Minicar (Jinonice)

Minicar
Vozítko Minicar
Vozítko Minicar
Výrobce Letecké závody, n. p.
Roky produkce 1948
Vyrobeno 2 (prototypy)
Místa výroby Praha (Walter, Letov)
Karoserie kabriolet
Designér ing. Rudolf Vykoukal
Třída malý osobní
Technické údaje
Délka 3 000 mm
Šířka 1 275 mm
Výška 1 250 mm
Rozvor 1 700 mm
Pohotovostní hmotnost 335 kg
Maximální rychlost 75 km/h
Motor
Motor dvoutaktní, zážehový jednoválec
Objem 308 cm³
Počet válců 1
Výkon 7,5 kW (10 k)
Převodovky
Převodovka mechanická
Druh manuální
Počet převodových stupňů 3+1
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Minicar byl dvoumístný až čtyřmístný, malý lidový osobní automobil s dvoudveřovou karosérií, vzniklý v ČSR v Leteckých závodech, národní podnik v roce 1948.[1] Vozítko Minicar bylo vyrobeno v bývalé továrně Walter v pražských Jinonicích a Rudém Letovu v Letňanech podle návrhu ing. Rudolfa Vykoukala (15.1.1905-15.3.1987). Vůz "kategorie" Lidové vozítko byl představen veřejnosti na podzimní výstavě vozítek v Praze.[2]

Vznik a vývoj

Minicar na Výstavě lidových vozítek (Praha 1948)

Nedostatek osobních automobilů v poválečných letech a jejich vysoké ceny vyvolaly vznik miniaturních vozítek. Na ženevském autosalonu v roce 1947 byl patrný značný zájem návštěvníků o představovaná vozítka firem Moretti (Moretti S.p.A., Torino), Boitel (Automobiles Boitel, Paris), Julien (MM5, Société des Études Automobiles M. A. Julien, Paris)[3] atd. Tento zájem byl patrný i v Československu. Kolektiv konstruktérů vedený "otcem" Minorů ing. R. Vykoukalem projekt Minicaru zrealizoval za pouhého půl roku tak, aby vůz mohl být představen veřejnosti ještě v roce 1948.[4] Vůz vyjel na první zkušební jízdu 1. září 1948.[5]

Uložení motoru (Svět motorů č. 44/1948)

Ústřední technický výbor AKRČs uspořádal ve dnech 23. 10.-7. 11. Výstavu lidových vozítek, t. j. malých vozidel, která svým pohodlím, výkonem, spotřebou a cenou vyplňují mezeru mezi motocykly a nejmenšími automobily. Na výstavě, která byla umístěna v sále fy. Ing. Dobrý na Náměstí Republiky v Praze II, bylo obecenstvu předvedeno více než 25 různých vozítek (mj. Dálník Jana Anderleho, Lidovka Zdeňka Piláta, Frada Františka Adámka z Modřan, otec automobilového závodníka Miroslava atd.).[6] K výstavě byly vydány bohatě ilustrované katalogy, v nichž byly vystavené konstrukce popsány a zobrazeny. Nejúspěšnější vozítko podle ankety bylo odměněno peněžitou cenou, hlavní peněžitou cenu udělila technická komise.[2] Ve vyhlášené anketě dostalo vozítko Minicar z 24 067 odevzdaných hlasovacích lístků plných 66% a po právu mu byla udělena 2. cena soutěže (1. cena nebyla udělena, takže byl vlastně vítězem).[7] Jeho fotografie se dostaly do mnoha zahraničních časopisů a novin. Došly dokonce objednávky z USA. Jeho první předvedení bylo bohužel i poslední. Sériová výroba v Automobilových závodech n.p. nebyla doporučena a žádný ze vznikajících družstevních podniků neměl vhodné podmínky (výrobní zařízení), kapacity a prostředky pro náročnou výrobu automobilových dílů a hlavně karoserií.[1]

Vozítko Minicar

Motor

Hnací jednotkou byl jednoválcový dvoudobý vodou chlazený motor, uložený před přední hnací nápravou. Motor Minicaru tvořil jeden válec o zdvihovém objemu 308 cm³ při vrtání 70 mm a zdvihu 80 mm (tj. polovina motoru z Aera Minoru). Výkon motoru byl oproti Minoru zhruba poloviční (7,5 kW/10 k při 3500 ot/min). Vůz dosahoval rychlosti 75-80 km/h s průměrnou spotřebou paliva 4,1-4,5 l/100 km.[8] Spojka mezi motorem a převodovkou byla jednodisková, suchá. Převodovka byla třístupňová se zpětným chodem, kombinovaná se skříní kuželového diferenciálu.[9] Převodovka, rozvodovka a diferenciál byly v jednom bloku zavěšeny před přední nápravou.[10] Motor byl vybaven nově zkonstruovaným dynamo startérem z PAL Kbely a automatickým elektrickým dekompresorem. Byl uložen ve 3 bodech na gumových blocích. Agregát využíval několik součástí z motoru Aera Minor.[5]

