Ludmila V. Šrutová

Ludmila V. Šrutová
Ludmila Šrutová
Ludmila Šrutová
Narození 18. srpna 1888
Petrohrad
Úmrtí 7. listopadu 1977 (ve věku 89 let)
Místo pohřbení Olšanské hřbitovy
Povolání pedagožka
Národnost česká
Rodiče Vilém Šrut, Josefa Šrutová-Ullrichová
Příbuzní Alexandr Šrut a Nina Seifertová (sourozenci)
multimediální obsah na Commons
Seznam děl v Souborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Ludmila V. Šrutová[1] (18. srpna 1888 Petrohrad – 7. listopadu 1977 Praha)[2] (rusky Людмила Васильевна Шрутъ) byla česká a ruská pedagožka a spisovatelka.

Životopis

Rodiče Ludmily byli Vilém Šrut (26. 5. 1847 Medlešice – 24. 11. 1910 Petrohrad) (v Rusku – Vasilij) a Josefa Šrutová-Ullrichová (18. 3. 1855 Velké Jirny na Pardubicku – 10. 5. 1948 Praha) (v Rusku – Sofija)[3]. Měla tři sourozence: Alexandra Šruta (5. 9. 1882 Petrohrad – 29. 5. 1970 Praha), v Rusku byl zaměstnancem carského ministerstva zahraničí a od roku 1922 v ČSR byl tajemníkem Komitétu pro umožnění studia ruským a ukrajinským studentům, který spadal pod ministerstvo zahraničních věcí[3], Ninu Seifertovou-Šrutovou (24. 1. 1886 Petrohrad – 1980) a Ing. Václava Šruta (také Vjačeslav) (1895, Petrohrad – 1984, Praha).

Ludmila Šrutová byla profesorka ruského jazyka a literatury na středních školách. Byla autorkou a spoluautorkou knih z oboru. V Praze III bydlela na adrese Mělnická 3.

Byla sestřenicí Emy Destinnové. Její otec Vilém Šrut a matka Emy Destinnové, Jindřiška, rozená Šrutová (1859-1898), byli sourozenci.

Roku 1905 Ludmila absolvovala gymnázium v Petrohradě s vyznamenáním a zlatou medailí, což jí jako umožnilo nastoupit na Vyšší pedagogický institut v Petrohradě. Jako řádná studentka absolvovala pět let vysokoškolského studia na filologické fakultě a po úspěšném složení teoretických zkoušek a praktických kurzů ruského jazyka a literatury na tamním pedagogickém gymnáziu získala diplom opravňující ji vyučovat ruský jazyk a literaturu ve všech třídách středních škol v Rusku. Diplom byl datován 12. února 1910. Vysvědčení bylo vydáno 15. května 1914.[3] V Petrohradě bydlela s rodiči na adrese Vasiljevskij Ostrov, 7. linie, dům č. 74, byt č. 6.[3]

Vizitky Ludmily Šrutové v češtině a v ruštině

Spolu se svou sestrou Ninou Šrutovou a bratrem Václavem přijela v červenci 1914 na letní prázdniny do Čech za svými příbuznými, ale kvůli vypuknutí světové války byla se sourozenci internována v Milešově u Sedlčan u svého strýce Antonína Šruta (1844 (?) – 1919)[3], pokladníka Národního divadla (tehdy Královského zemského českého divadla), redaktora Divadelního kalendáře.[4]

Po obnovení samostatnosti Československa se Ludmila jako ruská občanka mohla vrátit do Prahy. Od února 1919 Ludmila bydlela u tety sl. Marii Ullrichové v Žižkově č. p. 262, pak v ul. Českobratrské č. 8, od září 1919 v Praze III ul. Mělnická, 3.[3]

V roce 1919 se stala členkou Česko-ruské jednoty (rusky Чешско-русское общество). Od roku 1920 byla tajemnicí redakční rady časopisu Slovanská zora (rusky „Славянская заря“).[3]

