Mírové plány navržené před a během bosenské války

Před a během bosenské války byly diplomaty Evropského společenství (ES) a Organizace spojených národů (OSN), než byl konflikt urovnán Daytonskou dohodou v roce 1995, navrženy čtyři hlavní mezinárodní mírové plány.

Pozadí

Válka v Bosně a Hercegovině, která trvala od roku 1992 do roku 1995, byla vedena mezi třemi hlavními etniky Bosňáky, Chorvaty a Srby. Zatímco bosňácká pluralita usilovala o národní stát napříč všemi etnickými liniemi, Chorvati vytvořili autonomní společenství, které fungovalo nezávisle na centrální bosenské vládě, a Srbové vyhlásili nezávislost pro východní a severní regiony regionu relevantní pro srbskou populaci. Všechny mírové plány byly navrženy s ohledem na zachování Bosny a Hercegoviny jako suverénního státu v celé její územní celistvosti (jako tomu bylo v Jugoslávii jako SR Bosna a Hercegovina) a bez nerovnováhy větší decentralizace a autonomie udělené jakékoli komunitě nebo regionu.

Carrington-Cutileirův plán

Carrington-Cutileirův plán (zelená: bosňácké kantony, červená: srbské kantony, modrá: chorvatské kantony)

Původní Carrington-Cutileirův mírový plán, pojmenovaný po jeho autorech (Lordu Carringtonovi a portugalském velvyslanci José Cutileirovi), vzešel z mírové konference ES konané v únoru 1992 ve snaze zabránit sklouznutí Bosny a Hercegoviny do války. Byla také označována jako Lisabonská dohoda (srbochorvatsky Lisabonski sporazum). Navrhovala etnické sdílení moci na všech administrativních úrovních a převedení ústřední vlády na místní etnické komunity. Všechny okresy Bosny a Hercegoviny by však podle plánu byly klasifikovány jako bosenské, srbské nebo chorvatské, a to i tam, kde nebyla evidentní žádná etnická většina. V pozdějších jednáních došlo ke kompromisům o změně hranic okresů.[1] 3. března 1992 byla Bosna a Hercegovina prohlášena za nezávislou po referendu, které se konalo o trochu dříve, 29. února a 1. března.

11. března 1992 Shromáždění srbského lidu Republiky srbské (samozvaný parlament bosenských Srbů) jednomyslně odmítlo původní mírový plán a předložilo vlastní mapu, která si nárokovala téměř dvě třetiny území Bosny s řadou etnicky rozdělených měst a izolovaných enkláv. Chorvatům a Bosňákům by zůstal nesourodý pás země ve středu republiky. Tento plán byl Cutileirem zamítnut. Předložil však revidovaný návrh originálu, který uváděl, že tři základní jednotky budou „založeny na národních principech a budou brát v úvahu ekonomická, geografická a další kritéria.“[2]

18. března 1992 podepsaly všechny tři strany dohodu; Alija Izetbegović za Bosňáky, Radovan Karadžić za bosenské Srby a Mate Boban za bosenské Chorvaty. Podle plánu měla být každá ze 109 občin rozdělena mezi tři etnické strany. Přidělování obcí vycházelo převážně z výsledků sčítání lidu v roce 1991, které bylo ukončeno rok před podpisem smlouvy. Dohoda stanovila, že bosenský a srbský kanton by každý pokrýval 44 % území země a chorvatský kanton pokrýval zbývajících 12 %.[3]

28. března 1992, po schůzce s americkým velvyslancem v Jugoslávii Warrenem Zimmermannem v Sarajevu, Izetbegović svůj podpis stáhl a prohlásil svůj nesouhlas s jakýmkoli rozdělením Bosny. Co bylo řečeno a kým, zůstává nejasné. Zimmermann popřel, že by Izetbegovićovi řekl, že pokud svůj podpis stáhne, Spojené státy uznají Bosnu za nezávislý stát. Nesporné je, že ve stejný den Izetbegović stáhl svůj podpis a vzdal se dohody.[4][5]

Vance–Owenův mírový plán

First version of the Vance-Owen plan, which would have established 10 provinces
     Bosňácká provincie
     Chorvatská provincie
     Srbská provincie
     Distrikt Sarajevo
     Hranice dané Daytonskou dohodu

