Kommunarka

brána areálu

Speciální objekt Kommunarka (rus. Спецобъект Коммунарка) je bývalé popraviště a hřbitov v blízkosti obce Butovo a kolchozu Kommunarka, 24 km od Kalužské dálnice v Novomoskevském administrativním okruhu Moskvy, jihozápadně od centra města. V letech 1930–1940 patřil tento prostor NKVD a byl místem poprav a pohřbívání obětí stalinských represí.

Historie

Na počátku 20. století zde ležela samota Choroševka (rus. Хорошевка). Po Říjnové revoluci majitele ze samoty vysídlili. Na přelomu 20. a 30. let převzal samotu OGPU při SNK SSSR (rus. ОГПУ при СНК СССР, česky „Sjednocená státní politická správa při Radě ministrů SSSR“, což byla nástupnická organizace Čeky a předchůdce KGB) a začalo se s výstavbou chaty Genricha Jagody, který byl v tu dobu předsedou OGPU a později velitelem NKVD. Podle vzpomínek Jagodovy neteře V. Znamenské nebyla chata určena pro potřeby a odpočinek rodiny. Jednalo se o sídlo velitele NKVD, kde probíhaly schůzky s velením NKVD.

Tehdy získalo místo název Kommunarka, který mu již zůstal. 28. března 1937 byl Genrich Jagoda uvězněn a jeho majetek z chaty vyvezen. Nikolaj Ježov, nástupce Jagody, navrhl převést chatu na NKVD a zřídit zde nové popraviště. 2. září 1937 začaly na Kommunarce probíhat popravy vysoce postavených činitelů na základě výnosu Vojenského kolegia Nejvyššího soudu SSSR. Popravy probíhaly v den vynesení rozsudku. Popravováni zde byli také cizinci. Mezi oběti patřili veřejní činitelé Estonska, Litvy a Lotyšska, vůdci Kominterny z Německa, Rumunska, Francie, Turecka, Bulharska, Finska a Maďarska (např. Béla Kun). V červenci 1941 zde nalezlo smrt 29 představitelů mongolské vlády včetně jejího předsedy, kteří byli v SSSR vězněni od roku 1939. (Roku 2002 jim zde byl zřízen pomník.) 16. října 1941 bylo na Kommunarce zastřeleno několik veřejných činitelů Lotyšska.

Podle posudku expertní komise Ministerstva bezpečnosti Ruské federace z roku 1993 zde leží od 10 do 11,4 tisíc lidí. Okolo 5 tisíc jmen se podařilo zjistit společnosti Memorial.[1] Místo bylo až do roku 1999 v držení tajných služeb, poté jej však FSB předala ruské pravoslavné církvi. 22. září 2007 zde byl otevřen chrám.

