Koliha severní

Jak číst taxoboxKoliha severní
alternativní popis obrázku chybí
Koliha severní (ilustrace H. E. Dressera, 1871–1881)
Stupeň ohrožení podle IUCN
kriticky ohrožený
kriticky ohrožený druh[1]
Vědecká klasifikace
Říše živočichové (Animalia)
Kmen strunatci (Chordata)
Třída ptáci (Aves)
Podtřída letci (Neognathae)
Řád dlouhokřídlí (Charadriiformes)
Čeleď slukovití (Scolopacidae)
Rod koliha (Numenius)
Binomické jméno
Numenius borealis
(Forster, 1772)
Areál rozšíření
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Koliha severní (Numenius borealis) je pták z čeledi slukovití z rodu koliha. Ještě v první polovině 19. století se jednalo o jednoho z nejhojnějších ptáků Kanady, avšak nadměrný lov spolu s úbytkem přirozeného prostředí a vymizením klíčového zdroje potravy, sarančete Melanoplus spretus, způsobily drastický úbytek populace. Poslední potvrzené pozorování ptáka nastalo v roce 1963 a druh je patrně vyhynulý.

Taxonomie

Druh byl poprvé popsán německým přírodovědcem Johannem Reinholdem Forsterem v roce 1772.[2]Binomické jméno druhu je Numenius borealis. Název Numenius pochází ze starořeckého noumenios, což je pták zmiňovaný Hésychiem z Milétu. Tento zmiňovaný pták je spojován s kolihami, protože jeho pojmenování je patrně odvozeno z neos, „nový“, a mene, „měsíc“, což patrně odkazuje k zobáku kolih ve tvaru půlměsíce.[3][4] Druhové jméno borealis pochází z latiny a znamená „severní“.[5]

Koliha severní představuje jednoho z devíti zástupců rodu koliha (Numenius), i když kdysi se řadila do samostatného rodu Mesoscolopax.[6] Kolihy náleží do čeledi slukovití a řádu dlouhokřídlí.

  • Vybraná dobová vyobrazení
  • 1827–1838

    1827–1838

  • 1838

    1838

  • 1913

    1913

Popis

Jedná se o malého ptáka o výšce 29–34 cm.[7]

Peří na hlavě má tmavě hnědé pruhy. Spodní část těla včetně kostřece je tmavě hnědá s hnědým až žlutohnědým kropením. Primární a sekundární letky jsou tmavé, 6 vnitřních primárních letek má bílé zakončení. Krátký tupý ocas je šedo-hnědý s hnědým kropením. Spodní části těla jsou žlutě skořicové, hruď a boky mají tmavé výrazné proužkovité fleky a skvrny ve tvaru písmene Y.[8]

Pohlavní dimorfismus je nevýrazný. Podobně jako u ostatních slukovitých, samice je o něco větší než samec. Zobák je dlouhý a tenký, u kořene narůžovělý, na konci černý, jemně zahnutý směrem dolů a na kolihu poměrně krátký. Duhovka je tmavě hnědá. Tenké chůdovité nohy jsou na kolihu také poměrně krátké, jejich zbarvení je do modro-šeda.[8]

Biologie a chování

O biologii a chování kolih severních toho není příliš známo. Rozmnožují se od května do srpna v bezlesé arktické tundře v nízkých nadmořských výškách do 335 m n. m. Po skončení rozmnožování, někdy v období července až října, kolihy migrují na jih.[7]

Rozšíření a habitat

Vycpaný exemplář (Lavalská univerzita, Quebec, Kanada)

Kolihy severní se kdysi rozmnožovaly v kanadských Severozápadních teritoriích a částečně i na Aljašce. S příchodem zimy ptáci migrovali do kanadského Labradoru, odkud se vydávali dále na jich přes Karibské moře až do Uruguaye, Paraguaye, Brazílie a nejjižnějších cípů Argentiny a Chile. Zpět do arktických oblastí se vraceli patrně podél západního pobřeží obou Amerik.[7]

Populace

Koliha severní byla původně široce rozšířeným druhem v Kanadě, jeden z nejrozšířenějších kanadských ptáků vůbec. Její populace se před rokem 1860 odhaduje na stovky tisíc až miliony kusů. Do konce 19. století se však počty kolih severní snížily na minimum.[9] K hlavním příčinám dramatického úbytku populace patří nadměrný lov, který byl na kolihy v Severní America pořádán každé jaro. Nicméně když v roce 1916 byl lov kolih postaven mimo zákon, nedošlo k zotavení populace, takže za vymizením druhu spíše stojí ztráta přirozeného prostředí prérií, které byly přeměny na zemědělskou krajinu, a vymření sarančete Melanoplus spretus, které představovalo jejich klíčový zdroj potravy.[7][10] Poslední potvrzený výskyt kolihy severní se datuje k roku 1963.[7] Poté proběhlo několik dalších, avšak nepotvrzených pozorování.[7]

Odkazy

Reference

  1. ↑ Červený seznam IUCN ohrožených druhů 2021.3. 9. prosince 2021. Dostupné online. [cit. 2021-12-27]
  2. ↑ Coraciiformes [online]. [cit. 2021-05-06]. Dostupné online. (anglicky) 
  3. ↑ JOBLING, James A. The Helm Dictionary of Scientific Bird Names. London: Christopher Helm, 2010. Dostupné online. ISBN 978-1-4081-2501-4. S. 276. (anglicky) 
  4. ↑ BRISSON, Mathurin Jacques. Ornithologie, ou, Méthode contenant la division des oiseaux en ordres, sections, genres, especes & leurs variétés. Paris: Jean-Baptiste Bauche, 1760. S. Vol. 1, p. 48, Vol. 5, p. 311. (fr, la) 
  5. ↑ borealis - překlad na Latinsky.cz [online]. Latinsky.cz [cit. 2021-05-09]. Dostupné online. 
  6. ↑ American Ornithologists' Union. A classification of the bird species of South America Part 02 [online]. [cit. 2008-01-12]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2008-04-12. (anglicky) 
  7. ↑ a b c d e f BirdLife International. Numenius borealis [online]. IUCN Red List of Threatened Species, 2019-07-26 [cit. 2021-05-09]. Dostupné online. DOI 10.2305/IUCN.UK.2019-3.RLTS.T22693170A155293606.en. (anglicky) 
  8. ↑ a b HAYMAN, Peter; MERCHANT, John; PRATER, Tony. Shorebirds: an identification guide to the waders of the world. London: Croom Helm, 2011. ISBN 978-0-7136-3509-6. S. 316. (anglicky) 
  9. ↑ Species Profile: Eskimo Curlew [online]. Government of Canada, 2011-11-29 [cit. 2021-05-10]. Dostupné online. (anglicky) 
  10. ↑ Eskimo Curlew Species Profile [online]. Alaska Department of Fish and Game [cit. 2021-05-11]. Dostupné online. (anglicky) 

Literatura

  • Handbook of the birds of the world. Příprava vydání J. del Hoyo, J.; A. Elliott & J. Sargatal. Barcelona: Lynx Edicions, 1996. ISBN 84-87334-22-9. (anglicky) 
  • HAYMAN, Peter; MERCHANT, John; PRATER, Tony. Shorebirds: an identification guide to the waders of the world. London: Croom Helm, 2011. ISBN 978-0-7136-3509-6. S. 316. (anglicky) 
  • National Geographic Society. Field guide to the birds of North America.. Washington, D.C.: National Geographic, 2002. Dostupné online. ISBN 0-7922-6877-6. (anglicky) 

Externí odkazy

Zdroj