Začátkem ledna 1993 začali zvláštní vyslanec OSN Cyrus Vance a zástupce EK Lord Owen vyjednávat mírový návrh s vůdci bosenských válčících frakcí. Návrh, který se stal známým jako „Vance-Owenův mírový plán“, zahrnoval rozdělení Bosny na deset poloautonomních oblastí a získal podporu OSN.[6][7] Prezident Republiky srbské Radovan Karadžić plán podepsal 30. dubna. Ten byl však dne 6. května zamítnut Národním shromážděním Republiky srbské[8][9] a následně se odvolal na referendum.[10] Plán odmítlo 96 % voličů,[11] ačkoli zprostředkovatelé označovali referendum jako „podvod“.[8] 18. června lord Owen prohlásil, že plán je „mrtvý“.

Vzhledem k tempu, jakým došlo k územnímu rozdělení, fragmentaci a etnickým čistkám, byl plán v době, kdy byl oznámen, již zastaralý. Stal se posledním návrhem, který se snažil zachránit smíšenou, sjednocenou Bosnu a Hercegovinu; následné návrhy buď znovu prosadily, nebo obsahovaly prvky rozdělení Bosny a Hercegoviny.

1. dubna oznámil Cyrus Vance svou rezignaci na funkci zvláštního vyslance generálního tajemníka OSN. K 1. květnu ho nahradil norský ministr zahraničí Thorvald Stoltenberg.

Vance-Owenův plán byl hrubě načrtnutou mapou, nestanovil definitivní obrys 10 kantonů a závisel na konečných jednáních mezi těmito třemi etnickými skupinami.

Owen–Stoltenbergův plán

Owen–Stoltenbergův plán

Koncem července vstoupili zástupci tří bojujících frakcí Bosny a Hercegoviny do nového kola jednání. 20. srpna zprostředkovatelé OSN Thorvald Stoltenberg a David Owen odhalili mapu, která by Bosnu rozdělila do unie tří etnických republik,[12] ve které by bosenskosrbské síly získaly 53 procent území Bosny a Hercegoviny, muslimům by bylo přiděleno 30 procent a 7 procent by připadlo bosenským Chorvatům. 28. srpna byla v souladu s Owen-Stoltenbergovým mírovým návrhem v Grude vyhlášena Chorvatská republika Herceg-Bosna jako „republika Chorvatů v Bosně a Hercegovině“.[13][14] 29. srpna 1993 bosenská strana plán odmítla.[4]

Plán kontaktní skupiny

Mezi únorem a říjnem 1994 dosáhla Kontaktní skupina (USA, Rusko, Francie, Spojené království a Německo) neustálý pokrok směrem k vyjednanému urovnání konfliktu v Bosně a Hercegovině. Toto bylo známé jako plán kontaktní skupiny a na bosenské Srby byl vyvíjen silný tlak, aby tento plán přijali, když Svazová republika Jugoslávie uvalila embargo na řeku Drinu. To bylo také odmítnuto v referendu konaném dne 28. srpna 1994.[15][16]

Během tohoto období skončila válka mezi Chorvaty a Bosňáky, protože v březnu 1994 obě frakce urovnaly své neshody ve Washingtonské dohodě podepsané ve Washingtonu, D.C. a ve Vídni.[17]

Další plány

Objevily se také návrhy Bosňáků, Chorvatů a Srbů na reorganizaci Bosny.

  • Jak etnické napětí rostlo, 25. června 1991 byl oznámen jeden z prvních muslimských návrhů. Ten požadoval zřízení tří entit (muslimské, srbské a chorvatské), z nichž každá se skládá ze dvou nebo tří nesousedících území.
  • Další společný návrh bosenské Strany demokratické akce (SDA) a Chorvatského demokratického společenství (HDZ BiH) byl oznámen v srpnu 1992. Požadoval zřízení 12 kantonů Bosny a Hercegoviny s autonomními právy.
  • Mapa prvního bosňáckého návrhu na federalizaci Bosny a Hercegoviny z 25. června 1991.
    Mapa prvního bosňáckého návrhu na federalizaci Bosny a Hercegoviny z 25. června 1991.
  • Společný návrh 12 kantonů SDA a HDZ BiH ze srpna 1992.
    Společný návrh 12 kantonů SDA a HDZ BiH ze srpna 1992.

