Lubomír Linhart

prof. Ing. Lubomír Linhart
Narození 28. června 1906
Praha
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí 10. června 1980 (ve věku 73 let)
Praha
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Místo pohřbení Vinohradský hřbitov
Alma mater České vysoké učení technické v Praze
Povolání diplomat, učitel, estetik, filmový historik, filmový kritik, novinář a překladatel
Zaměstnavatelé Filozofická fakulta Univerzity Karlovy
Filmová a televizní fakulta Akademie múzických umění v Praze
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Lubomír Linhart (28. června 1906, Praha[1] – 10. června 1980, Praha) byl český pedagog, publicista, kritik, nakladatelský redaktor, teoretik fotografie, filmový historik, překladatel z ruštiny.

Ve třicátých letech byl mluvčím a teoretikem Film-foto skupiny Levé fronty.[2]

Život

Narodil se v rodině inženýra Františka Linharta (13. dubna 1878 Heřmanova Huť – 17. srpna 1916 Praha) a Josefy, roz. Schallerové (30. srpna 1879 Klatovy – 26. března 1972 Praha), oba rodiče pocházeli ze západních Čech. V deseti letech o otce, který pracoval jako stavební komisař na ministerstvu obchodu, přišel.

Publicisticky začal být činný od 2. poloviny 20. let, záhy se zaměřil na filmovou kritiku a orientoval se zejména na propagaci sovětské filmové tvorby. Od roku 1926 začal spolupracovat jako publicista s komunistickými časopisy Reflektor a Tvorba. Od roku 1927 byl členem Klubu za nový film. V letech 1924–1934 vystudoval ČVUT v Praze (titul Ing.). V roce 1927 se stal hlavním filmovým referentem Večerníku Rudého práva, v letech 1928–1929 spolupracoval s deníkem Lidové Noviny a časopisem Filmový kurýr, v roce 1930 byl filmovým referentem časopisu Signál. V letech 1931–1932 redigoval filmovou rubriku novin Svoboda (Kladno).[3]

V roce 1930 vydal první knihu Malá abeceda filmu, v roce 1934 mu vyšla v nakladatelství Levá fronta kniha Sociální fotografie. V roce 1932 přeložil dvě knihy sovětského režiséra Vsevoloda Pudovkina Od libreta k premiéře a Vývoj sovětské režie.

V letech 1931 a 1932 podnikl cesty po tehdejším Sovětském svazu, kde navštívil např. ukrajinské filmové ateliéry v Kyjevě a společně s Bedřichem Václavkem se zúčastnil II. mezinárodní Konference proletářských spisovatelů. V polovině třicátých let spolupracoval s kulturními časopisy Žijeme, Index a Večerníkem Rudého práva. Mimo to působil také jako obchodní zástupce sovětského velvyslanectví pro dovoz sovětských filmů.[3]

Za války byl zapojený do ilegální činnosti. V roce 1942 odjel na Slovensko, kde se od podzimu 1944 podílel na znárodnění sítě kin. Po osvobození v roce 1945 se stal ústředním ředitelem Československé filmové společnosti s plány na znárodnění filmového průmyslu. V roce 1946 podepsal prokomunistické „Májové poselství kulturních pracovníků českému lidu!“ publikované před květnovými volbami do Ústavodárného Národního shromáždění.[4] Tento předvolební manifest komunistů podepsalo celkem 843 kulturních pracovníků a komunisté volby vyhráli.[5] Dále připojil svůj podpis pod výzvu prokomunistické inteligence Kupředu, zpátky ni krok!, jež byla publikována dne 25. února 1948 na podporu komunistického převratu.[6] V roce 1948 se stal prvním generálním (ústředním) ředitelem znárodněného Československého státního filmu, ale ještě v témže roce ho vystřídal Oldřich Macháček.[7] Poté nastoupil dráhu diplomata, byl velvyslancem v Rumunsku (1948–1953) a v Německé demokratické republice (1953–1956).

Po návratu do Československa byl jmenován profesorem FAMU a vedoucím tamní katedry filmové a televizní vědy. Na II. sjezdu Svazu československých divadelních a filmových umělců, konaném ve dnech 30. března –1. dubna 1961, byl zvolen do ústředního výboru tohoto svazu a působil tam do roku 1965.[7] V roce 1969 se stal vedoucím oddělení filmové vědy a kritiky při katedře teatrologie na Filozofické fakultě UK.

Mimo film se zabýval se také uměleckou fotografií a estetikou, v 60. letech napsal např. monografie o Jaromíru Funkem a Alexandru Rodčenkovi a o estetice Václava Tilleho (1968).

Publikace (výběr)

  • LINHART, Lubomír. Malá abeceda filmu. Praha: Pokrok, 1930. 
  • LINHART, Lubomír. Sociální fotografie. Praha: Jarmila Prokopová, 1934. 
  • LINHART, Lubomír. Mezinárodní fotografie 1958. Praha: SNKLHU, 1959. 
  • LINHART, Lubomír. Jaromír Funke. Praha: SNKLHU, 1960. 
  • LINHART, Lubomír. Alexandr Rodčenko. Praha: Orbis, 1964. 
  • autor předmluvy: Ejzenštejn, S. M. (1961). Kamerou, tužkou i perem. Praha: Orbis

Odkazy

Reference

  1. ↑ Matriční záznam o narození a křtu farnost při kostele sv.Václava na Smíchově v Praze
  2. ↑ MRÁZKOVÁ, Daniela; REMEŠ, Vladimír. Cesty československé fotografie. Praha: Mladá fronta, 1989. Dostupné online. ISBN 80-204-0015-X. S. 88. 
  3. ↑ a b Životopis Lubomíra Linharta v Databázi knih.cz [online]. [cit. 2025-07-04]. Dostupné online. 
  4. ↑ Rudé právo. 15. 5. 1946, ročník 26, č. 113, str. 1
  5. ↑ KUSÁK, Alexej. Kultura a politika v Československu 1945–1956. 1. vyd. Praha: Torst, 1998. 663 s. (Malá řada kritického myšlení). ISBN 978-80-7215-055-7. S. 175. 
  6. ↑ Kupředu, zpátky ni krok!. S. 151. Tvorba [online]. Ústřední výbor Komunistiské strany Československa, 1948 [cit. 2024-11-20]. Roč. 17, čís. 8, s. 151. Dostupné online. 
  7. ↑ a b KNAPÍK, Jiří; FRANC, Martin. Průvodce kulturním děním a životním stylem v českých zemích 1948–1967. 1. vyd. Praha: Academia, 2011. 1297 s. (Šťastné zítřky). ISBN 978-80-200-2019-2. OCLC 780284198 S. 220, 1152. OCLC: ocn780284198. 

Související články

Literatura

Externí odkazy

Zdroj