Městská telefonní ústředna

Městská telefonní ústředna
Účel stavby
Základní informace
Sloh art deco
Architekt Bohumír Kozák
Výstavba 1926
Poloha
Adresa Fibichova 19, Žižkov, Praha 3, ČeskoČesko Česko
Ulice Fibichova
Souřadnice 50°4′54,92″ s. š., 14°26′56,76″ v. d.
Další informace
Rejstříkové číslo památky 41081/1-1870 (Pk•MIS•Sez•Obr•WD)
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Městská telefonní ústředna,[1] též Meziměstská a mezinárodní telefonní ústředna[2] nebo Mezinárodní telefonní a telegrafní ústředna (MTTÚ) je monumentální budova ve Fibichově, Kubelíkově a Křížkovského ulici na pražském Žižkově. Stavba ve stylu českého art deca vznikla podle projektu Bohumíra Kozáka v letech 1921–1926.[1] Portály v průčelí zdobí plastiky Ladislava Kofránka.[1] Čtyřpatrová budova se dvěma šestipatrovými nárožními věžemi byla až do výstavby Žižkovské televizní věže v její těsné blízkosti dominantou panoramatu této části metropole,[2] od roku 1958 je chráněna jako nemovitá kulturní památka.[1]

Po technické stránce patřila v době spuštění mezi nejmodernější telefonní ústředny na světě.[2] Zaměstnávala 350 pracovníků, zejména spojové manipulantky, které ve třísměnném nepřetržitém provozu obsluhovaly osm desítek spojovacích pracovišť.[3] Budova s hlavním sálem o výměře 26x15 metrů sloužila jako hlavní pražská ústředna přes 50 let, než byla nahrazena novou Ústřední telekomunikační budovou v Olšanské ulici. Za účelem přeložení všech telefonních linek pak byla ústředna ve Fibichově ulici s novým komplexem propojena dvoukilometrovým podzemním kolektorem, který je stále v provozu.[4]

Budova

Čtyřpatrová budova ústředny je zasazena do blokové zástavby Žižkova, kterou však převyšuje šestipatrovými nárožními věžemi. Stavba zabírá zhruba polovinu bloku s hlavním třítraktovým průčelím s dvěma portály do Fibichovy ulice (levý portál byl v průběhu času zazděn a byly zde umístěny telefonní budky). Jižní i severní křídlo jsou dvoutraktová, z obou vybíhají kratší křídla směrem do dvora. Celá stavba uzavřená není, další dvě křídla však v severovýchodní části zcela obepínají menší čtvercový dvůr.

hlavní průčelí budovy

Fasáda je bohatě členěná římsami, pilastry, suprafenestrami, kruhovými terči a obdélnými poli.[1] Horní části nárožních věží jsou osmiboké a po obvodu podepřené sloupy. Původně mezi nimi byly napnuté anténní kabely.[2] Hlavní křídlo má trojúhelné vikýře, zbylá dvě křídla pak vikýře zakončené obloukem.[1]

Vestibul je zaklenutý valenou převýšenou klenbou s kazetováním.[1] Hlavní schodiště bylo původně zdobené sgrafity.

Interiéru dominoval hlavní sál ústředny o délce 26 metrů, šířce 15 metrů a výšce 10 metrů, který přesahoval ze třetího do čtvrtého patra a byl z obou stran prosvětlován stropními i postranními okny. Zaklenut byl žebrovou klenbou. Po celé délce sálem prostupovaly tři řady přepojovačů, mezi první a druhou řadou byla ohlašovna s deseti dvojitými stoly. Sál měl také vyvýšené dřevěné pódium a prosklenými dveřmi byl oddělený od kontrolního pracoviště.[5]

Sochařská výzdoba

plastiky Poštovnictví a Těsnopis
reliéf v Kubelíkově ulici

Portály směřované do Fibichovy ulice zdobí dvě dvojice soch Ladislava Kofránka, mužských i ženských alegorických aktů v nadživotní velikosti. Jejich význam odhaduje Národní památkový ústav takto:

  • Poštovnictví – muž s poštovní trubkou v pravé ruce, pláštěnkou přes záda a sokolem u nohou[6]
  • Těsnopis – žena s tužkou v pravé ruce, zápisníkem v levé a sokolem u nohou[7]
  • Úroda či Blahobyt – žena s plody a rohem hojnosti v rukou[8]
  • Telefon – muž s pláštěnkou přes záda, holubem na rameni a sloupem elektrického vedení u nohou[9]

Boční vstup z Kubelíkovy ulice má na pilířích reliéfní terakotovou výzdobu zobrazující malé chlapce (putti) rovněž s poštovními motivy, například pošťáckou trumpetou. K poštovnictví, telefonii a telegrafii odkazují i reliéfy nad jednotlivými vstupy.

