Kamenné

Kamenné
Pohled od východu
Pohled od východu
Lokalita
Charakter malá vesnice
Obec Měděnec
Okres Chomutov
Kraj Ústecký kraj
Historická země Čechy
Stát ČeskoČesko Česko
Zeměpisné souřadnice 50°24′48″ s. š., 13°7′5″ v. d.
Základní informace
Počet obyvatel 3 (2021)[1]
Katastrální území Kamenné (1,66 km²)
Nadmořská výška 700 m n. m.
PSČ 431 84
Počet domů 6 (2021)[2]
Kamenné
Kamenné
Další údaje
Kód části obce 92533
Kód k. ú. 692531
Geodata (OSM) OSM, WMF
multimediální obsah na Commons
Jak číst infobox Zdroje k infoboxu a českým sídlům.
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Kamenné (německy Steingrün[3]) je malá vesnice, část obce Měděnec v okrese Chomutov v Ústeckém kraji. Nachází se na úbočí Krušných hor asi jeden kilometr jižně od Měděnce v nadmořské výšce 620–720 metrů. Vesnice byla založena nejspíše na počátku patnáctého století. Její obyvatelé pracovali zejména v lese a dodávali uhlí ke zpracování železné rudy. Po druhé světové válce se téměř vylidnila a změnila se na rekreační osadu. Kamenné je také název katastrálního území o rozloze 1,66 km².[4]

Název

Název vesnice vychází z německého pojmenování Steingrün. V historických pramenech se jméno vyskytuje ve tvarech: Stangryn (1431), Steingrün (1449), Sstayngryn (1466), Sstangrin (1545), Ssteyngryn (1577) nebo Ssteingrin (1602).[5]

Historie

První písemná zmínka o vesnici pochází z roku 1431 a nachází se ve smlouvě, kterou si bratři Aleš a Vilém ze Šumburka rozdělili perštejnské panství. Kamenné získal Vilém, který si na své části postavil hrad Šumburk.[6] Roku 1449 však šumburské panství prodal Vilémovi z Ilburka, od kterého jej o čtyři roky později koupili bratři Opl, Boz a Bernart z Fictumu.[7]

Dům če. 155

V blízkosti vesnice stávaly dva hamry. Zpracování železné rudy zde dosvědčují struskové haldy.[8] Hanuš z Fictumu roku 1543 prodal většinu svého panství a ponechal si pouze Měděnec s několika okolními vesnicemi, ke kterým patřilo i Kamenné. Jeho obyvatelé byli povinni kupovat pivo z měděneckého pivovaru.[6] Měděnec byl v té době rozdělen mezi dva majitele: Šliky a Fictumy. Fictumskou část roku 1597 získal jáchymovský mincmistr Kryštof z Taubenreuthu. Jeho vdova Uršula, rozená ze Zettelbergu, svou část roku 1628 prodala Jindřichu Šlikovi, který tak měděnecký statek sjednotil a připojil ho k hauenštejnskému panství. Jeho součást Kamenné tvořilo až do roku 1663, kdy je vévoda Julius Jindřich Sasko-Lauenburský připojil k ostrovskému panství.[9]

Podle berní ruly z roku 1654 měla vesnice špatné domy, malé množství pastvin a na polích se pěstoval jen oves pro dobytek. Žilo zde dvanáct chalupníků, jeden zahradník, který provozoval mlýn s jedním kolem, a dva poddaní bez majetku. Hlavním zdrojem obživy bylo zpracování dřeva a dodávky dřevěného uhlí k hamrům. Podobnou charakteristiku uvádí také Tereziánský katastr k roku 1748. Podle něj měla vesnice patnáct domů, kromě mlynáře zde pracoval hamerník a osm nádeníků, zpracovávalo se dřevo a vyráběly se krajky. Johann Gottfried Sommer roku 1847 popsal Kamenné jako vesnici se dvěma mlýny a domy rozmístěnými podél cesty do Měděnce.[10]

Elektřina byla do vesnice zavedena roku 1937 z Údolíčka. Před druhou světovou válkou ve vsi byly dvě hospody, dva obchody se smíšeným zbožím, trafika a v budově obecního úřadu fungovala také škola. Koncem války zde pracovali francouzští zajatci, jejichž dílem jsou dva malé rybníky. Po válce byli vysídleni původní němečtí obyvatelé a brzy začali odcházet i noví přistěhovalci. Vesnice se tak téměř vylidnila a změnila se v rekreační osadu, ve které roku 1991 stálo jedenáct chat a patnáct chalup.[10] Na počátku sedmdesátých let zde natáčely venkovní záběry filmu Kronika žhavého léta a malíř Herbert Kisza tu měl stodolu upravenou na víkendovou chalupu a ateliér.[11] V devadesátých letech dvacátého století začala firma EKOCH na okolních pastvinách chovat skot plemene simentál.[10]

Obyvatelstvo

Pomník zdejším vojákům, kteří padli v první světové válce

Při sčítání lidu v roce 1921 zde žilo 252 obyvatel (z toho 126 mužů) německé národnosti a římskokatolického vyznání.[12] Podle sčítání lidu z roku 1930 měla vesnice 300 obyvatel německé národnosti, kteří se kromě jednoho evangelíka hlásili k římskokatolické církvi.[13]

