Jules Brunet

Jules Brunet
Jules Brunet (1868)
Jules Brunet (1868)
Narození 2. ledna 1838
Belfort
Úmrtí 12. srpna 1911 (ve věku 73 let)
Fontenay-sous-Bois
Vojenská kariéra
Hodnost divizní generál
Doba služby 1857–1899
Sloužil Druhé Francouzské císařství
Šógunát Tokugawa
Republika Ezo
Třetí Francouzská republika
Složka Francouzská armáda
Bitvy prusko-francouzská válka
Francouzská intervence v Mexiku
válka Bošin
Pařížská komuna
Vyznamenání rytíř Řádu čestné legie
komandér Řádu čestné legie
důstojník Řádu čestné legie
multimediální obsah na Commons

Jules Brunet (2. ledna 1838 – 12. srpna 1911) byl francouzský vojenský důstojník, který sloužil v Japonsku v armádě Tokugawského šógunátu během Bošinské války. Původně byl poslán do Japonska v roce 1867 jako dělostřelecký instruktor s francouzskou vojenskou misí, odmítl však opustit zemi poté, co byl šógun poražen. Hrál vedoucí roli v separatistické republice Ezo a jejím boji proti císařským silám při reformách Meidži. Po porážce povstání se vrátil do Francie, kde bojoval ve francouzsko-pruské válce, později dosáhl hodnosti divizního generála a pracoval na ministerstvu války.

Mládí a kariéra

Brunet se narodil na východě Francie v alsaském městě Belfort. Byl synem Jeana-Michela Bruneta, vojenského veterinárního lékaře. V roce 1855 byl přijat do důstojnické školy Saint-Cyr, kterou však po dvou letech opustil, aby nastoupil na vysokou školu École polytechnique. Po absolvování ročníku Brunet nastoupil k dělostřelectvu a vzdělání dokončil na dělostřelecké škole ve městě Mety, kde ve studiu vynikal a v roce 1861 jej absolvoval na čtvrtém místě.[1]

Krátce po ukončení studia byl Brunet poslán společně s expedičním vojskem do Mexika.[1] Jako podporučík[2] jízdního dělostřeleckého pluku císařské gardy sloužil po většinu války s vyznamenáním; vyznamenal se zejména během obléhání Puebly v roce 1863, za což obdržel od císaře Napoleona III. Řád čestné legie.[1] Během svého pobytu v Mexiku Brunet vytvořil řadu skic, z nichž některé byly následně publikovány ve francouzských novinách Le Monde illustré.[2][1]

Mise v Japonsku

Francouzská vojenská mise před odjezdem do Japonska (1867). Brunet sedí v první řadě druhý zprava

V roce 1866 se francouzská vláda rozhodla vyslat do Japonska skupinu vojenských poradců, kteří dostali za úkol pomoci modernizovat armádu bakufu. Pro své vynikající výsledky v dělostřelecké škole a ve válce v Mexiku byl Brunet hlavní volbou pro dělostřelecký sbor mise. Napoleonovi III. ho dokonce doporučil hrabě Émilien de Nieuwerkerke, jenž si povšiml Brunetových kreslířských schopností a jeho „největšího přání vést vojenskou misi v Japonsku“.[1]

Mise se skládala z patnácti členů, včetně pěti důstojníků, a velel ji kapitán Charles Chanoine.[1] Všechny přípravy byly dokončeny 3. listopadu 1866 a o několik dní později se mise vydala do Japonska na palubě lodi Péluse. Dorazili v lednu 1867[1] a zhruba rok cvičili šógunovy jednotky. Během pobytu v Japonsku byl Brunet v srpnu 1867 povýšen na kapitána.[1][2] Na konci téhož roku došlo k převratu a rezignaci šóguna Jošinobua Tokugawy, moc následně převzal císař Meidži a jeho vláda. V důsledku těchto událostí začala Bošinská válka.[1]

