Laločník šedý

Jak číst taxoboxLaločník šedý
alternativní popis obrázku chybí
Vycpaný laločník šedý
(ze sbírek Aucklandského muzea)
Stupeň ohrožení podle IUCN
kriticky ohrožený
kriticky ohrožený druh[1]
Vědecká klasifikace
Říše živočichové (Animalia)
Kmen strunatci (Chordata)
Podkmen obratlovci (Vertebrata)
Třída ptáci (Aves)
Podtřída letci (Neognathae)
Řád pěvci (Passeriformes)
Čeleď laločníkovití (Callaeidae)
Rod laločník (Callaeas)
Binomické jméno
Callaeas cinereus
(Gmelin, JF, 1788)
Mapa rozšíření: * Šrafovaná zobrazuje původní maximální rozšíření. * Tmavě zelená ukazuje rozšíření v době příchodu evropských osadníků. * Dvě lokace s roky ukazují poslední obecně přijímaná pozorování.
Mapa rozšíření: * Šrafovaná zobrazuje původní maximální rozšíření. * Tmavě zelená ukazuje rozšíření v době příchodu evropských osadníků. * Dvě lokace s roky ukazují poslední obecně přijímaná pozorování.

Mapa rozšíření:

  • Šrafovaná zobrazuje původní maximální rozšíření.
  • Tmavě zelená ukazuje rozšíření v době příchodu evropských osadníků.
  • Dvě lokace s roky ukazují poslední obecně přijímaná pozorování.
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Laločník šedý (Callaeas cinereus) je lesní pták, který se endemicky vyskytuje nebo vyskytoval na Jižním a Stewartově ostrově na Novém Zélandu. Jedná se o poměrně velkého pěvce s modrošedým opeřením a nápadnými lícními laloky. Tento kriticky ohrožený druh byl naposledy potvrzeně pozorován v roce 2007, což bylo první věrohodné pozorování od roku 1967.[2][3]

Systematika

Laločníka šedého formálně popsal německý přírodovědec Johann Friedrich Gmelin v roce 1788 v revidovaném vydání Linného životního díla Systema naturae. Gmelin druh pojmenoval jako Glaucopis cinerea.[4][3] Druhové jméno cinereus v latině znamená „popelavě šedý“ (cinis, cineris = „popel“).[5] Gmelin svůj popis založil na starším popisu a ilustraci druhu od anglického ornitologa Johna Lathama, který se laločníkem šedým zabýval ve své knize A General Synopsis of Birds z roku 1781. Latham měl k dispozici exemplář z Nového Zélandu, který prozkoumal v muzeu Leverian.[6]

Laločník šedý se vyskytuje na Jižním ostrově. Severní ostrov obývá Callaeas wilsoni, který byl v minulosti považován za poddruh laločníka šedého, a jeho vědecký název tedy byl Callaeas cinerea wilsoni. Na základě rozdílných barev lícních laloků i genetické odlišnosti se severní a jižní populace považují samostatné druhy.[7][3][8]

Popis

Laločník šedý dosahuje délky těla kolem 38 cm a hmotnosti 230 g. Opeření je tmavě modrošedé. Krátký černý zobák je velmi statný a mírně zahnutý dolů. Po stranách zobáku se nachází oranžové lícní laloky (u C. wilsoni jsou modré). Nohy a ocas jsou dlouhé, křídla krátká a zakulacená.[9]

Výskyt a ohrožení

Laločník šedý se vyskytoval na různých typech stanovišť od lesní podestýlky po stromový baldachýn.[10] Z množství subfosilních nálezů ve volné přírodě i v původních maorských sídlištích lze vyvodit, že laločník šedý byl původně hojně rozšířen po celém Jižním i Stewartově ostrově. Vypalování a kácení lesů Maory však areál rozšíření druhu značně zmenšily. V době příchodu evropských osadníků koncem 18. století byl laločník šedý běžný podél západního pobřeží Jižního ostrova od severozápadního Nelsonu po Fiordland, v rozsáhlých původních pabukových lesích na Banksově poloostrově (východně od Christchurch), v Catlins (jihovýchodní cíp Jižního ostrova) i na Stewartově ostrově.[11][12]Introdukce invazivních druhů savců však zapříčinila další úbytek druhu. Druh byl prokazatelně pozorován v 1967 v národním parku Mount Aspiring.[3]Department of Conservation druh v roce 2008 prohlásil za vyhynulý, nicméně po akceptování pozorování v oblasti Reeftonu z roku 2007 byl status druhu místními autoritami změněn na Data deficient, čili nevyhodnocený status z důvodu nedostatku dat.[12] O laločníkovi šedém se v médiích objevuje řada nepotvrzených pozorování.[13][14][15] Na ochranu druhu byla založena organizace South Island Kōkako Charitable Trust, která nabízí odměnu $10 000 autorovi ověřeného pozorování lalošníka šedého.[16]

