Josef Auštěcký

Josef Auštěcký
Josef Auštěcký (Národní album, 1899)
Josef Auštěcký (Národní album, 1899)
Narození 17. května 1827
Mlazice
Úmrtí 23. července 1871 (ve věku 44 let)
Nové Město
Povolání překladatel a učitel
Děti Josef Auštěcký[1]
Příbuzní Božena Auštěcká[2] a Marie Isa Auštěcká[3] (vnoučata)
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Josef Auštěcký (17. května 1827 Mlazice u Mělníka[4] – 23. července 1871 Praha-Nové Město[5]) byl český učitel, redaktor odborných publikací, spisovatel a překladatel. Vyučoval postupně v bohatých rodinách, na gymnáziu v Uherské Skalici, reálce a vyšší dívčí škole v Praze. Redigoval Šafaříkův Německo-český slovník vědeckého názvosloví, psal povídky a pedagogické články, byl prvním redaktorem časopisu Beseda učitelská, posmrtně vyšla jeho učebnice němčiny. Celý život zápasil s hmotným nedostatkem. Byl oceňován jako příkladný a svědomitý veřejně činný učitel. Někdy je uváděn s příjmením Auštecký, Austecký nebo Ouštecký. Učitelem a překladatelem byl i jeho nejstarší syn Josef Auštěcký ml. (1864–1930), s nímž je někdy zaměňován.

Život

Mládí a studium

Bohatým zdrojem informací o dětství a mládí je jeho vlastní životopis, ukončený rokem 1861, který vycházel na pokračování v časopise Beseda učitelská krátce po jeho smrti. Narodil se 17. května 1827 v Mlazicích u Mělníka jako jedno z deseti dětí chudého krejčího.[6] Finanční poměry rodiny se poněkud zlepšily, když otec získal do vlastnictví vinici, ovšem na zajištění tak početné rodiny to nestačilo. Děti byly od útlého věku vedeny k pracovitosti, píli a snaživosti.[6]

Do čtrnácti let žil s rodiči.[7] Otec by mu byl rád dopřál vzdělání, ale studoval už starší bratr Jan a peněz pro oba se nedostávalo. Příležitost se naskytla až roku 1841, kdy na přímluvu bratra získal místo v chrámovém sboru v Litoměřicích.[7] Nastoupil tam také do 2. ročníku německé hlavní školy. Začátky byly krušné – německy téměř neuměl, protože do té doby se učil na místní škole jen v češtině. Vedle studia si přivydělával výukou hry na housle a později také doučováním mladších žáků.[7] Velkým úsilím se zdokonalil v němčině tak, že v následujícím školním roce už byl zmiňován jako nejlepší mezi stovkou žáků. To mu otevřelo možnost studia na litoměřickém gymnáziu.[7]

Na gymnáziu dobře prospíval, mimo jiné proto, že už byl starší a zkušenější než spolužáci.[7] Aby nemusel žádat rodiče o podporu, vydělával si nadále doučováním.[7] To si oblíbil natolik, že v něm uzrála myšlenka, stát se v dospělosti středoškolským profesorem. Hrál také na varhany a učil se soukromě francouzsky. Protože s bratrem Janem měli k životu dostatek peněz, rozhodli se pomoci mladším bratrům Františku a Václavovi, aby také mohli studovat s nimi v Litoměřicích. Postihla je ale tragédie – František již r. 1847 ve třetím ročníku gymnázia zemřel a v roce 1851 ho následoval nejstarší Jan.[7]

Postupně si začal uvědomovat, že by se měl zdokonalovat v češtině, která byla tehdy na litoměřických školách okrajová. Spolu s několika spolužáky vytvořil čtenářský spolek a v letech 1846–48 v něm působil jako neformální knihkupec, který nakupoval české knihy a prodával je kolegům.[8] Soukromě také učil česky několik místních německých studentů, a to s pomocí báchorek Boženy Němcové.[8] Roku 1849 se přestěhoval do Prahy, kde absolvoval poslední ročníky gymnázia.[8]