Na konci září 1868 nařídila francouzská vláda své vojenské misi opustit Japonsko. Kapitán Chanoine zařídil, že zemi opustí na palubě dvou lodí, které vypluly 15. a 28. října. Brunet se však rozhodl, že ze země neodjede a zůstane stát po boku šóguna. Rozhodl se tak pomáhat koalici Óuecu reppan dómei, známé jako „Severní aliance“, v jejím odporu proti císařovi. Z francouzské armády vystoupil 4. října a o svém rozhodnutí informoval v dopise tehdejšího ministra války Adolpha Niela:[1]

„ Mám tu čest Vám předložit svou rezignaci na hodnost kapitána; prohlašuji, že se od 4. října 1868 vzdávám výsad dělostřeleckého důstojníka ve francouzské armádě. “

V dalším dopise, adresovaném samotnému Napoleonovi III., Brunet vysvětlil plán aliance i svou roli v ní:[3]

„ Revoluce nutí vojenskou misi k návratu do Francie. Sám zůstávám, sám chci pokračovat, za nových podmínek: výsledkům dosažené mise spolu se Stranou severu, která je v Japonsku Francii nakloněnou stranou. Brzy dojde k reakci a daimjóové ze Severu mi nabídli, abych se stal jejich duší. Přijal jsem, protože s pomocí tisíce japonských důstojníků a poddůstojníků, našich studentů, mohu vést 50 000 mužů Konfederace [...]. “

V den své rezignace, 4. října, opustil Brunet francouzské velitelství v Jokohamě pod záminkou, že jde navštívit francouzsko-japonský arzenál v Jokosuce. Místo toho se vydal k loďstvu šógunátu kotvícímu u Šinagawy v Tokijském zálivu, kde se připojil k Andrému Cazeneuveovi, krajanovi, jenž zůstal šógunovi věrný.[1]

Válka Bošin

Podrobnější informace naleznete v článku Válka Bošin.
Francouzští vojenští poradci a jejich japonští spojenci, přibližně v roce 1868. Brunet sedí vpředu, druhý zleva, otočený k šógunátnímu důstojníkovi Taróu Macudairovi

Brunet byl aktivní v Bošinské válce. V lednu 1868, tedy ještě předtím, než byla mise odvolána zpět do Francie, se spolu s Cazeneuvem zúčastnili bitvy u Toby a Fušimi poblíž Ósaky.[1] V bitvě však zvítězilo císařské vojsko a Brunet a Cazeneuve museli společně se šógunovým admirálem Takeakim Enomotem uprchnout na válečné lodi Fudžijama do Eda (dnešního Tokia).[3][4]

Když i Edo padlo do rukou císařských vojsk, Enomoto a Brunet opět uprchli; nejprve do města Sendai a poté na ostrov Hokkaidó, jenž se tehdy nazýval jako Ezo.[5] Na sever vypluli v říjnu 1868 a v prvních prosincových dnech dorazili do přístavního města Hakodate, které brzy nato dobyli. Ke konci roku pak zabrali i zbylé oblasti Eza.[1] Dne 27. ledna 1869 Enomoto a jeho spojenci vyhlásili nezávislou Republiku Ezo.[6][7] Brunet se v její vládě stal de facto ministrem zahraničních věcí. Zval zahraniční diplomaty a vedl předběžná jednání s cizími mocnostmi, protože republika usilovala o mezinárodní uznání. Byl také zodpovědný za přípravu francouzsky psaných oznámení, jež byly určeny jeho kolegům z řad důstojníků bojujících v povstání.[5]

Brunet také pomáhal organizovat armádu Eza pod společným francouzsko-japonským velením. Vrchním velitelem se stal Keisuke Ótori, přičemž Brunet byl druhým ve velení.[1] Každé ze čtyř brigád armády velel francouzský důstojník (Fortant, Marlin, Cazeneuve a Bouffier) a každé její půlbrigádě velel japonský důstojník.[1] Poslední bitvu svedla šógunova a císařská vojska o město Hakodate; v červnu 1869 zde byly síly Eza v počtu 3 000 mužů poraženy 7 000 císařskými vojáky.[8]

