Muhammad Džavád Báhonar

Muhammad Džavád Báhonar
48. předseda vlády Íránu
Ve funkci:
4. srpna 1981 – 30. srpna 1981
Prezident Muhammad Alí Radžáí
Předchůdce Muhammad Alí Radžáí
Nástupce Muhammad Rezá Mahdaví Kaní
ministr školství
Ve funkci:
10. srpna 1980 – 10. srpna 1981
Prezident Abú al-Hasan Baní Sadr
Předseda vlády Muhammad Alí Radžáí
Předchůdce Muhammad Alí Radžáí
Nástupce Alí Akbar Parvareš
poslanec Islámského poradního shromáždění
Ve funkci:
28. května 1980 – 10. srpna 1980
Volební obvod Teherán, Rej, Šemíranát, Eslámšahr a Pardís
Většina 1 385 197 (64,8 %)
člen Shromáždění pro závěrečné přezkoumání ústavy
Ve funkci:
15. srpna 1979 – 15. listopadu 1979
Volební obvod provincie Kermán
Většina 205 765 (80,2 %)
Stranická příslušnost
Členství Islámská republikánská strana
Narození 5. září 1933
Kermán, Íránský císařský stát
Úmrtí 30. srpna 1981 (ve věku 47 let)
Teherán, Írán
Příčina úmrtí výbušné zařízení
Místo pohřbení Behešt-e Zahrá
Příbuzní Muhammad Rezá Bahonar (bratr)
Alma mater Teheránská univerzita
Profese politik a učitel
Náboženství ší'itský islám
Podpis Muhammad Džavád Báhonar, podpis
Commons Mohammad-Javad Bahonar
Seznam děl: SKČR | Knihovny.cz
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Muhammad Džavád Báhonar (persky محمدجواد باهنر‎; 5. září 1933 Kermán – 30. srpna 1981 Teherán) byl íránský ší'itský teolog a politik, který byl v srpnu 1981 necelý měsíc předsedou vlády.[1] Bahonar a další členové vlády Muhammada Alí Radžáího byli zavražděni Lidovými mudžáhedíny.[2]

Raný život

Narodil se 3. září 1933 v íránském Kermánu.[3] Jeho otec byl prostý obchodník a měl malý obchod v Kermánu.[4] Byl druhým dítětem z devíti a jeho rodina byla velmi chudá. Jako dítě se učil Korán a také se učil číst a psát persky. Studoval v semináři. Současně mohl získat titul ze starověké školy.

Vzdělání

Absolvoval základní školu v Kermánu. V roce 1953 nastoupil do semináře v Qomu a navštěvoval třídu vůdce íránské islámské revoluce Rúholláha Chomejního.[2][5][6] Získal titul Ph.D. na Teheránské univerzitě.[5] Také byl členem fakulty Teheránské univerzity a vyučoval hodiny náboženství a teologie.[2][5][7]

Revoluční aktivity

Před íránskou islámskou revolucí

Byl odpůrcem dynastie Pahlaví a vyvíjel aktivity proti Muhammadovi Rezá Pahlavímu, které vedly k jeho uvěznění v letech 1963,[3] 1964 a 1975.[2][7] V roce 1963 byl uvězněn za odpor proti Pahlavího Bílé revoluci.[3] Také během Chomejního exilu v Iráku a ve Francii pokračoval ve své revoluční činnosti a byl vlivným členem mezi Chomejního stoupenci.[2][5][7][8]

Po íránské islámské revoluci

Po propuštění z vazby se do další činnosti zapojil až poté, co se Chomejní stal faktickým vládcem Íránu. Za své zásluhy o revoluci se stal v roce 1981 ministrem kultury a byl zodpovědný za cenzuru všech médií, která neschvalovali muslimští vůdci v Teheránu. Řídil také očistu íránských univerzit od veškerého sekulárního vlivu.[3]

Stal se také zakládajícím členem Islámské republikánské strany.[9] Byl také členem Shromáždění znalců.[7] Spolu s Muhammadem Alí Radžáím očistil íránské univerzity od západních kulturních vlivů, což je známé jako islámská kulturní revoluce.[2][5] Po zavraždění Muhammada Beheštího 28. června 1981 byl jmenován generálním tajemníkem strany, kde byl také členem ústředního výboru.[2][9] Od března 1981 do srpna 1981 zastával funkci ministra kultury a islámského vedení za vlády Muhammada Alí Radžáího. Když se Radžáí 5. srpna 1981 stal prezidentem, vybral Bahonora za svého premiéra.[10]