Vývoj počtu obyvatel a domů mezi lety 1869 a 2021[14][15][16]
1869 1880 1890 1900 1910 1921 1930 1950 1961 1970 1980 1991 2001 2011 2021
Obyvatelé 289 265 285 309 297 252 300 532 44 19 2 3 4 3 3
Domy 39 43 46 49 47 48 51 95 14 8 2 3 6 5 6

Obecní správa

Po zrušení poddanství se Kamenné stalo samostatnou obcí v okrese Přísečnice. Roku 1868 bylo osadou Měděnce v kadaňském okrese, ale roku 1880 je uváděno opět jako samostatná obec.[10] Tou zůstalo několik dalších desetiletí, ale v letech 1900–1930 se nacházelo znovu v okrese Přísečnice[17] a od roku 1945 v okrese Vejprty. Od roku 1949 Kamenné patřilo jako osada ke Klášterecké Jeseni v okrese Kadaň a od 1. ledna 1963 je částí obce Měděnec.[10]

Pamětihodnosti

Osobnosti

  • Werner Stütz (1933–2019[nenalezeno v uvedeném zdroji]) – sedlák a myslivec německé národnosti, chovatel stáda vysoké zvěře a domácího zvířectva[19]

Odkazy

Reference

  1. ↑ Český statistický úřad: Výsledky sčítání 2021 – otevřená data. Dostupné online. [cit. 2022-11-01]
  2. ↑ Český statistický úřad: Výsledky sčítání 2021 – otevřená data. Dostupné online.
  3. ↑ Vyhláška ministerstva vnitra č. 22/1949 Sb., o změnách úředních názvů míst v roce 1948. [cit. 2018-12-02]. Dostupné online.
  4. ↑ Územně identifikační registr ČR. Katastrální území Kamenné [online]. [cit. 2015-10-18]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-02-13. 
  5. ↑ PROFOUS, Antonín; SVOBODA, Jan. Místní jména v Čechách: Jejich vznik, původní význam a změny (S–Ž). Svazek IV. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1957. 868 s. S. 167–168. 
  6. ↑ a b BINTEROVÁ, Zdena. Od Vejprt po Měděnec. Chomutov: Okresní muzeum Chomutov, 1999. 128 s. ISBN 80-238-5409-7. Kapitola Kamenné, s. 106. 
  7. ↑ PACHNER, Jaroslav. Šumburk. Památky, příroda, život. 2008, roč. 40, čís. 1, s. 26–27. ISSN 0231-5076. 
  8. ↑ BÍLEK, Jaroslav; JANGL, Ladislav; URBAN, Jan. Dějiny hornictví na Chomutovsku. Chomutov: Vlastivědné muzeum v Chomutově, 1976. 192 s. S. 57. 
  9. ↑ URBAN, Michal, kolektiv. Horní města Krušných hor. 1. vyd. Svazek 2. Ústecký kraj. Sokolov: Fornica Publishing, 2015. 328 s. ISBN 978-80-87194-49-2. S. 155–156. 
  10. ↑ a b c d e Binterová (1999), s. 107.
  11. ↑ a b Binterová (1999), s. 108.
  12. ↑ Státní úřad statistický. Statistický lexikon obcí v Republice Československé. Čechy. 2. vyd. Svazek I. Praha: Státní úřad statistický, 1924. 596 s. S. 255. 
  13. ↑ Státní úřad statistický. Statistický lexikon obcí v Republice Československé. Země česká. Svazek I. Praha: Státní úřad statistický, 1934. 614 s. S. 295. 
  14. ↑ Historický lexikon obcí České republiky 1869–2005 (1. díl). Praha: Český statistický úřad, 2006. 760 s. Dostupné online. ISBN 80-250-1310-3. S. 378, 379. 
  15. ↑ Statistický lexikon obcí České republiky 2013. Praha: Český statistický úřad, 2013. 900 s. Dostupné online. ISBN 978-80-250-2394-5. S. 292. 
  16. ↑ Základní údaje podle částí obce vybraného SO ORP – Kadaň [PDF online]. Český statistický úřad [cit. 2023-11-18]. Dostupné online. 
  17. ↑ Historický lexikon obcí České republiky – 1869–2011. Abecední přehled obcí a částí obcí [online]. Český statistický úřad, 2015-12-21 [cit. 2018-03-25]. S. 222. Dostupné online. 
  18. ↑ PP Sfingy [online]. Agentura ochrany přírody a krajiny ČR [cit. 2019-01-05]. Dostupné online. 
  19. ↑ Werner Stütz – Poslední Krušnohorec, který žije pouze z půdy, vody a vzduchu Krušnohoří [online]. Znovuobjevené Krušnohoří [cit. 2018-08-28]. Dostupné online. 

Literatura

  • BINTEROVÁ, Zdena. Od Vejprt po Měděnec. Chomutov: Okresní muzeum Chomutov, 1999. 128 s. Kapitola Kamenné, s. 106–109. 
  • Obce chomutovského okresu. Příprava vydání Zdena Binterová. Chomutov: Okresní muzeum v Chomutově, 2002. 302 s. ISBN 80-7277-173-6. Kapitola Kamenné, s. 160–161. 

Externí odkazy

Zdroj