Biologie

Laločník šedý má líbezný varhanový hlas, kterým se samec a samice nejčastěji ozývají v duetu.[12] O jeho biologii se toho příliš neví. Hnízdo bylo poměrně mohutné s malou vystélkou z mechu, lišejníků a trav. Ke kladení vajec dochází v listopadu až lednu. Samice klade 2–3 vejce o rozměrech 40×28 mm. Inkubace samicí trvá kolem 18 dní, ptáčata krmí oba rodiče. Laločník šedý se živí ovocem, listy, občas i pupeny nebo bezobratlými živočichy.[11]

Odkazy

Reference

  1. ↑ The IUCN Red List of Threatened Species 2021.3. 9. prosince 2021. Dostupné online. [cit. 2021-12-27].
  2. ↑ In search of the Grey Ghost [online]. New Zealand Geographic [cit. 2025-03-04]. Dostupné online. (anglicky) 
  3. ↑ a b c d Checklist Committee. Checklist of the birds of New Zealand, Norfolk and Macquarie Islands, and the Ross Dependency, Antarctica. 5. vyd. Wellington: Ornithological Society of New Zealand, 2022. Dostupné online. S. 207–208. (anglicky) 
  4. ↑ GMELIN, Johann Friedrich. Systema naturae per regna tria naturae : secundum classes, ordines, genera, species, cum characteribus, differentiis, synonymis, locis. 13. vyd. Lipsiae [Leipzig]: Georg. Emanuel. Beer, 1788. Dostupné online. S. 363. (latinsky) 
  5. ↑ JOBLING, James A. The Helm Dictionary of Scientific Bird Names. London: Christopher Helm, 2010. Dostupné online. ISBN 978-1-4081-2501-4. S. 107. 
  6. ↑ LATHAM, John. A General Synopsis of Birds. London: Printed for Leigh and Sotheby, 1781. Dostupné online. S. 364, No. 1; Plate 14. 
  7. ↑ MURPHY, S. A.; FLUX, I. A.; DOUBLE, M. C. Recent evolutionary history of New Zealand's North and South Island Kokako (Callaeas cinerea) inferred from mitochondrial DNA sequences. Emu - Austral Ornithology. 2006-03-01, roč. 106, čís. 1, s. 41–48. Dostupné online [cit. 2025-03-04]. ISSN 0158-4197. doi:10.1071/MU05007. 
  8. ↑ Australasian babblers, logrunners, satinbirds, berrypeckers, wattlebirds, whipbirds, jewel-babblers, quail-thrushes. www.worldbirdnames.org [online]. IOC World Bird List v15.1 [cit. 2025-03-04]. Dostupné online. 
  9. ↑ Heather, Robertson & Onley 2015, s. 170.
  10. ↑ TENNYSON, Alan; MARTINSON, Paul. Extinct Birds of New Zealand. Wellington: Te Papa Press, 2006. ISBN 9780909010218. S. 124–125. (anglicky) 
  11. ↑ a b Heather, Robertson & Onley 2015, s. 397.
  12. ↑ a b c SZABO, M. J. South Island kokako | Kōkā. www.nzbirdsonline.org.nz [online]. New Zealand Birds Online [cit. 2025-03-04]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2025-03-04. (anglicky) 
  13. ↑ South Island kōkako: Recording raises hopes of spotting elusive bird. RNZ [online]. 2022-01-13 [cit. 2025-03-04]. Dostupné online. (anglicky) 
  14. ↑ NEWMAN, Tim. Sightings spark hope in the search for New Zealand's most wanted bird. www.stuff.co.nz [online]. [cit. 2025-03-04]. Dostupné online. 
  15. ↑ Excitement over possible sighting of elusive South Island Kōkako in Southland. RNZ [online]. 2024-01-31 [cit. 2025-03-04]. Dostupné online. (anglicky) 
  16. ↑ The South Island Kōkako. southislandkokako.org.nz [online]. 2025-02-21 [cit. 2025-03-04]. Dostupné online. (anglicky) 

Literatura

  • HEATHER, Barrie; ROBERTSON, Hugh; ONLEY, Derek, 2015. The Field Guide to the Birds of New Zealand. Auckland: Penguin Books. ISBN 9780143570929. (anglicky) 
  • Kolektiv autorů, 2010. Reader's digest complete book of New Zealand birds. Příprava vydání C. J. R. Robertson. Wellington: Reader's Digest Service Pty Limited. ISBN 0-474-00048-6. (anglicky) 
  • HIGGINS, Peter Jeffrey; PETER, John M.; COWLING, S. J., 2006. Handbook of Australian, New Zealand and Antarctic Birds. Volume 7: Boatbill to Starlings, Part A: Boatbill to Larks. Melbourne: Oxford University Press. ISBN 978-0-19-553996-7. (anglicky) 

Externí odkazy

Zdroj