Odkazy

Reference

  1. ↑ Archived copy [online]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2016-08-09. 
  2. ↑ GLAURDIĆ, Josip. The Hour of Europe: Western Powers and the Breakup of Yugoslavia. London: Yale University Press, 2011. ISBN 978-0300166293. S. 294. 
  3. ↑ News Article [online]. 2016-10-25 [cit. 2024-09-09]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne May 1, 2022. 
  4. ↑ a b The vain attempts of the European Community to mediate in Yugoslavia. cvce.eu. 8 July 2016, s. 3. Dostupné online. 
  5. ↑ Territorial Proposals for the Settlement of the War in Bosnia-Hercegovina [online]. [cit. 2024-09-09]. Dostupné online. 
  6. ↑ Tanner 2001, s. 288.
  7. ↑ CIA 2002, s. 182.
  8. ↑ a b Minorities at Risk Project, Chronology for Serbs in Bosnia, 2004 [online]. Minorities at Risk Project [cit. 2017-02-20]. Dostupné online. (anglicky) 
  9. ↑ Myers 06 May 1993.
  10. ↑ Bosnian Serbs Spurn Un Pact, Set Referendum Chicago Trubune, 6 May 1993
  11. ↑ Republika Srpska (Bosnien-Herzegowina), 16. Mai 1993 : Vance-Owen-Friedensplan Direct Democracy
  12. ↑ Marijan 2004, s. 261.
  13. ↑ Klemenčić, Pratt a Schofield 1994, s. 57–59.
  14. ↑ Tanner 2001, s. 292.
  15. ↑ Republika Srpska (Bosnien-Herzegowina), 28. August 1994 : Teilungsplan der internationalen Kontaktgruppe Direct Democracy
  16. ↑ KLEMENCIC, Matjaz. The International Community and the FRY/Belligerents III [online]. Dostupné online. 
  17. ↑ BETHLEHEM, Daniel L.; WELLER, Marc. The 'Yugoslav' Crisis in International Law. [s.l.]: Cambridge University Press, 1997. (Cambridge International Documents Series; sv. 5). Dostupné online. ISBN 978-0-521-46304-1. S. liiv. 

Literatura

  • Atiyas, N.B., 1995. Mediating regional conflicts and negotiating flexibility: Peace efforts in Bosnia-Herzegovina. The Annals of the American Academy of Political and Social Science, 542(1), pp. 185–201.
  • Central Intelligence Agency, Office of Russian and European Analysis, 2002. Balkan Battlegrounds: A Military History of the Yugoslav Conflict, 1990–1995, Volume 1. Washington, D.C.: Central Intelligence Agency. Dostupné online. ISBN 978-0-16-066472-4. 
  • Goodby, J.E., 1996. When war won out: Bosnian peace plans before Dayton. International Negotiation, 1(3), pp. 501–523.
  • KLEMENČIĆ, Mladen; PRATT, Martin; SCHOFIELD, Clive H. Territorial Proposals for the Settlement of the War in Bosnia-Hercegovina. [s.l.]: IBRU, 1994. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2020-03-17. ISBN 9781897643150. 
  • Leigh-Phippard, H., 1998. The Contact Group on (and in) Bosnia: an exercise in conflict mediation?. International Journal, 53(2), pp. 306–324.
  • MARIJAN, Davor. Expert Opinion: On the War Connections of Croatia and Bosnia and Herzegovina (1991 – 1995). Journal of Contemporary History. Zagreb, Croatia: Croatian Institute of History, 2004, s. 249–289. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2020-01-02. 
  • MYERS, Linnet. Bosnian Serbs Spurn Un Pact, Set Referendum. www.chicagotribune.com. Chicago Tribune, 6 May 1993. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 30 June 2015. 
  • TANNER, Marcus. Croatia: A Nation Forged in War. New Haven: Yale University Press, 2001. Dostupné online. ISBN 978-0-300-09125-0. 


Související články

Externí odkazy

Zdroj