Jára Pospíšil

Jaroslav Pospíšil
Jára Pospíšil, 1940
Jára Pospíšil, 1940
Základní informace
Narození 26. ledna 1905
Jihlava
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí 11. února 1979 (ve věku 74 let)
Praha
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Žánry opera, opereta
Povolání pěvec, herec
Hlasový obor tenor
Ocenění zasloužilý umělec (1968)
Manžel(ka) Hana Vítová
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Jaroslav Pospíšil, též Jára Pospíšil (26. ledna 1905 Jihlava[1] – 11. února 1979 Praha) byl český operní a operetní pěvec (tenor).

Biografie

Jako syn českého soudce Antonína Pospíšila a židovské matky, rozené Nettlové z Německého Brodu, se narodil 26. ledna 1905 v Jihlavě. Dětství prožíval v Telči, Moravských Budějovicích a dalších městech podle otcova působení. Jaroslav se nejprve začal učit drogistou, ale brzy přešel na pražskou konzervatoř, kde studoval operní zpěv u E. Fuchse.

Svou slávu si vybudoval především jako operetní zpěvák-tenorista a stal se hvězdou třicátých let. Byl nesporně nejslavnějším milovníkem operety. Svoji první gramofonovou desku natočil již v roce 1929. Hrál ve 22 filmech, absolvoval 4600 operních a operetních představení a téměř 5000 samostatných koncertů, nahrál 546 gramofonových desek, na řadě písní se podílel i autorsky. V televizi vystoupil poprvé již v roce 1935 při pokusném vysílání na světové výstavě v Paříži a je tedy pravděpodobně naším prvním televizním umělcem. Do této doby zapadá i krátké manželství s tehdejší hvězdou Hanou Vítovou, kterou si v srpnu 1933 v Praze v Dejvicích na magistrátě vzal, bohužel manželství, bylo v prosinci 1934 rozvedeno. Po druhé se oženil v roce 1939, s Marii Šetkovou (1912), se kterou měl dceru Jaroslavu, a syna Jiřího.

Pro jeho smíšený židovský původ mu bylo v roce 1943 zakázáno vystupovat, a tak místo jevišť na něj čekaly jiné profese, například pracoval i jako kočí v Novém Městě na Moravě. Konec válečného období dokonce prožil jako vězeň internačního tábora v Bystřici u Benešova.[2] Osvobození však stihl prožít v Plzni, kde zpíval generálu Pattonovi, a již 12. května zpíval Jeníka v plzeňském nastudování Prodané nevěsty. Nepřízni mocných se nevyhnul ani po roce 1968 a od roku 1969, kdy byl poslán do důchodu, cestoval po republice s vlastním programem Kouzlo operety.

S diváky se rozloučil malou němou rolí zbrojnoše ve filmu Zdeňka Podskalského Noc na Karlštejně. V závěrečné písni filmu sedí pod stromem na hradním nádvoří a z každé strany má jednu z „čerstvě povolených“ žen..

Jára Pospíšil zemřel 11. února 1979 v Praze.

Posmrtná připomínka

Roku 2005, při příležitosti 100. výročí narození, odhalil Karel Gott na jeho rodném domě pamětní desku.[3]

Role a písně

Herec

  • Hudba kolonád (1975) – jako zpěvák
  • Noc na Karlštejně (1973) – jako zbrojnoš (němá malá rolička)
  • Slaměný klobouk (1971) – jako klavírista
  • Ta naše písnička česká (1967) – Karel Hašler
  • Nikola Šuhaj (1947) – jako Zlatnikov
  • Její hřích (1939) – jako milenec Carmen
  • Bláhové děvče (1938) – jako zpěvák v operetě
  • Manželka něco tuší (1938) – jako Jiří Netolický, právník
  • Klatovští dragouni (1937) – jako kpt. Kovalský
  • Výdělečné ženy (1937) – on sám
  • Jarní písnička (1937) – zpěvák
  • Vdavky Nanynky Kulichovy (1935) – jako dirigent pěveckého kroužku
  • U svatého Antoníčka (1933) – jako skladatel Urban
  • Peníze nebo život (1932) – jako lupič
  • Právo na hřích (1932) – jako zpěvák v baru

Zpěv

  • Noc na Karlštejně (1973)
  • Její hřích (1939)
  • Bláhové děvče (1938)
  • Pod jednou střechou (1938)
  • Klatovští dragouni (1937)
  • Jarní písnička (1937)
  • U svatého Antoníčka (1933)
  • Právo na hřích (1932)

Odkazy

Reference

  1. ↑ Matriční záznam o narození a křtu farnosti při kostele sv. Jakuba v Jihlavě
  2. ↑ Regionální osobnosti. 1. vyd. Třebíč: Okresní knihovna, 1995. 68 s. ISBN 80-85062-01-1. S. 32. 
  3. ↑ SAADOUNI, Štěpánka. Když zpíval Jára Pospíšil, ženy přestaly šít a jihly, vzpomínají pamětníci Zdroj: https://havlickobrodsky.denik.cz/zpravy_region/kdyz-zpival-jara-pospisil-zeny-prestaly-sit-a-jihly-rikaji-pametnici-20200126.html. iDnes [online]. 2020-01-26. Dostupné online. 

Literatura

Externí odkazy

Zdroj