.[12]

Vydala knížku o Juriji Lytvynovi (1980) a sbírku veršů Vasyla Stuse Palimpsests (1986).[1] V letech 1983-1994 pracovala v ukrajinské redakci Radia Svoboda a byla editorkou časopisu Hope (Naděje). Od roku 1990 přijížděla inkognito na Ukrajinu, zúčastnila se studentské hladovky a chodila na Majdan. Když jí byla roku 1994 udělena Ševčenkova cena, oznámila založení Nadace Muzea šedesátých let (HOMSH)[10] a věnovala nadaci svůj podíl z ceny. Když zemřel její bratr Ivan, připravila s vdovou I. Svitlyčnou vydání sbírky jeho veršů "Mám jen slovo" (1994), knihu vzpomínek na I. Svitlyčného „Dobrookyj“ (1998) a knihu jeho dopisů z tábora „Nenapsané dopisy nepřicházejí“.[3]

Zemřela 8. srpna 2006, krátce před svými 70. narozeninami.

Po smrti byl tělo Nadiji Svitlyčné převezeno na Ukrajinu a 17. srpna 2006 proběhlo rozloučení v Chrámu svatého Vladimíra v Kyjevě za přítomnosti prezidenta Viktora Juščenka. Je pohřbena na Bajkovském hřbitově v Kyjevě.[13]

Ocenění

Reference

  1. ↑ a b c d Svitlychna, Nadiia, Internet Encyclopedia of Ukraine
  2. ↑ ,Про відзначення державними нагородами України засновників та активістів Української Громадської Групи сприяння виконанню Гельсінкських угод, 8.11.2006
  3. ↑ a b c d e f g h С.Карасик: СВІТЛИЧНА Надія Олексіївна
  4. ↑ a b c Надія Світлична, Історична правда, 2022
  5. ↑ a b c d СВІТЛИЧНА НАДІЯ ОЛЕКСІЇВНА, Дисидентський рух в Україні
  6. ↑ a b c Nadija Switlytschna, 1936–2006, Biografisches Lexikon
  7. ↑ Sverstiuk, Yevhen, Internet Encyclopedia of Ukraine
  8. ↑ Shumuk Danylo, Internet Encyclopedia of Ukrajine
  9. ↑ Symonenko Vasyl, Internet Encyclopedia of Ukraine
  10. ↑ a b c Надія Світлична: правозахисниця, публіцистка, журналістка, Повага. Оксана Верховод, Сайт кампанії проти сексизму в медіа і політиці, 2023
  11. ↑ The Ukrainian Museum, New York
  12. ↑ VISNYK REPRESIY V UKRAINI (BULLETIN OF REPRESSION IN UKRAINE), Дисидентський рух в Україні
  13. ↑ Україна прощалася сьогодні з Надією Світличною, Права людини в Україні, 17.8.2006

Poznámka

  1. ↑ Přiznávám se k tomu, že jsem s vyšším vzděláním, s určitými životními zkušenostmi věřila v zákony, které nebyly ve vzájemném souladu, věřila jsem, že Ústava SSSR je nejvyšší zákon, ale není, protože se neustále porušuje. Slibuji, že až budu propuštěna s malým dítětem, nebudu číst protisovětskou literaturu. Nemohu přísahat, že nebudu číst vůbec nic, protože jsem gramotný člověk a není jasné, jaké je kritérium: co se smí a nesmí číst

Literatura

Externí odkazy

Zdroj