Po maturitě odmítl nabídku, vstoupit do kněžského semináře, protože se chtěl dál vzdělávat. V letech 1851–53 navštěvoval pražskou filosofickou fakultu, kde se věnoval převážně češtině, matematice, fyzice, vychovatelství a filosofii;[8] ke své škodě si ale nevybral specializaci, z níž by mohl složit učitelské zkoušky.[6] V Praze se stal soukromým učitelem v rodině Pavla Josefa Šafaříka,[6] který mu svěřil redakci svého Německo-českého slovníku vědeckého názvosloví (1853).[8][9] Pro Petra Mužáka prováděl jazykovou korekturu učebnice „měřického rýsování“ (1854).[8] Kvůli velkému zaneprázdnění a přílišné svědomitosti nepřijal nabízené místo suplujícího gymnazijního učitele, které by ho finančně zajistilo.[8]

Zaměstnání a veřejná činnost

Roku 1854 byl nucen přerušit studium na fakultě kvůli hmotné nouzi, nemoci a depresi. Rok se věnoval soukromému vyučování. Ve školním roce 1855/56 se vrátil do Prahy jako učitel v Jungmannově ústavu. Byla to pro něj výborná praxe, z níž některé zkušenosti zveřejnil v odborných časopisech, ale velké pracovní zatížení (26 až 28 vyučovacích hodin týdně plus další povinnosti) ho přimělo na toto místo rezignovat.[8] V dubnu 1856 získal místo vychovatele u hraběte Jana Kinského v Chlumci nad Cidlinou.[8] Získal tak dostatek času na přípravu, jak si v té době přál.[8]

Roku 1859 se uvolnila místa učitelů filologie na uherských nižších gymnáziích v Lugoji a Skalici.[10] Auštěcký byl přijat na obě a zvolil si skalické. Plně se věnoval svému povolání. Brzy také s kolegy zjistil špatnou úroveň místní hlavní školy, z níž přicházela většina jejich žáků. Vedli proto s jejími učiteli přátelské debaty a prostřednictvím časopisu Škola a život je seznamovali s novými trendy. Auštěcký v té době také napsal několik článků, týkajících se národního (základního) školství. Nadřízení s ním byli spokojeni a vyhověli jeho žádosti o roční volno k dokončení studia na pražské filosofické fakultě. Tam ale zažil zklamání, detailní studium antických klasiků ho nezaujalo. Jeho zájem se soustředil na metodiku výuky na základních školách, zejména jazyka a matematiky, o nichž v té době psal články. V září 1861 mu ředitel skalického gymnázia sdělil, že škola přechází na vyučování v maďarštině a s jeho dalším pracovním zařazením se nepočítá.[10]

V Praze nejprve přijal místo výpomocného učitele na reálce. Od roku 1865 do konce života vyučoval na vyšší dívčí škole.[6] Nadále publikoval – psal články do časopisů a tvořil učebnice.[6]

Roku 1869 se stal prvním redaktorem nově založeného časopisu Beseda učitelská, týdeníku pro učitele a přátele národního školství.[11]

Závěr života

Počátkem února 1871 se musel bránit politickým útokům ze strany staročeského listu Pokrok, který mu (a celé Besedě učitelské) vytýkal přílišnou vstřícnost vůči rakouské vládě.[12] V dubnu téhož roku předal kvůli těžké nemoci část redakčních povinností Karlu Bulířovi.[13]

22. července 1871 byl v beznadějném stavu převezen do Všeobecné nemocnice[6] a následujícího dne tam zemřel.[14] Jako příčina smrti byla v matrice uvedena Brightova nemoc.[5] Pohřben byl na Olšanských hřbitovech za účasti žákyň vyšší dívčí školy, mnoha učitelů a členů spolků.[15] Redakci Besedy učitelské po něm plně převzal Karel Bulíř.[16]

Dílo

Byl známý jako redaktor Šafaříkova Německo-českého slovníku, první redaktor Besedy učitelské a autor řady článků v časopisech. Věnoval se též překladům a tvorbě učebnic.[17]

