Mezi akty

Mezi akty
Autor	Virginia Woolfová
Původní název	Between the Acts
Překladatel	Hana Skoumalová
Země	Spojené království
Jazyk	angličtina
Žánr	společenský román, lyrický román
Datum vydání	1941
Česky vydáno	1968
Počet stran	122
Předchozí a následující dílo
The Years
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Mezi akty (anglicky Between the Acts) je román britské spisovatelky Virginie Woolfové, který vyšel krátce po autorčině smrti v roce 1941 a je tedy jejím posledním dílem. Děj románu se odehrává během červnového dne roku 1939 a skládá se ze dvou částí – rámcového příběhu rodiny Oliverů a divadelní hry slečny La Trobové. V Mezi aktech není žádná centrální postava a dílo není ani členěno na kapitoly, jednotlivé pasáže textu jsou odděleny jen mezerami.

Mezi akty je často spojováno s jejím předchozím dílem Tři guineje (Three Guineas), kde se Woolfová věnuje tomu, jak je fašismus spojen s patriarchátem, a to hlavně v Anglii. Také nabádá k tomu, aby Anglie byla k válce lhostejná, protože ženy nemají žádnou zemi.^[1] Avšak během tří let, kdy píše Mezi akty, se dostává fašismus v Evropě do popředí a Woolfová se bojí možné zkázy civilizace.^[2] Potenciální ztráta Anglie ji tedy přiměla alternovat její přístup k vlastenectví tak, aby sloužil potřebám doby, což se projevilo v Mezi aktech. Nevzdala se však svých ideálů ohledně ženství.^[3]

I když je Mezi akty nostalgické vůči Anglii, a láska k ní je zde leitmotivem, Woolfová přesto kritizuje její patriarchální tradici, a tedy i fašistický charakter jak v rámcovém příběhu, tak ve hře.^[4]

Děj

Příběh se odehrává v Pointz Hall na anglickém venkově, kde se kromě příběhu rodiny Oliverových odehrává i hra, která oslavuje historii Anglie.

Hlavou rodiny Oliverových a vlastníkem tamního sídla je Bartholomew Oliver. Toto sídlo s ním přes léto sdílí i jeho ovdovělá sestra Lucy Swithinová. Bydlí zde i Bartův syn Giles se svou ženu Isou a dvěma dětmi. Giles nenávidí svou práci a je frustrovaný. Isa je s Gilesem nešťastná a miluje farmáře Ruperta Hainese, se kterým si vyměňuje pohledy. Další postavy jako Willian Dodge a paní Manresová dorazí na sídlo kvůli hře, kterou bude slečna La Trobová společně s herci představovat.

Od začátku dne jsou popisovány různé denní události, které předcházejí hře. Je to třeba Lucy připravující občerstvení a vše důležité pro obecenstvo, Bart zastrašující svého vnuka, flirtování paní Manresové s Gilesem a Bartem, rozhovory o tom, jaké bude při hře počasí nebo Isa, která přemýšlí o tom, že Gilese už vidí jen jako otce svých dětí a je zamilovaná do pana Hainese.

Hra začíná až večer. Je rozdělena do čtyř částí a v mezi aktech spolu obecenstvo probírá hru nebo jinak debatuje. První část je o dítěti, které roste a znázorňuje Anglii. Tato část je veršovaná.  Druhá část je z období obnovy monarchie. Je to příběh o tom, jak lady Harpy Harrdenová a sir Spaniel Lilyliver domluví jeho sňatek s Flavindou (neteř lady Harrdenové), aby ji připravili o dědictví. Flavinda však uteče s milencem Valentinem. Třetí část je o viktoriánské éře. Poslední část má název „Přítomnost. My.“^[5] Místo jejich výkonů herci přinesou otáčecí zrcadlo z fary a otočí ho na obecenstvo.

Po skončení hry se všichni ubírají domů a končí den. Rodina Oliverových osaměla ve svém sídle a postupně všichni opouštějí pokoj, dokud Isa a Giles nezůstanou sami.

Interpretace

Rámcový příběh je neustále přerušován hrou a hra je neustále přerušována přestávkami mezi jednotlivými akty (tedy rámcovým příběhem), přírodou i lidským zaviněním. Přerušovány jsou i promluvy v obou částech děje.^[6]

Bart, Lucy, Giles a Isa

Pointz Hall, kde se román odehrává, je příklad tyranie ze strany manžela a bratra proti manželce a sestře. Bratr (Bartholomew Oliver) a sestra (Lucy Swithinová) jsou starší dvojice, která znázorňuje viktoriánskou éru. Bart nejen šikanuje, znevažuje a umlčuje Lucy, ale také zastrašuje syna Isy, aby ho naučil, jak být mužný. Je to patriarcha, který si neuvědomuje, že se u moci drží jen díky psychickému násilí. Isa Oliverová a Giles Oliver znázorňují tehdejší současnou dynamiku vztahu manželky a manžela. Giles jako syn Barta je jeho současná verze a jeho vnitřní vztek je uvolněn, až když rozšlápne hada, který se dusí žábou. Příčinou tohoto vzteku je nadcházející válka a svázání tradicí, kdy, aby dokázal uživit rodinu, musí proti svému přání být makléřem. Aby se Giles cítil líp, flirtuje s paní Manresovou, která je naprostým opakem jeho ženy, se kterou v románu přímo nepromluví ani jednou.^[7] Když ale na konci knihy zůstanou v pokoji sami, zdá se, že osud civilizace závisí právě na nich^[8] – „Z toho objetí vzejde možná nový život.“^[5] Otevřený konec úmyslně nabízí trochu naděje.^[9]

Slečna La Trobová

Slečna La Trobová, stejně jako Virginia Woolfová, říká pravdu, jak ji vidí, bez ohledu na pocity ostatních.^[10] Také má obavy, jestli svou vizi ztvárnila dostatečně, jelikož i pro Woolfovou znamenalo nepochopení obecenstva selhání. Celá hra je plná satiry, a tak odezva diváků není podle La Trobové vize, a dokonce je pár lidmi úplně nepochopena.^[11] Sama autorka si není jistá, zda je její hra úspěch či nikoliv, a vystřídá celou paletu pocitů. Až pochvala Lucy jí přináší uspokojení.^[12] Obecenstvo se na konci ptá „Jak skončit? Komu poděkovat?“^[5] Woolfová i La Trobová však zůstávají neviditelné.^[13] Obě jsou outsidery a jsou si podobné i ve způsobu vyjadřování.^[14]

Slečna La Trobová se na druhou stranu může jevit jako tyran, podobný Hitlerovi, když si přivlastňuje význam hry, který byl podle ní hotový při napsání hry a který se obecenstvu snaží vnutit.^[15]

Název

Název románu prošel několika změnami a fázemi. Z prvního Poynzet Hall: a centre (Poynzet Hall: centrum) se v roce 1938 stalo Ponitz Hall a o dva roky později The Pageant (Hra). Between the Acts (Mezi akty) se stal finálním názvem až v roce 1941. Woolfová tedy název přesouvá z centra na konkrétní místo, a to dále na konkrétní čas až k času velmi nepřesnému.^[16]

Název Mezi akty také může značit interval mezi dvěma světovými válkami nebo interval mezi úpadkem a znovuzrozením civilizace. Woolfová tak dala najevo své životní a umělecké obavy.^[17]

Reference

Zdroj