Podvozek

Lichoběžníkový rám byl tvořen dvěma podélníky z ocelových U-profilů, k němuž byly nápravy přichyceny. Minicar měl rozvor náprav 1700 mm, rozchod kol vpředu i vzadu 1000 mm.[11] Hmotnost podvozku byla pouhých 205 kg. Byl osazen pneumatikami 4,00-15. Pohon předních kol byl kuželovým soukolím o převodu 1:5,52. Přední náprava měla dvě listová pera napříč nad sebou, zadní byla tuhá, vytvořená z ocelové trubky, odpružená dvěma podélnými čvrteliptickými listovými pery. Brzdy byly mechanické, pouze na dvě přední kola.[9]

Karoserie

Minicar s otevřenou karoserií kabriolet byl uzpůsoben pro přepravu 2+2 osob (vpředu dospělí, vzadu děti nebo zavazadla). Díky minimalizovaným rozměrům (délka 3000 mm, šířka vozu 1275 mm, výška s nataženou plátěnou střechou 1250 mm) vůz vážil jen 335-340 kg.[8] Minicar uvezl 2 dospělé osoby a dvě děti.[9]

Odkazy

Reference

  1. ↑ a b TOŠNAR, Libor; SOMMER, Bohumil. Motocykly, tříkolky a automobily (1901–1951). Nový Signál, Motorlet. Roč. 1981-2. 
  2. ↑ a b Výstava vozítek. Auto. 1948-10-15, roč. 30, čís. 9, s. 1. Dostupné online. 
  3. ↑ Jednoválec Julien. Auto. 1947-07-12, roč. 29, čís. 7–8, s. 110. Dostupné online. 
  4. ↑ BARTUŠ, Jiří. Výstava lidových vozítek [online]. Praha: MotoMagazín [cit. 2023-11-02]. Dostupné online. 
  5. ↑ a b HAUSMAN, Jaroslav ing. Malá výstava velkého úsilí. Svět motorů. 1948-11-20, roč. 2, čís. 44, s. 547–549. 
  6. ↑ KUBA, Adolf. Automobil v srdci Evropy. 1. vyd. Praha: NADAS, 1986. 312 s. S. 179. 
  7. ↑ PETŘÍK, Václav. Walter (AutoAlbum sv. 9). 1. vyd. Brno: AMK 735. ZO Svazarmu při PeF UJEP, 1988. 63 s. S. 53. 
  8. ↑ a b VYKOUKAL, Rudolf ing. Prototypy, které se nedočkaly sériové výroby. Automobil. 1980-02, roč. 24, čís. 2, s. 31–33. Dostupné online. 
  9. ↑ a b c VYKOUKAL, Rudolf ing. Vozík a jeho problémy. Automobil. 1957-07, roč. 1, čís. 7, s. 210–218. Dostupné online. 
  10. ↑ KRÁL, Zdeněk. Motorismus v srdci Evropy. 1. vyd. Čestlice: REBO International, 2015. 304 s. ISBN 978-80-255-0987-6. S. 178–179. 
  11. ↑ ŠUMAN-HREBLAY, Marián. Encyklopedie automobilů. 1. vyd. Brno/Praha: CPress/Albatros Media, 2018. 272 s. ISBN 978-80-264-1852-8. S. 95. 

Literatura

  • GOMOLA, Miroslav: Josef Walter - Akciová továrna na automobily a letecké motory, AGM CZ, s.r.o., Brno, 2002, 232 s., ISBN 80-85991-23-3
  • PROCHÁZKA Hubert, MARTOF Jan: Automobily Aero, Jawa, Walter, Wikov, "Z" (1905-1946), Computer Press, a.s., Brno, 2009, 176 s., ISBN 978-80-251-1940-2
  • VYKOUKAL, Rudolf: Dvoudobé motory vozidlové, SNTL, Praha, 1957, 343 s.

Související články

Externí odkazy

Zdroj