Pamětní deska

Na hlavním průčelí je umístěna pamětní deska připomínající čtyři ženy a deset mužů, poštovních zaměstnankyň a zaměstnanců padlých během druhé světové války. Uvedeno je i místo a příčina jejich smrti – přímé boje, nálety na Prahu či Drážďany, mučení i popravy.[10]

Historie

První telefonní ústředna v Praze fungovala od roku 1882 v Richtrově domě na Starém Městě. Na začátku provozu k ní bylo připojeno pouhých jedenáct účastníků, v roce 1883 jich už bylo 187 a celkem v tomto roce spojovatelky manuálně propojily 53 tisíc hovorů. Postupně byly obdobné ústředny vybudovány například v Plzni, Kolíně a Chebu. Roku 1889 zahájila na hlavní poště v Jindřišské ulici provoz meziměstská ústředna, která propojila Prahu s Vídní. Rychlý rozvoj účastnické sítě si vyžádal její rozšiřování a v roce 1902 byla v téže budově spuštěna nová ústředna. Centrála v Richtrově domě pak byla zrušena.[11]

Po první světové válce byly v Praze budovány automatické ústředny, kde již manuální práci spojovatelky nahradilo vytáčení unikátních telefonních čísel. Pro meziměstské a mezinárodní hovory však práce spojovatelek zůstala dlouho nenahraditelná a zázemí poštovní budovy v Jindřišské ulici rychlému růstu zájmu o telefonování nestačilo.

Provoz a vybavení ústředny

První meziměstský hovor byl novou ústřednou ve Fibichově ulici propojen v červnu 1927. Monumentální budova byla vystavěna zhruba za 10 milionů korun. Na Žižkov bylo přeloženo i vedení z Jindřišské ulice, již během prvního roku provozu tak ústředna odbavila 6 606 205 minut hovorů.[12]

Technické vybavení od amerických společností Standard Electric, Bell Telephone a německé firmy Siemens & Halske řadilo ústřednu v době spuštění mezi nejmodernější na světě.[2] V hlavním sále bylo 82 spojovacích pracovišť, kde manipulantky propojily na 500 hovorů denně.[12] Tvořily většinu z 350 zaměstnanců ústředny a sloužily v nepřetržitém třísměnném provozu.[3] Součástí rozlehlé budovy byla proto mimo jiné ubytovna personálu a služební byty. Původní architektonické plány počítaly i s bazénem, po něm se však nedochovaly žádné stopy a je pravděpodobné, že nakonec nebyl realizován.[13]

Budova sloužila rovněž jako pošta a telegrafní ústředna. V průběhu let byla modernizována v souladu s technologickým pokrokem, například rozvojem fototelegrafie a radiotelegrafie.[12] Ve 30. letech 20. století zde sídlil Technický ústav Ministerstva pošt a telegrafů, které z ústředny v letech 1936–1938 vysílalo zkušební televizní signál.[2]

Kapacita ústředny přestala technologickým potřebám stačit v sedmdesátých letech, kdy byla všechna klíčová pracoviště dislokována do jiných prostor. V lednu 1974 byla v budově hlavní pošty v Jindřišské ulici uvedena do provozu nová dálnopisná ústředna (ve Fibichově ulici bylo do té doby k dispozici 1300 přípojek, což neumožňovalo připojovat další účastníky).[14] Novým centrem telekomunikace se pak v roce 1979 stala zhruba na dalších 40 let Ústřední telekomunikační budova v Olšanské ulici. Linky z Fibichovy ulice byly přeloženy pomocí dvoukilometrového podzemního kolektoru.