Návrat do Francie a pozdější kariéra

Jules Brunet v roce 1890

Bruneta a další francouzské poradce hledala císařská armáda, ale z Hokkaidó je stihla evakuovat francouzská korveta Coëtlogon, které velel Abel-Nicolas Bergasse du Petit-Thouars. V Jokohamě je zatkl nový francouzský zplnomocněnec v Japonsku Maxime d'Outrey a poté je na lodi Dupleix odvezl do Saigonu.[9] Brunet se nato vrátil do Francie.[1] Japonská vláda požadovala, aby byl Brunet potrestán za svou účast v Bošinské válce, jeho činy však byly ve Francii vnímány spíše kladně a žádost tak byla zamítnuta.[1]

Generál Jules Brunet (uprostřed, s kloboukem v ruce), vedoucí kabinetu francouzského ministra války, 1898

Poté, co dostal Brunet ve své rodné zemi mírný trest[9] a byl suspendován na dobu šesti měsíců, byl v únoru 1870 povolán zpět do služby. Během prusko-francouzské války, odehrávající se v letech 1870–1871, se vyznamenal v bitvách u Spicherenu, Mars-la-Tour a Gravelotte.[10][1] Při obléhání města Metz byl vzat do německého zajetí.[1] Po skončení války sehrál Brunet jako člen versailleské armády klíčovou roli při potlačování Pařížské komuny.[11] V srpnu 1871 navštívil Královskou školu vojenského inženýrství ve Velké Británii[12] a ještě téhož roku byl jmenován důstojníkem Čestné legie.[13] Následujícího roku v červnu se stal pobočníkem ministra války Ernesta Courtot de Cisseyho.[14]

V roce 1879 byl Brunet povýšen do hodnosti chef d’escadron a jmenován vojenským atašé v Římě.[10] Jako plukovník velel mezi lety 1887 a 1891 11. dělostřeleckému pluku. V prosinci 1891 byl povýšen na brigádního generála a v letech 1891 až 1897 velel 48. pěší brigádě a poté 19. dělostřelecké brigádě. Roku 1898 jej tehdejší ministr války Chanoine, jenž byl Brunetovým vyšším důstojníkem během japonské mise, jmenoval svým vedoucím kabinetu a povýšil ho na divizního generála.[15]

V lednu 1903 odešel Brunet do zálohy. Zemřel po dlouhé nemoci dne 13. srpna 1911 ve městě Fontenay-sous-Bois.[10]

Rehabilitace v Japonsku

Brunetův bývalý spojenec, admirál Enomoto, vstoupil do císařské vlády a stal se ministrem císařského námořnictva. Díky jeho vlivu císařská vláda Brunetovi nejen odpustila, ale v květnu 1881 a následně v březnu 1885 mu udělila vyznamenání, mimo jiné Řád vycházejícího slunce. Medaile mu byly předány na japonském velvyslanectví v Paříži.[16] V roce 1895 byl Brunet jmenován velkodůstojníkem Řádu posvátného pokladu.[1]

Odkazy v kultuře

Postava kapitána Nathana Algrena, hlavního hrdiny filmu Poslední samuraj z roku 2003, je inspirována Brunetovými činy.[17][18]

Brunetovy skicy a malby

  • Japonští námořníci na lodi čógei, 13. května 1867
    Japonští námořníci na lodi čógei, 13. května 1867
  • Japonský pěšák bakufu (Ósaka, 29. dubna 1867)
    Japonský pěšák bakufu (Ósaka, 29. dubna 1867)
  • Vojáci bakufu u hory Fudži v roce 1867
    Vojáci bakufu u hory Fudži v roce 1867
  • Útok v Kjótu na britského vyslance v Japonsku Harryho Parkese, otištěno ve vydání Le Monde Illustré z 13. června 1868
    Útok v Kjótu na britského vyslance v Japonsku Harryho Parkese, otištěno ve vydání Le Monde Illustré z 13. června 1868

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Jules Brunet na anglické Wikipedii.