Seznam Čechů a československých občanů popravených na Kommunarce

Jméno Narozen(a) Národnost Politická strana Povolání Obvinění Datum popravy Rehabilitace
Vladimír Pillich (Пиллих Владимир Карлович)[2] 1903 v Moskvě Čech bezpartijní Zástupce náčelníka výrobního oddělení 6. hlavní správy Lidového komisariátu obranného průmyslu členství v kontrarevoluční teroristické organizaci 15.02.1938 08.12.1956
Albert Zikmund (Зикмунд Альберт Антонович)[3] 1886 ve Jičině Čech VKS(b) Náčelník oddělení vysokých škol Všesvazového výboru pro tělovýchovu a sport při Radě lidových komisařů SSSR. V letech 1924 až 1930 působil jako v pořadí druhý rektor Ústavu tělesné výchovy v Moskvě a první vedoucí Katedry teorie, historie a metodiky tělesné výchovy[4] členství v kontrarevoluční teroristické organizaci 25. 4. 1938 7. 7. 1956
František Veselov (Веселов, Франц Иванович)[5] 1896 v Praze Čech VKS(b) Pomocník vedoucího tiskového oddělení ústředního výboru komunistické strany členství v kontrarevoluční teroristické organizaci 21. 4. 1938 prosinec 1956
František Valchař (Валхар, Франц Якубович)[6] 1890 v Praze Čech VKS(b) Ředitel praktikant v Moskevské městské kanceláři „Gastronom“ členství v kontrarevoluční diverzní teroristické organizaci 20. 6. 1938 10. 10. 1956
Gertruda Aroseva (Аросева, Гертруда Рудольфовна)[7] 1909 v Praze Češka bezpartijní Učitelka tance. Podle dokumentu ji v době zatčení živil manžel. špionáž a členství v teroristické organizaci 2. 12. 1937 9. 8. 1957
Jindřich Bareš (Бареш, Генрих Иванович)[8] 1896 v Sobotce Čech bezpartijní Velitel osady Bolševo špionáž 2. 4. 1938 1958
Stanislav Semrád (Семрад, Станислав Францевич)[9] 1893 v Michajlovce (Volyň) Čech bezpartijní Úředník špionáž 19. 3. 1938 prosinec 1956
Konstantin Butner (Бутнер, Константин Павлович)[10] 1893 v Brně Čech bezpartijní Pomocník náčelníka 1. oddělení štábu 9. střeleckého pluku Rudé armády v hodnosti majora aktivní účast v antisovětské trockistické diverzní teroristické organizaci 25. 1. 1938 duben 1957
Abraham Frischer (Фришер, Абрам Адольфович)[11] 1901 v Skopanie Žid bezpartijní (byl v KSČ) Zaměstnanec továrny na výrobu kabelů v Krakově. Pracoval na přípravě technického vybavení první linie Moskevského metra.[4] V době zatčení byl zástupcem náčelníka technického oddělení závodu Moskabel. členství v teroristické organizaci 16. 1. 1938 duben 1957
Julian Sýkora (Сикора, Юлиан Николаевич)[12] 1908 v Charkově Čech bezpartijní Inženýr-mechanik v Ústavu průmyslové energetiky v Charkově členství v teroristické organizaci 20. 6. 1938 červen 1991
Mořic Bertig (Бертиг, Маврикий Иосифович)[13] 1903 v Chlumci Polák bezpartijní Vědecký pracovník Lomonosovského ústavu Akademie věd SSSR v Moskvě členství v kontrarevoluční teroristické organizaci 19. 3. 1938 11. 7. 1956
Adolf Schrott (Шрот, Адольф Адольфович)[14] 1891 v Olomouci Němec VKS(b) Zástupce hlavního inženýru trustu špionáž 25. 1. 1938 2. 12. 1958
Eugen Cserri (Черри, Евгений Николаевич)[15] 1893 v Košicích Maďar VKS(b) (vyloučen v 1933) Technický ředitel moskevských Sléváren a strojíren L. Kaganoviče špionáž a diverze 16. 6. 1938 prosinec 1957
Oskar Hirschmann (Гиршман, Оскар Антонович[16]) 1897 ve Vratislavicích nad Nisou Němec bezpartijní Hudebník, bez práce. Pracoval jako brusič v místní textilce, pak byl hudebníkem v orchestru na Tušinském letišti, v orchestru ve slévárnách Lazara M. Kaganoviče na stanici Ljublino u Moskvy až do září 1937[4] špionáž a diverze 24. 1. 1938 březen 1959

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Коммунарка_(расстрельный_полигон) na ruské Wikipedii.

  1. ↑ Seznamy popravených, pokud se je podařilo sestavit
  2. ↑ Списки жертв — Пиллих Владимир Карлович. base.memo.ru [online]. [cit. 2020-01-06]. Dostupné online. 
  3. ↑ Списки жертв — Зикмунд Альберт Антонович. base.memo.ru [online]. [cit. 2020-01-06]. Dostupné online. 
  4. ↑ a b c BORÁK, Mečislav. Moskevská pohřebiště: Češi a českoslovenští občané popravení v Moskvě v letech 1922–1953. první. vyd. Opava: [s.n.] 275 s. Dostupné online. ISBN 978-80-7248-934-3, ISBN 80-7248-934-8. OCLC 904268448 
  5. ↑ Списки жертв — Веселов Франц Иванович. base.memo.ru [online]. [cit. 2020-01-06]. Dostupné online. 
  6. ↑ Списки жертв — Валхар Франц Якубович. base.memo.ru [online]. [cit. 2020-01-06]. Dostupné online. 
  7. ↑ Списки жертв — Аросева Гертруда Рудольфовна. base.memo.ru [online]. [cit. 2020-01-06]. Dostupné online. 
  8. ↑ Списки жертв — Бареш Генрих Иванович. base.memo.ru [online]. [cit. 2020-01-06]. Dostupné online. 
  9. ↑ Списки жертв — Семрад Станислав Францевич. base.memo.ru [online]. [cit. 2020-01-06]. Dostupné online. 
  10. ↑ Списки жертв — Бутнер Константин Павлович. base.memo.ru [online]. [cit. 2020-01-06]. Dostupné online. 
  11. ↑ Списки жертв — Фришер Абрам Адольфович. base.memo.ru [online]. [cit. 2020-01-06]. Dostupné online. 
  12. ↑ Списки жертв — Сикора Юлиан Николаевич. base.memo.ru [online]. [cit. 2020-01-06]. Dostupné online. 
  13. ↑ Списки жертв — Бертиг Маврикий Иосифович. base.memo.ru [online]. [cit. 2020-01-06]. Dostupné online. 
  14. ↑ Списки жертв — Шрот Адольф Адольфович. base.memo.ru [online]. [cit. 2020-01-06]. Dostupné online. 
  15. ↑ Списки жертв — Черри Евгений Николаевич. base.memo.ru [online]. [cit. 2020-01-06]. Dostupné online. 
  16. ↑ Списки жертв — Гиршман Оскар Антонович. base.memo.ru [online]. [cit. 2020-01-06]. Dostupné online. 

Externí odkazy

Zdroj