Josef Jáchym Vančura z Řehnic

Josef Jáchym Vančura z Řehnic
Erb Vančurů z Řehnic
Erb Vančurů z Řehnic
Nejvyšší zemský písař
Českého království
Ve funkci:
1751 – 1771
Panovnice Marie Terezie
Předchůdce Václav Josef Údrcký z Údrče
Nástupce Jan Václav z Astfeldu
Nejvyšší zemský podkomoří
Českého království
Ve funkci:
1748 – 1749
Panovnice Marie Terezie
Předchůdce Václav Kazimír Netolický z Eisenberka
Nástupce Arnošt Vilém Malovec z Malovic
Purkrabí hradeckého kraje
Ve funkci:
1743 – 1748
Předchůdce Jan Kryštof Dohalský z Dohalic
Nástupce Jan Kryštof Dohalský z Dohalic
Narození 1692
Praha
Habsburská monarchieHabsburská monarchie Habsburská monarchie
Úmrtí 6. února 1771 (ve věku 78–79 let)
Praha
Habsburská monarchieHabsburská monarchie Habsburská monarchie
Profese státní úředník
Některá data mohou pocházet z datové položky.

(Jan) Josef Jáchym svobodný pán Vančura z Řehnic (Johann Joseph Joachim Freiherr Wanczura von Rzehnitz; 1692 – 6. února 1771 Praha) byl český šlechtic a vysoký zemský úředník. Vlastnil menší statky v západních Čechách a od mládí se uplatňoval ve státních úřadech, nakonec byl nejvyšším písařem Českého království (1751–1771).

Životopis

Pocházel ze starého českého rodu Vančurů z Řehnic,[1] narodil se jako mladší syn rady komorního soudu Leopolda Ladislava Vančury (†1707) a jeho manželky Marie Ludmily Hildprandtové z Ottenhausenu (1668–1737). Ta se podruhé provdala za Adama Fortunáta Koce z Dobrše a za své nezletilé syny z prvního manželství spravovala statek Dožice. Jan Josef Jáchym od mládí působil ve státních službách, stal se císařským radou a později přísedícím zemského soudu. Na počátky války o rakouské dědictví byl jmenován vrchním vojenským komisařem v Čechách (1740), poté zastával funkci purkrabího hradeckého kraje (1743–1748). Krátce byl nejvyšším zemským podkomořím (1748–1749) a svou kariéru završil v úřadu nejvyššího zemského písaře (1751–1771).[2] V roce 1745 byl s ostatními příbuznými povýšen do stavu svobodných pánů a v roce 1748 získal dědičnou hodnost korouhevníka za rytířský stav.[3] Funkci vojenského komisaře v Čechách zastával až do počátku sedmileté války a za tyto zásluhy obdržel nárok na oslovení Wohlgeboren (Urozený) (1758).[4]

V roce 1723 koupil od staršího bratra statek Dožice a na zdejším zámku (tehdy ještě částečně dřevěném) pak trvale pobýval.[5] V Dožicích financoval také vznik souboru barokních soch sv. Jana Nepomuckého, sv. Anny a sv. Antonína Paduánského.[6] Statek Dožice prodal v roce 1746 řádu Maltézských rytířů za 50 000 zlatých[7] a přesídlil na zámek Štěnovice. Vysokými úřady byl vázán také k častým pobytům v Praze, kde nakonec i zemřel.

Odkazy

Reference

  1. ↑ Ottův slovník naučný, 26. díl; Praha, 1907; s. 384–386 (heslo Vančurové z Řehnic)
  2. ↑ PALACKÝ, František: Dílo Františka Palackého I., Praha, 1941; (příprava vydání Jaroslav Charvát), Kapitola Přehled současný nejvyšších důstojníků a úředníků; s. 401–402
  3. ↑ KOCOURKOVÁ, Eva: Pamětní kniha neboli Erbovník aneb Wappenbuch úředníků zemského soudu jako prostředek sebeprezentace šlechty v raném novověku (diplomová práce); Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, Praha, 2014; s. 91 dostupné online
  4. ↑ Ottův slovník naučný, 26. díl; Praha, 1907; s. 385
  5. ↑ Rodina Vančurů z Řehnic na webu obce Mladý Smolivec dostupné online
  6. ↑ Dožice na webu hrady.cz dostupné online
  7. ↑ BUBEN, Milan: České velkopřevorství řádu maltézských rytířů v dějinách; Praha, 2022; s. 128 ISBN 978-80-7277-590-3

Zdroj