Další využití

Po přesunutí ústředny budova dál sloužila jako pošta a kanceláře telekomunikační společnosti, v letech 2006–2010 zde fungovala veterinární klinika. Interiér prošel mnoha necitlivými stavebními úpravami, někdejší hlavní sál byl rozdělen na menší místnosti a zničena byla například i sgrafitová omítka schodiště. Od roku 2010 zůstala budova zcela nevyužitá.[13]

Pražská správa nemovitostí, která byla v roce 2016 majitelem budovy, vypsala soutěž na studii jejího dalšího využití. Jeden z nerealizovaných návrhů počítal například s vybudováním obchodní pasáže, bytů, kancelářských prostor, fitness či jazzového klubu.[15] K roku 2020 je bývalá ústředna nadále prázdná. V provozu zůstává pouze podzemní kolektor mezi budovou a komplexem Ústřední telekomunikační budovy v Olšanské ulici, ačkoli i tato budova již svému účelu prakticky dosloužila a dokonce je plánována její demolice.[4]

Galerie

  • pohled z žižkovského vysílače
    pohled z žižkovského vysílače
  • nárožní věž
    nárožní věž
  • zazděný portál
    zazděný portál
  • ústředna z Mahlerových sadů
    ústředna z Mahlerových sadů

Odkazy

Reference

  1. ↑ a b c d e f g Městská telefonní ústředna. Památkový katalog [online]. Národní památkový ústav [cit. 2020-06-18]. Dostupné online. 
  2. ↑ a b c d e f SOJKA, Petr. 90 let telefonní ústředny na Žižkově. Z metropole [online]. Česká televize. Dostupné online. 
  3. ↑ a b AUGUSTA, Pavel. Zavinil to pan Bell. S. 13–15. Žižkovské listy [online]. 2010-10 [cit. 2020-06-18]. Čís. 47, s. 13–15. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2020-06-21. 
  4. ↑ a b KRČMÁŘ, Petr. Na návštěvě dvoukilometrového kolektoru pod Prahou, kam „nikdo nechodí“. Root.cz [online]. Internet Info, 2016-07-19 [cit. 2020-06-18]. Dostupné online. 
  5. ↑ KRAUSOVÁ, str. 33
  6. ↑ plastika Poštovnictví (pravděpodobně). Památkový katalog [online]. Památkový katalog [cit. 2020-06-19]. Dostupné online. 
  7. ↑ plastika Těsnospis (pravděpodobně). Památkový katalog [online]. Národní památkový ústav [cit. 2020-06-19]. Dostupné online. 
  8. ↑ plastika Úroda / Blahobyt (pravděpodobně). Památkový katalog [online]. Národní památkový ústav [cit. 2020-06-19]. Dostupné online. 
  9. ↑ plastika Telefon (pravděpodobně). Památkový katalog [online]. Národní památkový ústav [cit. 2020-06-19]. Dostupné online. 
  10. ↑ Pamětní deska obětem 2. světové války [online]. Vets.cz [cit. 2020-06-19]. Dostupné online. 
  11. ↑ KRAUSOVÁ, str. 13-14
  12. ↑ a b c KRAUSOVÁ, str. 15
  13. ↑ a b KRAUSOVÁ, str. 51
  14. ↑ HRON, Michal. iDNES.cz [online]. Mafra, 2008-07-02 [cit. 2020-06-19]. [Utichlo „komunistické“ ICQ. Nahlédněte s námi do útrob dálnopisu Dostupné online]. 
  15. ↑ PSN Fibichova [online]. D3A, 2016 [cit. 2020-06-19]. Dostupné online. 

Literatura

  • HUDEC, Antonín. Spoje slovem i obrazem. Kapitoly z historie pošty a telekomunikací. Praha: Nadas, 1973. 148 s. 
  • BRANDA, Rudolf. Meziměstská telefonní ústředna v Praze. Praha: [s.n.], 1929. 

Související články

Externí odkazy

  • Obrázky, zvuky či videa k tématu Městská telefonní ústředna na Wikimedia Commons
  • KRAUSOVÁ, Terezie. Meziměstská telegrafní a telefonní ústředna Žižkov a reprezentace mladé Československé republiky architekturou. Praha, 2017. bakalářská. Univerzita Karlova, Katolická teologická fakulta. Vedoucí práce Vladimír Czumalo. Dostupné online. (Práce obsahuje mj. historické i soudobé fotografie a původní architektonické plány.)

Zdroj