Miřík celer

Jak číst taxoboxMiřík celer
alternativní popis obrázku chybí
Stupeň ohrožení podle IUCN
málo dotčený
málo dotčený[1]
Vědecká klasifikace
Říše rostliny (Plantae)
Podříše cévnaté rostliny (Tracheobionta)
Oddělení krytosemenné (Magnoliophyta)
Třída vyšší dvouděložné (Rosopsida)
Řád miříkotvaré (Apiales)
Čeleď miříkovité (Apiaceae)
Rod miřík (Apium)
Binomické jméno
Apium graveolens
L., 1753
Variety
  • celer řapíkatý (Apium graveolens L. var. dulce)
  • celer bulvový (Apium graveolens L. var. rapaceum)
  • celer listový (Apium graveolens L. var. secalinum)
  • Apium graveolens L. var. silvestre
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Miřík celer (Apium graveolens) je dvouletá bylina z čeledi miříkovité (Apiaceae). Je pěstována jako kořenová zelenina pro své bulvy a listy. Listy, zvláště jejich řapíky, se vybělují, aby měly křehčí chuť.

Složení vitaminů a minerálních látek

Obsahuje bílkoviny, silice, puriny, glycidy, apiin, cholin, vitamíny B1, B2, PP, a asi 7 mg vitamínu C ve 100 g hmoty; z minerálních látek především vápník, sodík, draslík, hořčík a fosfor.

Původ

Pochází z dávnověku (selinon, έλινον, se-ri-no).[2] Celerová nať může pocházet ze dvou variant celeru: v Česku ze známého celeru bulvového nebo naťového, který se pěstuje v západní Evropě, Asii i Americe. O celeru se ve svých básních zmiňuje už Homér, ale znali jej už ve starém Egyptě. Řekové a Římané znali i odrůdy naťové a jemné odrůdy řapíkové, jejichž listové řapíky přihrnovali zeminou, aby k nim nemohlo světlo a zůstaly bílé. Tehdy byl celer symbolem smutku a smrti. Byl zasvěcen bohům podsvětí, pojídán na pohřebních hostinách a ve věncích pokládán na hroby. Ve středověku ho zahradníci pěstovali do polévek, pod hovězí pečeni či do salátu. V Evropě se začal pěstovat až po třicetileté válce. V Čechách se celer bulvový definitivně ujal až ve druhé polovině 19. století.

  • Celer řapíkatý
    Celer řapíkatý
  • Celer bulvový
    Celer bulvový
  • Celer listový
    Celer listový

Použití v léčitelství

List celeru působí protizánětlivě a močopudně, působí příznivě na činnost ledvin, povzbuzuje chuť k jídlu, je vhodný pro revmatiky a diabetiky, uklidňuje a podporuje trávení, zpevňuje cévy. Doporučuje se při obezitě, neboť urychluje látkovou výměnu, a působí i jako zdraví neškodné afrodiziakum.[zdroj?]

Použití v kuchyni

Dodává výrazné aróma balkánské, středomořské, americké i anglické kuchyni. Celer se spolu s mrkví a petrželí přidává do polévek, pod hovězí pečeni, k přípravě vařeného nebo syrového salátu. Celerová nať i semeno jsou častou součástí kořeninových směsí pro grilování.

  • Mezi koření řadíme celer především pro silně aromatická a nahořklá semena, pro něž je pěstován ve Francii, Indii a v USA. Semena se používají k přípravě tzv. celerové soli obsahující alespoň 8 % rozemletých plodů, které tvarem připomínají plody anýzu. Celerová sůl je typickým kořením rybích pokrmů, zeleniny a kroket.
  • Vedle semen můžeme také kořenit celerovými listy, které spolu s řapíkem vaříme zároveň s pokrmem a před podáním odstraňujeme. Listy, zbavené silné části řapíku, lze snadno usušit, zachovávají si své aroma a poslouží nám dobře v zimních měsících. Celerová nať se používá často i k průmyslové přípravě polévek a do různých směsí koření.[3]

Odkazy

Reference

  1. ↑ Červený seznam IUCN 2022.2. 9. prosince 2022. Dostupné online. [cit. 2023-01-03]
  2. ↑ http://www.palaeolexicon.com/ShowWord.aspx?Id=16927 Archivováno 13. 4. 2016 na Wayback Machine. - Paleolexicon
  3. ↑ KYBAL, Jan; KAPLICKÁ, Jiřina. Naše a cizí koření. Praha: Státní zemědělské nakladatelství, 1988. Kapitola Miřík celer, s. 52. 

Externí odkazy

Zdroj