Josef Prouza

Josef Prouza
Narození 17. července 1925
Svobodné Dvory
Úmrtí 3. června 1952 (ve věku 26 let)
vazební věznice Praha Pankrác
Příčina úmrtí oběšení
Místo pohřbení Ďáblický hřbitov
Povolání policista
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Josef Prouza (17. července 1925 Svobodné Dvory – 3. června 1952 Pankrácká věznice) byl zběh od Sboru národní bezpečnosti (SNB) odsouzený ve zpolitizovaném procesu k trestu smrti.

Život

Mládí

Josef Prouza se narodil roku 1925 ve Svobodných Dvorech na Královéhradecku. Jeho rodiče Josef Prouza a Marie Prouzová (roz. Kamenická) vykonávali různá dělnická povolání, přičemž otec nakonec našel místo u Československých drah. Měl mladšího bratra Jiřího. Během Josefova mládí se rodina několikrát stěhovala. Nejdříve roku 1927 do Dolan, roku 1938 do Hořenic a po válce do Heřmanic. Josef Prouza se roku 1941 vyučil malířem pokojů u jaroměřské firmy Faltys. Následující rok byl poslán jako dělník do Škodových závodů v Plotišti nad Labem a od začátku roku 1944 byl umístěn do Západomoravských elektráren v Oslavanech. V březnu 1945 si vyjednal místo v jaroměřské firmě Červený, ale brzy byl přeřazen jako soustružník do jaroměřské pobočky Junkers a ještě před koncem války zakotvil jako strojní topič u Československých drah.[1] Stejně jako k dráze Prouzu přivedlo přání jeho otce, jej v červenci 1945 následoval i do Československé sociální demokracie. Po únoru 1948 si podal přihlášku do Komunistické strany Československa (KSČ).[2] Přestože členskou legitimaci dostal až v srpnu 1951, byl velmi dobře hodnocen mimo jiné pro pravidelnou účast na schůzích, brigádách a angažovat se měl i jako agitační důvěrník KSČ.[3] Prouzův otec se stal předsedou organizace KSČ, předsedou Jednotného zemědělského družstva a zároveň členem Místního národního výboru v Heřmanicích.[4]

Příslušníkem SNB

Po skončení základní vojenské služby z let 1948–1950 se Josef Prouza přihlásil do SNB. V září 1950 byl přijat jako čekatel a v lednu 1951 složil služební přísahu. Nejprve byl na podatelně v Hradci Králové a od dubna 1951 byl přeložen jako správce rekreačního střediska SNB v Dlouhých Rzech.[3] Brzy však začal mít problémy kvůli své slabosti pro ženy, lehkovážnému přístupu ke službě a sklonům k porušování pravidel. Aby mohl s kamarádem Oldřichen Skřivánkem vyrazit za děvčaty do Náchoda, získal od velitele střediska dovolenou na základě zfalšovaného dopisu o onemocnění svého otce. Podvod byl prozrazen, když velitel střediska Karel Bartoň obdržel stížnost na dva příslušníky SNB popíjející a přespávající u dívek na internátu národního podniku Tepna v Náchodě.[5]

K dalšímu incidentu došlo na počátku srpna 1951 na večírku v Olešnici. Když došlo víno, Josef Prouza nabídl zásoby alkoholou ze „svého“ rekreačního střediska. Do Dlouhých Rzů následně dojel automobilem ve společnosti okresního velitele SNB Jaroslava Jóna a velitele stanice SNB v Dobrušce Bohumila Brodeckého. Prouza pochopitelně neměl svolení nadřízeného a navíc od skladu neměl klíče, takže se do něj vloupal pomocí paklíče. Odnesené víno navíc nebylo zaplaceno. Prouzův nadřízený Karel Bartoň byl jeho jednáním velmi rozzloben, navíc jej podezříval z jedné další krádeže. Na základě jeho oznámení věc přijel vyšetřit osobně krajský náčelník SNB Jan Mečíř, který se netajil tím, že proti Prouzovi bude zakročeno.[6]

Na útěku

Případnému postihu se Josef Prouza rozhodl vyhnout zběhnutím ze služby a odchodem do Německa. Dne 12. srpna 1951 získal volno k návštěvě rodičů, ve skutečnosti však středisko odpoledne opustil ozbrojen pistolí vz. 50 a samopalem vz. 48 s množství munice. Aby získal více času, do střediska telegramem oznámil, že se druhý den vrátí až v deset hodin (správně tam měl být už v sedm).[6] I ke svému útěku však přistoupil s až nepochopitelnou lekhovážností. Když se večer dostal do Prahy, nechal svůj batoh i se samopalem u nic netušících kolegů na SNB ve Vodičkově ulici a vyrazil do Lucerny na taneční zábavu. Místo aby pokračoval v cestě, nad ránem přemluvil na Masarykově nádraží neznámou mladou dívku k výletu na Zbraslav.[7] Do Prahy se vrátili 13. srpna 1951 v 10:30. Josef Prouza se dívce ztratil, z pošty odeslal dopisy na rozloučenou a vyzvedl si věci ve Vodičkově ulici. Až poté pokračoval rychlíkem do Plzně, kam přijel v 16:30.[8] Tehdy už byl několik hodin postrádán na svém pracovišti.

