Kritický realismus (filozofie)

Kritický realismus je filozofický proud, který vznikl na konci 19. století v západoevropské filozofii a ve 20. letech 20. století se přesunul do USA.[1]

Historie a hlavní představitelé

Evropský kritický realismus koneckonců vznikl z kantovského „kriticismu“. Jeho zakladatelé – novokantovec Alois Riehl (1844–1924), Erich Becher (1882–1929), Gustav Störring, Otto Pfordten aj. – tvořili nepříliš vlivné, ale v akademických kruzích dostatečně známé filozofické seskupení. Počátkem 20. století pronikají ideje kritického realismu do Anglie, kde byli jeho hlavními představiteli Simon Lowrie, Andrew Seth a Robert Adamson, kteří spojovali filozofii „zdravého rozumu“ skotské školy s kantovským kriticismem. Ve dvacátých až třícátých letech 20. století reprezentoval anglický kritický realismus G. D. Hicks. Nejvlivnějším se stal americký kritický realismus, který vznikl ve dvacátých letech.[1] I když se první díla amerického kritického realismu objevují již v době první světové války („Kritický realismus“ R. W. Sellarsa, 1916), tato škola se výrazně projevila v „Essejích o kritickém realismu“ (anglicky Essays in Critical Realism), vydaných v roce 1920.[2]

Představiteli tohoto směru jsou Arthur Oncken Lovejoy, James Bissett Pratt, Arthur Kenyon Rogers, Charles Strong, George Santayana aj. Na rozdíl od novorealismu popírá kritický realismus totožnost objektu a subjektu poznání, totožnost bytí a vědomí.[3] Kritický realismus přijímá stále hlubší poznání reality, kdy nejde jen o prosté zrcadlení, ale i o bytostnou účast subjektu poznání na procesu poznávání reality.[4]

Odkazy

Reference

  1. a b Bogomolov, s. 301.
  2. Bogomolov, s. 304–305.
  3. Stručný filosofický slovník, s. 228.
  4. Olšovský, s. 207.

Literatura

Zdroj