Marcellin Berthelot

Marcellin Berthelot
Marcellin Pierre Eugène Berthelot
Marcellin Pierre Eugène Berthelot
Narození 25. října 1827
Paříž, FrancieFrancie Francie
Úmrtí 18. března 1907
Paříž, FrancieFrancie Francie
Národnost francouzská
Obory chemie, termochemie
Známý díky Thomsen-Berthelotův principu
Ocenění Copleyho medaile (1900)
Manžel(ka) Sophie Berthelot
Děti Philippe Berthelot
André Berthelot
René Berthelot
Daniel Berthelot
Camille Berthelot
Rodiče Jacques-Martin Berthelot
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Pierre Eugène Marcellin Berthelot (uváděn také Marcelin[1]; 25. října 1827 Paříž – 18. března 1907) byl francouzský chemik a politik. Zformuloval tzv. Thomsen-Berthelotův princip v oblasti termochemie. Syntetizoval mnoho organických sloučenin z anorganických látek a vyvrátil teorii vitalismu. Je považován za jednoho z největších chemiků všech dob.

Kariéra

Během roku 1851 Berthelot nastoupil Collège de France jako asistent svého bývalého učitele Antoine Jérôme Balarda, a seznámil se s celoživotním přítelem Ernestem Renanem. O tři roky později si vydobyl uznání svojí doktorskou prací na téma Sur les combinaisons de la glycérine avec les acides (tj. Sloučeniny glycerolu a kyselin), která popisuje sérii obdivuhodných výzkumů navazujících a rozšiřujících klasické dílo Michel Eugène Chevreula. V roce 1859 byl jmenován profesorem organické chemie na École Supérieure de Pharmacie. V roce 1863 se stal členem Académie Nationale de Médecine. O dva roky později přijal vedení katedry organické chemie, které byla vytvořena zvláště za jeho přispění právě na Collège de France. Byl zvolen zahraničním delegátem Královské švédské akademie věd v roce 1870. A o tři roky později vstoupil do Francouzské akademie věd, kde se stal doživotním tajemníkem v roce 1889 po Louisi Pasteurovi.

V roce 1876 byl jmenován všeobecným inspektorem vyššího vzdělání a ani po svém zvolení doživotním senátorem v roce 1881 se nepřestal aktivně zajímat o vzdělávací systém, ovlivněný i všeobecnou brannou povinností. Ve vládě úřadujícího premiéra Gobleta (1886–1887) působil jako ministr národního vzdělávání a ve vládě Bourgeoise (1895–1896) byl ministrem zahraničních věcí.

Objevy

Základní koncepce, která prostupuje celou Berthelotovou prací v oblasti chemie, definovala závislost chemických jevů na působení fyzikálních sil, které je možné určit a měřit. Když Berthelot začínal svou vědeckou dráhu, panoval všeobecný názor, že syntézu organických látek nelze vysvětlit stejnými principy jako vznik anorganických látek a že je nutné uvažovat s projevy vitalismu. Berthelot zaujal nekompromisní odpor vůči takovému názoru a syntetickou výrobou četných uhlovodíků, přírodních tuků, cukrů a dalších složek prokázal, že organické sloučeniny mohou být vytvořeny běžnými chemickými postupy a řídit se stejnými principy jako anorganické látky. Tím poukázal na tvůrčí charakter chemie, na jehož základě si umí sama realizovat abstraktní pojetí svých teorií a svého členění - na rozdíl od přírodních věd.

Publikace

Bomby používané pro výbuchy vodíku

Svá zkoumání výroby organických sloučenin publikoval v četných článcích a knihách, např. Chimie organique fondée sur la synthèse (1860) a Les Carbures d'hydrogène (1901). Deklaroval, že chemické jevy se neřídí svými zvláštními zákony, ale lze je vysvětlovat v termínech obecných zákonů mechaniky, které platí v celém vesmíru. Své prohlášení podložil množstvím experimentů popsaných ve svých publikacích Mécanique chimique (1878) a Thermochimie (1897). Tento obor studia jej přirozeně směřoval ke zkoumání výbušnin, a po teoretické bázi jej dovedl až k závěrům publikovaným v práci Sur la force de la poudre et des matières explosives (1872). To i prakticky využil jako prezident Vědeckého výboru pro obranu během obléhání Paříže v letech 1870–1871 a později jako šéf Francouzského výboru pro výbušniny.

Berthelot prováděl experimenty za účel měření tlaku plynu při explozi vodíku ve speciální nádobě vybavené pístem a snažil se jimi rozlišit spalování směsi vodíku a kyslíku od skutečné exploze.

Během pozdějšího života bádal a psal knihy o rané historii chemie jako je Les Origines de l'alchimie (1885)[2] a Introduction à l'étude de la chimie des anciens et du moyen âge (1889),[3] Také přeložil mnoho starých řeckých, syrských a arabských pojednání o alchymii a chemii, včetně Collection des anciens alchimistes grecs (1887-1888)[4] a La Chimie au moyen âge (1893).[5] Napsal Science et philosophie (1886)[6] a další četné příspěvky do La Grande Encyclopédie, kterou pomáhal založit.

  • La Révolution chimique, 1890
    La Révolution chimique, 1890

Soukromý život

Narodil se v Paříži, v rodině lékaře. Po vystudování historie a filozofie rozhodl se stát se vědcem. Oženil se Sophií Niaudetovou (1837-1907), s níž měl šest dětí[7]Marcel André (1862-1939), Marie-Hélène (1863-1895), Camille (1864-1928), Daniel (1865-1927), Philippe (1866-1934) a René (1872-1960).

Zemřel náhle 18. března 1907 krátce po smrti své ženy v Paříži a je pochován na pařížském Pantheonu.

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Marcellin Berthelot na anglické Wikipedii.

  1. ↑ Pressemappe 20. Jahrhundert, Digitalisierung der Pressearchive von HWWA und IfW
  2. ↑ Les origines de l'alchemie (Paris, G. Steinheil, 1885)
  3. ↑ Introduction à l'étude de la chimie, des anciens et du moyen âge (Paris, G. Steinheil, 1889)
  4. ↑ Collection des anciens alchimistes Grec. Volume 1, Volume 2-3 (Paris : G. Steinheil, 1887).
  5. ↑ Histoire des sciences: La chimie au moyen âge (Imprimerie nationale, 1893)
  6. ↑ Science et philosophie (Levy, 1886)
  7. ↑ – Individus at mapage.noos.fr

Literatura

Související články

Externí odkazy

40. křeslo Francouzské akademie
Předchůdce:
Joseph Bertrand 		1900–1907
Marcellin Berthelot 		Nástupce:
Francis Charmes

Zdroj