V Plzni se při studování mapy rozhodl přejít hranici do Bavorska z nádraží v Brodě nad Lesy. Na pokladně si do Brodu šel koupit jízdenku netuše, že je to ve skutečnosti německý Furth im Wald. Dále pokračoval vlakem s přestupem v Domažlicích. Příslušníkům pasové kontroly na nádraží v České Kubici neunikla absurdnost situace, kdy viditelně ozbrojený Josef Prouza chtěl jet vlakem až do Německa a přitom se ještě prokazoval zfalšovaným cestovním rozkazem do Brodku nad Lesy. Pod záminkou, že vlak dále nejede, Prouzu vylákali do kanceláře v budově nádraží, aby jej zatkli. Při čekání v kanceláři jej sice odzbrojili, ale nenabitý samopal nechali ležet v jeho dosahu a ponechali mu i brašnu se zásobníky. Josef Prouza v nestřežené chvíli skočil se zásobníkem v ruce po samopalu.[9] Než byl v potyčce se třemi příslušníky svázán, stihl ze samopalu vystřelit dvě jednotlivé rány. Nikdo přitom nebyl raněn.[10]

Poprava

Josef Prouza putoval do okresní věznice v Domažlicích a následně do věznice v Hradci Králové. Od 14. srpna 1951 byl ve věznici vojenského soudu v Kutné Hoře, odkud byl 24. září 1951 převezen do věznice Pankrác.[11] V následném zpolitizovaném procesu byl v rozporu se skutečností záměrně vykreslen jako exemplární příklad rafinovaného zrádce skrytého uvnitř SNB, který už od února 1948 plánoval odchod za hranice se záměrem navázat tam spolupráci s americkým Kontrašpionážním sborem.[10] Případem se zabýval politický sekretariát ústředního výboru KSČ. Předem bylo rozhodnuto o výši trestu, uskutečnění procesu v Praze s publikem složeným výhradně z příslušníků bezpečnostních složek a o nepublikování žádných informací z procesu v tisku.[12]

Hlavní líčení proběhlo u Státního soudu v Praze dne 7. února 1952. Senát tvořil předseda Zdeněk Kaláb, soudci Josef Mičánek, Jaroslav Novák a soudci z lidu Jaroslav Novák a Vincenc Hlaváček. Státní prokuraturu v procesu zastupoval Ervín Munk a samotného Josef Prouzu zastupoval advokát ex offo Jan Franěk. V publiku seděli pouze vybraní příslušníci SNB a Pohraniční stráže.[12] Josef Prouza byl za pokus velezrady, vyzvědačství a vraždy odsouzen k trestu smrti, propadnutí jmění, ztrátě čestných občanských práv navždy a k vyloučení z vojska. Obvinění z velezrady a vyzvědačství byla vykonstruovaná.[4] Prouzovo odvolání bylo 13. března 1952 zamítnuto Nejvyšším soudem. Neuspěla ani žádost o milost.[13] Dne 3. června 1952 byl Josef Prouza popraven oběšením v pankrácké věznici. Jeho ostatky byly tajně pohřbeny do společného hrobu při severní zdi Ďáblického hřbitova.[14]

Rehabilitace

Dne 16. dubna 1991 byl Josef Prouza rozsudkem Vyššího vojenského soudu v Táboře rehabilitován na základě zákona č. 119/1990 Sb. o soudní rehabilitaci. Za pokus o vraždu mu byl ponechán sedmiletý zbytkový trest.[15]

Po roce 1989 byl Josef Prouza omylem považován za popraveného odpůrce komunismu, a proto bylo jeho jméno uvedeno na symbolickém náhrobku na Čestném pohřebišti popravených a umučených politických vězňů z padesátých let na Ďáblickém hřbitově.[14]

Odkazy

Reference

  1. ↑ MALLOTA, Petr. Ve znamení pomsty. Příběh strojního topiče Josefa Prouzy.. Paměť a dějiny. 2012, čís. 3, s. 100. Dostupné online. 
  2. ↑ Mallota, 2012, s. 101.
  3. ↑ a b Mallota, 2012, s. 102.
  4. ↑ a b Mallota, 2012, s. 113.
  5. ↑ Mallota, 2012, s. 103.
  6. ↑ a b Mallota, 2012, s. 105.
  7. ↑ Mallota, 2012, s. 106.
  8. ↑ Mallota, 2012, s. 107.
  9. ↑ Mallota, 2012, s. 108.
  10. ↑ a b Mallota, 2012, s. 109.
  11. ↑ Mallota, 2012, s. 110.
  12. ↑ a b Mallota, 2012, s. 111.
  13. ↑ Mallota, 2012, s. 114.
  14. ↑ a b LOUČ, Michal. Ďáblický hřbitov. Místo paměti druhého a třetího odboje. Praha: Ústav pro studium totalitních režimů, 2021. ISBN 978-80-88292-96-8. S. 61. 
  15. ↑ Mallota, 2012, s. 115.

Zdroj