  1. ↑ a b c d e f g h i j k l m n o p q r s t HÉON, François-Xavier. Le véritable dernier Samouraï : l'épopée japonaise du capitaine Brunet. Stratégique. 2010, s. 193–⁠223. Dostupné online. DOI 10.3917/strat.099.0193. (francouzsky) 
  2. ↑ a b c Tóhó Gakkai. Jules Brunet, Français qui combattit à Goryōkaku. Acta Asiatica. 1969, s. 59. Dostupné online. (francouzsky) 
  3. ↑ a b POLAK, Christian. 絹と光: 知られざる日仏交流100年の歴史 (江戶時代-1950年代). Tokio: Hachette / Fudžin Gahóša, 2001. ISBN 4-573-06210-6. OCLC 50875162 S. 81. (francouzsky/japonsky) 
  4. ↑ NAKACU, Masaja. Les missions militaires françaises au Japon entre 1867 et 1889. [s.l.]: Université Sorbonne Paris Cité, 2018. Dostupné online. S. 213–⁠214. (francouzsky) 
  5. ↑ a b RAVINA, Mark. To Stand with the Nations of the World: Japan's Meiji Restoration in World History. [s.l.]: Oxford University Press, 2017. Dostupné online. ISBN 978-0-19-065610-2. (anglicky) 
  6. ↑ 中野和典. 「蝦夷共和国の顛末」. www.cis.fukuoka-u.ac.jp [online]. [cit. 2022-08-05]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2021-01-25. (japonsky) 
  7. ↑ 『函館市史』通説編2 4編1章2節3. archives.c.fun.ac.jp [online]. [cit. 2022-08-05]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2020-10-24. (japonsky) 
  8. ↑ ONODERA, Eikó. 戊辰南北戦争と東北政権. [s.l.]: Kitanoša, 2004. ISBN 978-4907726256. S. 196. (japonsky) 
  9. ↑ a b Académie des Sciences d'Outre-Mer. [s.l.]: Éditions Karthala, 2012. Dostupné online. ISBN 9782811107369. S. 712. (francouzsky) 
  10. ↑ a b c M. le général Brunet. Bulletin de la Société franco-japonaise de Paris. 1911, s. 220. Dostupné online. (francouzsky) 
  11. ↑ NAKACU, Masaja. Les missions militaires françaises au Japon entre 1867 et 1889. [s.l.]: Université Sorbonne Paris Cité, 2018. Dostupné online. S. 285. (francouzsky) 
  12. ↑ Institution of Royal Engineers. Visitors to the School of Military Engineering. The Royal Engineer Journal. 1871. Dostupné online. (anglicky) 
  13. ↑ Légion d'honneur. Base Léonore [online]. [cit. 2022-10-09]. Dostupné online. (francouzsky) 
  14. ↑ Jules Brunet Le Général. Geneanet [online]. [cit. 2022-10-09]. Dostupné online. (francouzsky) 
  15. ↑ Nécrologie. Le Temps [online]. 1911-08-20 [cit. 2022-10-09]. Dostupné online. (francouzsky) 
  16. ↑ POLAK, Christian. 函館の幕末・維新. [s.l.]: Čúókóronša, 1988. 110 s. ISBN 978-4-12-001699-8, ISBN 4-12-001699-4. S. 9. (japonsky) 
  17. ↑ Comité Jeunes Professionnels. Dîner des Senpai en compagnie de M. Christian Polak. S. 9. La Lettre Mensuelle [online]. S. 9. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2007-10-29. (francouzsky) 
  18. ↑ Le dernier samouraï était un capitaine français. Le Soleil. 2004-03-06, s. G8. Citace Christiana Polaka o filmu Poslední samuraj. (francouzsky) 

Literatura

  • THIÉBAUD, Jean-Marie. La Présence française au Japon: Du XVIème siècle à nos jours: Histoire d'une séduction et d'une passion réciproques. [s.l.]: Éditions L’Harmattan, 2008. ISBN 9782296051423. (francouzsky) 

Externí odkazy

Zdroj