Od 6. července 1922 do února 1925 žila dočasně v Bělehradě, ale navštěvovala svou matku paní Josefu Šrutovou a příbuzné v Praze. Po návratu z Bělehradu studovala na Ruském pedagogickém institutu Jana Amose Komenského v Praze. Institut připravoval odborníky na organizaci a řízení veřejného školství pro Rusko (z řad těch, kteří již měli vysokoškolské vzdělání nebo pedagogickou praxi). Ludmila také poskytovala soukromé lekce ruštiny a překládala pro ruské emigrantské spolky.[3]

V roce 1928 Ludmila začala prezenčně studovat na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, ale studium nedokončila. V školních letech 1928–1929 a 1929–1930 působila jako učitelka ruského jazyka na středních školách v Praze. Ve školním roce 1929–1930 působila jako učitelka ruštiny na Vyšší dívčí škole v Praze, kde ministerstvo školství zavedlo ruštinu jako povinný jazyk a vyučovala čtyři hodiny týdně. V letech 1928–1939 spolupracovala s redakcí časopisu Slavia. Byla členkou Svazu ruských pedagogů v Československu. Členka Ruského pedagogického byra (česky Ruské pedagogické büro, rusky Педагогическое бюро по делам средней и низшей Русской школы за границей). Členka Komitétu pro pomník věrnému vojínovi ruskému v Praze. Členka Bratrstva pravoslavných ruských občanů pro péči a údržbu jejich hrobů v Československu, tzv. Uspenského bratrstva (rusky Братство для погребения православных русских граждан и для охраны и содержания в порядке их могил в Чехословакии).[3]

Byla pohřbena na Olšanských hřbitovech.[2]

Dílo

Učebnik russkogo jazyka = Učebnice ruského jazyka – napsala Nina Seifertová-Šrutová za spolupráce Ludmily Šrutové. Praha: Státní nakladatelství, 1945

Spisy

  • Učebnice ruského jazyka – napsala Nina Seifertová-Šrutová za spolupráce Ludmily Šrutové. Praha: Stání nakladatelství, 1929.
  • Výstava Puškin a jeho doba ... – Praha: Národní rada československá, 1932.
  • Vasil Ivanovič Němirovič Dančenko – Praha: Národní rada československá, 1935.
  • Největší básník Ruska A. S. Puškin: [1799–1837] – k 100. výročí jeho smrti [mládeži československé] napsaly Nina Seifertová-Šrutová a Ludmila Šrutová. Praha: Jednota slovanských žen, 1937.
  • Ukázky ruského písemnictví – Nina Seifertová-Šrutová za spolupráce Ludmily Šrutové. Praha: Státní nakladatelství, 1938.
  • Základy ruského jazyka – napsala Nina Seifertová-Šrutová za spolupráce Ludmily Šrutové. Praha: Státní nakladatelství, 1938.
  • Učebnik russkogo jazyka = Učebnice ruského jazyka. Část prvá, Základy ruského jazyka – napsala Nina Seifertová-Šrutová za spolupráce Ludmily Šrutové. Praha: Státní nakladatelství, 1945.
  • Učebnik russkogo jazyka = Učebnice ruského jazyka. Část II., Cvičebnice – napsala Nina Seifertová-Šrutová za spolupráce Ludmily Šrutové. Praha: Státní nakladatelství, 1945.
  • Učebnik russkogo jazyka = Učebnice ruského jazyka. Část III., Ukázky písemnictví. Slovník – napsala Nina Seifertová-Šrutová za spolupráce Ludmily Šrutové. Praha: Státní nakladatelství, 1945.

Odkazy

Reference

  1. ↑ Kulturní adresář ČSR. Biografický slovník žijících kulturních pracovníků a pracovnic. Příprava vydání Antonín Dolenský. Praha: Nakladatelství Josef Zeibrdlich, 1934. 587 s. S. 452. 
  2. ↑ a b Global, Find A Grave Index for Burials at Sea and other Select Burial Locations, 1300s-Current - Ancestry.com. search.ancestry.com [online]. [cit. 2020-07-25]. Dostupné online. 
  3. ↑ a b c d e f g h i Státní oblastní archiv v Praze, fond Ukrajinský emigrant NAD 1400
  4. ↑ ŠRUT, Antonín, ed. Divadelní kalendář na rok 1882. V Praze: nákladem vlastním, 1882. 102 stran.

Externí odkazy

Zdroj