Mychajlo Kosiv

Mychajlo Kosiv
Mychajlo Kosiv (1990)
Mychajlo Kosiv (1990)
Narození 28. prosince 1934 (90 let)
Rožňativský rajón
Vzdělání Lvovská univerzita, filologie
Alma mater Lvovská univerzita
Povolání učitel, 1970-1972 nezávislý novinář (The Ukrainian Herald), po roce 1990 poslanec ukrajinského Parlamentu
Politická strana Reforms and Order Party
Choť Maria Antonivna Kosiv (* 1949), novinářka
Děti Vasyl (* 1973), Anna (* 1976)
Funkce ukrajinský poslanec (1990–1994)
ukrajinský poslanec (1994–1998)
ukrajinský poslanec (1998–2002)
ukrajinský poslanec (2002–2006)
ukrajinský poslanec (2007–2012)
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Mychajlo Vasylovyč Kosiv (* 28. prosince 1934, Olchówka, Województwo stanisławowskie, Polsko nyní Vilčivka, Ivanofrankivská oblast, Ukrajina)[1] je ukrajinský novinář, učitel, politický disident, po roce 1990 politik a poslanec Parlamentu v letech 1990-2012. Zasloužilý umělec Ukrajiny.[2]

Život

Mychajlo Kosiv pochází z rolnické rodiny v Olchówce, která do roku 1939 územně patřila k Druhé Polské republice. V letech 1955-1960 studoval filologii na Lvovské univerzitě. Od roku 1960 byl vědeckým pracovníkem Lvovské národní knihovny a památníku Ivana Franka a připravoval disertaci na téma "Věda, žurnalistika a literatura v tvůrčí tradici Ivana Franka". Svou kandidátskou disertaci už nestihl obhájit, protože byl roku 1965 zatčen za "protisovětskou agitaci a propagandu".[2] Ze zdravotních důvodů (komplikovaná operace)[1] a pro nedostatek důkazů nakonec nebyl stíhán, ale byl propuštěn z práce. Tepve od roku 1967 našel zaměstnání jako učitel základní školy v Krechivu. Od roku 1969 do roku 1989 pracoval ve Lvovském muzeu v odboru historických zbraní, v letech 1989-1990 byl vědeckým pracovníkem Institutu ukrajinských studií Ukrajinské akadamie věd, poté do roku 1992 náměstkem ředitele Výkonného výboru humanitárních operací ve Lvově.[1]

V letech 1962-1964 byl předsedou Klubu tvůrčí mládeže ve Lvově "Prolisok"[1], v letech 1970-1972 se jako člen redakce podílel na vydávání ilegálních novin "Український вісник" (Ukrainian Herald).[3][2] Měl 15 let zakázáno publikovat své vlastní texty. Od roku 1987 člen Unie spisovatelů Ukrajiny, v letech 1988-1996 byl místopředsedou pobočky organizace Prosvita ve Lvově.[2] Na počátku ukrajinské revoluce, která předcházela Vyhlášení nezávislosti Ukrajiny, roku 1989 spoluzaložil Společnost Tarase Ševčenka pro ukrajinský jazyk, podílel se na založení strany Lidové hnutí Ukrajiny (Ruch) a na hnutí za obnovu Ukrajinské řeckokatolické církve.

Roku 1990 a poté znovu v letech 1994, 1998 a 2002 byl zvolen poslancem Ukrajinského parlamentu za Ruch a později za reformní stranu. Byl předsedou Kulturní a náboženské komise Parlamentu (1994-2006). V letech 1997-2000 byl členem komise pro udělování státních ocenění.[2] Působil ve volebním štábu Vjačeslava Čornovila v prezidentských volbách roku 1991. Roku 2006 ve volbách neuspěl, ale roku 2007 byl zvolen poslancem za volební blok Naše Ukrajina Julije Tymošenko.[2]

Pro televizní a rozhlasový kanál Suspilne ve Lvově připravil spolu s dalšími aktivisty program na obranu proti ruské dezinformační kampani proti Ukrajině, ale připravovaný pořad "Lessons" byl z neznámých důvodů zrušen.[4]

Roku 2005 obdržel Řád za zásluhy III. stupně.[2] Roku 2016 mu byla udělena Jubilejní medaile k 25. výročí nezávislosti Ukrajiny.[5]

Publikace

  • O Ukrajině (Про Україну), 1990
  • Město Belz (Місто Белз), 1990
  • Vraťme se k pramenům (Вернімося до джерел), díl 1 - 1996, díl 2 - 2004
  • Dvojjazyčnost, nebo bezpečnost? (Двоязичіє чи без’язичіє?), 1998
  • Kyjevsko-haličský patriarcha ukrajinské církve jako ukrajinská staletá touha po jednotě (Києво-Галицький Патріярх Української Церкви як українська багатовікова туга за єдністю), 2004
  • Jako neuhasitelná sopka // Mladý národ: Pochodeň (Немов невгасимий вулкан. // Молода нація: Смолоскип), 2005.
  • Mrtví vstávají z mrtvých jen tam, kde jsou hroby (Воскресають лише там, де є могили), 2006
  • Muzeum padlé zbraně (Музей упокореної зброї), 2006
  • Ten, kdo dává dvakrát tolik, dává včas (Удвічі більше дає той, хто дає вчасно), 2007
  • Korniaktův dům (Кам’яниця Корнякта), 2007
  • Jazyk je prostředkem komunikace a porozumění mezi lidmi, ne předmětem sváru a rozdělení země (Мова – це засіб спілкування й порозуміння між людьми, а не предмет розбрату й розколу країни), 2008

Reference

  1. ↑ a b c d V.V. Ovsienko: KOSIV MIKHAILO VASYLOVICH, Disident movement in Ukraine
  2. ↑ a b c d e f g Kosiv Mykhailo Vasilyevich, OUS
  3. ↑ UKRAINSKY VISNYK [UKRAINIAN HERALD, Dissident movement in Ukraine]
  4. ↑ Bohdan Kušnir, Disappointment spreads like radiation, Voice of Ukraine, 2018
  5. ↑ УКАЗ ПРЕЗИДЕНТА УКРАЇНИ №336/2016

Literatura

  • Касьянов Г. Незгодні: українська інтелігенція в русі опору 1960-1980-х років. – К.: Либідь. 1995
  • Чорновіл В. Твори: У 10-и т. – Т. 3. («Український вісник», 1970-72) / Упоряд. Валентина Чорновіл. Передм. М.Косів. – К.: Смолоскип, 2006. – С. 27-57
  • Рух опору в Україні: 1960 – 1990. Енциклопедичний довідник / Передм. Осипа Зінкевича, Олеся Обертаса. – К.: Смолоскип, 2010. – С. 336-337; вид. 2, 2012. – С. 373-374

Externí odkazy

Zdroj