Karl von Stürgkh

Karl von Stürgkh
Předseda vlády Předlitavska
Ve funkci:
3. listopadu 1911 – 21. října 1916
Panovník František Josef I.
Předchůdce Paul Gautsch
Nástupce Ernest von Koerber
Ministr kultu a vyučování Předlitavska
Ve funkci:
10. února 1909 – 3. listopadu 1911
Panovník František Josef I.
Předseda vlády Richard von Bienerth, Paul Gautsch
Předchůdce Josef Kaněra
Nástupce Max von Hussarek
Poslanec rakouské Říšské rady
Ve funkci:
1891 – 1895
Panovník František Josef I.
Ve funkci:
1897 – 1907
Panovník František Josef I.
Doživotní člen Panské sněmovny
rakouské Říšské rady
Ve funkci:
14. června 1907 – 21. října 1916
Panovník František Josef I.
Stranická příslušnost
Členství Sjednoc. německá levice
ústavověrný velkostatek
Narození 30. října 1859
Štýrský Hradec
Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí 21. října 1916 (ve věku 56 let)
Vídeň
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Příčina úmrtí vražda s rozmyslem
Místo pohřbení Vídeň
Rodiče Karl Graf von Stürgkh a Eleonora z Meraviglia-Crivelli
Příbuzní Josef Maria ze Stürgkhu, Heinrich Graf von Stürgkh a Ferdinand Graf von Stürgkh (sourozenci)
Alma mater Univerzita Štýrský Hradec
Profese politik
Commons Karl von Stürgkh
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Hrabě Karl von Stürgkh (30. října 1859 Štýrský Hradec (Graz) – 21. října 1916 Vídeň) byl rakousko-uherský šlechtic a politik, v letech 1911–1916 předseda předlitavské vlády (vláda Karla Stürgkha), předtím ministr kultu a vyučování Předlitavska a poslanec Říšské rady. Byl zabit při atentátu v roce 1916.

Život

Mládí, studium, úřednická dráha

Narodil se v rakouském Štýrském Hradci ve šlechtické rodině, jež pocházela původně z Bavorska, do Štýrska však rod přesídlil již v 16. století. Vystudoval práva a vstoupil do státních služeb. Od roku 1886 pracoval na tehdejším Ministerstvu kultu a vyučování, kde měl na starosti problematiku středního školství. V roce 1894 byl jmenován dvorním radou.

Poslancem Říšské rady

Ve volbách roku 1891 byl jako držitel velkostatků zvolen za poslance Říšské radě (celostátní zákonodárný sbor), kde reprezentoval kurii svěřeneckého velkostatku ve Štýrsku. Poslanecký slib složil 16. dubna 1891, rezignaci na mandát oznámil na schůzi 21. února 1895. Na poslaneckém křesle ho pak nahradil Edmund Attems. Ve volbách roku 1897 se ovšem do Říšské rady vrátil (opět za velkostatkářskou kurii ve Štýrsku) a opětovně byl zvolen i ve volbách roku 1901. Ve vídeňském parlamentu setrval do konce funkčního období sněmovny, tedy do roku 1907.[1] Zasedal ve skupině Spojené německé levice, která se později rozpadla, načež vstoupil do Strany ústavověrného velkostatku a stal se jedním z jejích vůdců.[2]

Jako parlamentní předák se podílel na opoziční agitaci proti vládě Alfreda Windischgrätze, vládě Kazimíra Badeniho a vládě Franze Thuna. Když Windischgrätzova vláda vydala souhlasné stanovisko k slovinskému školství v aplských zemích, vystoupil dokonce coby dvorní rady demonstrativně ze služeb ministerstva kultu a vyučování. Profiloval se jako zastánce centralizovaného rakouského státu, odmítal státoprávní a autonomistické aspirace neněmeckých etnik a podílel se na vypracování programové platformy rakouských Němců (Svatodušní program).[3]

Po zavedení všeobecného hlasovacího práva ve volbách roku 1907 coby konzervativní, centralisticky orientovaný šlechtic a odpůrce demokratického volebního systému propadl. Císař František Josef I. ho však v únoru 1907 poté povolal do Panské sněmovny (horní jmenovaná komora Říšské rady).[3]

Ministrem kultu a vyučování

Teprve pak ale jeho politická kariéra vyvrcholila. Nejprve se ve vládě Richarda Bienertha a pak i následné vládě Paula Gautsche stal ministrem kultu a vyučování Předlitavska. Funkci zastával v období 10. února 1909 – 3. listopadu 1911.[4]

Coby ministr musel paradoxně čelit kritice německých nacionálních stran pro své kroky. První předlohou, kterou v parlamentu musel obhajovat, byl vládní záměr na zřízení italské právnické fakulty.[3]