Atentát

Byl zavražděn spolu s Radžáím a dalšími členy Islámské republikánské strany, když 30. srpna 1981[11] vybuchla v kanceláři strany v Teheránu bomba.[3][10][12][13] Bomba byla odpálena, když jedna z obětí otevřela kufřík. Kufřík nesl na schůzi bezpečnostní pracovník Islámské republikánské stran Mas'úd Kešmírí. O týden později byl Kešmírí oznámen jako osoba odpovědná za plánování a provedení atentátu.[6] Kešmírí byl označen za agenta Lidových mudžahedínu, které podporoval Saddám Husajn.[2][3] Pokusil se zavraždit Radžáího a Bahonara 22. srpna, když Rádžaí představil svůj kabinet Rúholláhu Chomejnímu. Zemřel týden před svými 48. narozeninami.

Íránské úřady oznámily, že za útok je zodpovědný Mas’úd Kešmírí. Kešmírímu, o němž se předpokládalo, že zahynul při výbuchu, „byl uspořádán mučednický pohřeb“ a byl „pohřben vedle Rádžaího a Bahonara“.[14][15][16] Došlo k mnoha zatčením a popravám členů Lidových mudžahedínů a dalších levicových skupin.[6]

Odkazy

Externí odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Mohammad-Javad Bahonar na anglické Wikipedii.

  1. ↑ WRIGHT, Robin B. The Iran Primer: Power, Politics, and U.S. Polic. [s.l.]: US Institute of Peace Press, 2010. Dostupné online. ISBN 978-1-60127-084-9. S. 221. 
  2. ↑ a b c d e f g h Mohammad Javad Bahonar [online]. [cit. 2022-11-07]. Dostupné online. 
  3. ↑ a b c d e f NEWTON, Michael. Famous Assassinations in World History: An Encyclopedia. [s.l.]: ABC-CLIO, 2014. Dostupné online. ISBN 978-1-61069-286-1. S. 27–28. 
  4. ↑ An index of memories of Mohammad Javad Bahona [online]. [cit. 2022-11-07]. Dostupné v archivu. 
  5. ↑ a b c d e Joint Crisis: Supreme Defense Council of Iran, 1980 [online]. [cit. 2022-11-07]. Dostupné v archivu. 
  6. ↑ a b c MOIN, Baqer. Khomeini: Life of the Ayatollah. [s.l.]: I.B. Tauris ISBN 978-1-85043-128-2. S. 242. 
  7. ↑ a b c d LORENTZ, John H. The A to Z of Iran. [s.l.]: Scarecrow Press, 2010. Dostupné online. ISBN 978-1-4617-3191-7. S. 44. 
  8. ↑ GANJI, Manouchehr. Defying the Iranian Revolution: From a Minister to the Shah to a Leader of Resistance. [s.l.]: Greenwood Publishing Group, 2002. Dostupné online. ISBN 978-0-275-97187-8. S. 26. 
  9. ↑ a b ASAYESH, Hossein. Political Party in Islamic Republic of Iran: A Review. Journal of Politics and Law [online]. 2011-03-01 [cit. 2022-11-07]. Dostupné online. doi:10.5539/jpl.v4n1p221. 
  10. ↑ a b CURTIS, Glenn E.; HOOGLUND, Eric. Iran: A Country Study. [s.l.]: Government Printing Office, 2008. Dostupné online. ISBN 978-0-8444-1187-3. S. 63. 
  11. ↑ Nepál má nového krále. iDNES.cz [online]. 2001-06-04 [cit. 2022-11-07]. Dostupné online. 
  12. ↑ The Pearson General Knowledge Manual 2010. [s.l.]: Pearson Education India Dostupné online. ISBN 978-81-317-2790-4. S. 1. 
  13. ↑ N. NIKOU, Semira. Timeline of Iran's Political Events [online]. 2021-08-10 [cit. 2022-11-07]. Dostupné online. 
  14. ↑ DORSEY, James. Iran's rebels getting bolder day by day [online]. 1981-09-15 [cit. 2022-11-07]. Dostupné online. 
  15. ↑ Iran: Secret agent was bomber. news.google.com [online]. [cit. 2022-11-07]. Dostupné online. 
  16. ↑ HIRO, Dilip. Iran Under the Ayatollahs (Routledge Revivals). [s.l.]: Routledge, 2013. ISBN 978-1-135-04381-0. 

Zdroj