Ministerským předsedou

Manifest Františka Josefa I., vyhlašující 1. světovou válku, adresovaný hraběti von Stürgkhovi

Ihned poté, co opustil ministerskou funkci, byl sám pověřen sestavením vládního kabinetu, který jako vláda Karla Stürgkha existoval od 3. listopadu 1911. Moci se ujal v době, kdy po volbách do Říšské rady roku 1911 byl předlitavská politická scéna mimořádně roztříštěná a polarizována mezi četnými etnickými a ideologickými frakcemi. Stürgkh jako štýrský šlechtic sestavil novou vládu jako ryze úřednickou, nestranickou a působící nad stranami. Historik Otto Urban označuje Stürgkhovu vládu jako vládu zásadního neřešení problémů. I tak se jí podařilo vytrvat u moci téměř pět let, což v tehdejší rakouské politice nebylo běžné. V létě roku 1912 se Stürgkhovi podařilo v parlamentu prosadit klíčové vojenské předlohy a mobilizační zákony (podpořila je i velká část českých poslanců, v jeho kabinetu zasedali i dva ministři českého původu). Vláda dokázala přežít i složité mezinárodněpolitické období (balkánské války). Nikdy se ale nemohla opřít o formální trvalou parlamentní většinu a nepodařilo se jí ani pokročit v otázce česko-německého smíru. Naopak, v létě roku 1913 vydala takzvané Anenské patenty, kterými byl Český zemský sněm (zablokovaný česko-německou rivalitou) trvale vyřazen z provozu a místo něho nastoupila zemská správní komise. Česká politická reprezentace pak přenesla svůj odpor proti eliminaci zemské samosprávy na Říšskou radu. Když se ovšem Češi v březnu 1914 chystali na další kolo obstrukcí na Říšské radě, nechal ji Stürgkh odročit. Vzhledem k následnému vypuknutí první světové války byl předlitavský parlament odročen až do roku 1917.[5][6]

Po atentátu na Františka Ferdinanda d'Este v Sarajevu v červnu 1914 byl Karl von Stürgkh stoupencem vyhlášení války Srbsku spolu např. s náčelníkem generálního štábu armády Conradem von Hötzendorfem, patřil k tzv. válečnému křídlu vídeňské vlády.[7]25. července 1914 byla v Předlitavsku pozastavena parlamentní vláda a kabinet fungoval prostřednictvím vládních nařízení až do roku 1917.

Za první světové války musela Stürgkhova vláda řešit mimořádné úkoly vyplývající z válečné situace, jako rozvrat ekonomiky a zásobování obyvatelstva, včetně sociální radikalizace. Centrum moci se zároveň posouvalo směrem k vojenským kruhům.[8]

Obětí atentátu

Související informace naleznete také v článku Atentát na Karla von Stürgkha.

21. října 1916, krátce před smrtí císaře Františka Josefa I., byl Karl von Stürgkh zastřelen při atentátu sociálním demokratem Friedrichem Adlerem.[9] Adler byl za tento čin odsouzen k trestu smrti, který mu ale byl odpuštěn při velké amnestii po nástupu nového císaře Karla I.[2]

Z jeho tří mladších bratrů vynikl Josef (1862–1946), který v rakousko-uherské armádě dosáhl hodnosti generála pěchoty a uplatnil se také v diplomacii.

Reference

  1. ↑ Databáze stenografických protokolů a rejstříků Říšské rady z příslušných volebních období, http://alex.onb.ac.at/spa.htm.
  2. ↑ a b Ecce Homo – Karl, hrabě von Stürgkh; Český rozhlas
  3. ↑ a b c Politická osobnost hr. Stürgkha. Národní listy. Říjen 1916, roč. 56, čís. 293, s. 1–2. Dostupné online. 
  4. ↑ kol. aut.: Československé dějiny v datech. Praha: Svoboda, 1987. ISBN 80-7239-178-X. S. 590–591. 
  5. ↑ Urban, Otto: Česká společnost 1848-1918. Praha: Svoboda, 1982. S. 549–551. 
  6. ↑ kol. aut.: Československá vlastivěda. Praha: Horizont, 1969. S. 336–337. 
  7. ↑ CIBULKA, Pavel; HÁJEK, Jan; KUČERA, Martin. Dějiny českých zemi. Praha: Karolinum, 2008. ISBN 978-80-246-1544-8. Kapitola Reakce na vypuknutí války, s. 299. 
  8. ↑ Urban, Otto: Česká společnost 1848-1918. Praha: Svoboda, 1982. S. 579–581, 600. 
  9. ↑ ČAPKA, František. Dějiny zemí Koruny české v datech [online]. Libri [cit. 2010-11-02]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-01-07. 

Externí odkazy

Zdroj