Knižně vyšly původní práce:[18]

  • Krátká mluvnice jazyka německého (1865, 1868)
  • Německé čtení pro první třídu vyšších škol dívčích (1865)
  • Učebná i cvičebná kniha jazyka německého (posmrtně 1872, s řadou upravovaných reedic až do začátku 20. století, online)

Knižně vydaný překlad:[6][17]

  • Mary Elizabeth Braddon: Diamantová páska (1867, originální název Henry Dunbar, podepsán jako J. L. Ouštecký)

Redakční činnost:[6]

  • Německo-český slovník vědeckého názvosloví pro gymnasia a reálné školy (1853, online)
  • Petr Mužák: Tvary měřické a sestrojení jejich pomocí kružidla a pravidka (1854)
  • Beseda učitelská (periodikum 1869–1871, online)

Články v časopisech:
Přispíval např. do časopisů Lumír (povídky), Škola a život a Světozor.[19] Konkrétně můžeme jmenovat např.:

  • Edmond About: Matouš Debay a Leone de Bay (Lumír 28. dubna 1859, překlad z francouzštiny, online)
  • O počtářství (Sborník – Kalendář učitelský 1861, online)
  • Schovanka (Lumír 7. března 1861, povídka, online)
  • Pohádka o silném krejčíku (Lumír 1. června 1865, překlad švýcarské lidové pověsti, online)

Hodnocení

Auštěcký byl současníky oceňován jako výborný pedagog a upřímný vlastenec.[14] Vykládal jasně a srozumitelně, budil v žácích lásku k učení a práci.[6] Horlivost a svědomitost projevoval i jako redaktor a odborný spisovatel.[6] Byl nezištný, upřímný, s citem pro pravdu a spravedlnost.[6] Jeho život byl plný útrap,[14] musel překonávat množství překážek.[6] S odstupem mu ale vytýkali, že poněkud opomíjel vlastní finance. Jako student filozofie odmítl učitelské místo a později založil rodinu, aniž by se postaral o její důstojný život. Dostal se tak do nesnesitelné tísně, která mu nahlodala zdraví a po jeho smrti způsobila mnoho těžkostí pozůstalým[6] (viz sekci Rodina).

Koncem dubna 1873 mu Beseda učitelská odhalila náhrobek v V. oddělení Olšanských hřbitovů. S ohledem na rodinu zemřelého byl proveden úsporně — tvořil ho podstavec s jednoduchým pískovcovým křížem z dílny Fr. Wurzla. Na pomníku stálo vedle životních dat zemřelého také dvouverší Zdeňka Kolovrata-Krakovského:[20]

V sadě osvěty byl zároveň
štěpař pečlivý a plodný peň.[20]

Rodina

2. ledna 1864 se ve Strašově u Přelouče (fara Vápno) oženil s 23letou Marií Vlkovou, dcerou hajného z nedaleké Bukoviny.[21] Postupně se jim narodily čtyři děti.[22] Rodina žila zvlášť v posledních měsících ve velké nouzi, oba manželé byli vážně nemocní.[14] Vdova se s dětmi odstěhovala do Olešnice u Chlumce nad Cidinou, ale nepobírala žádnou penzi a byla z velké části odkázaná na ztenčující se podporu dárců, zejména kolegů zemřelého.[22] Největší pomoc jim poskytoval pražský učitel a majitel soukromé školy František Hauser, který přijal poručenství nad nejstarším synem, udržoval o těžkém stavu rodiny povědomí na veřejnosti, vybíral a rozděloval došlé příspěvky.[22] Když vdova počátkem listopadu 1875 zemřela, připadl Hauserovi náročný úkol postarat se o všechny děti.[23]

  • Syn Josef Auštěcký mladší[24] (1864–1930)[25] vystudoval pod vedením Františka Hausera reálné gymnázium[23] a učitelský ústav v Praze.[26] Poté vyučoval na měšťanské škole na Vinohradech.[27] V srpnu 1889 byl zmiňován jako účetní revizor konviktu, spolku na podporu studujících dětí učitelů.[28] Roku 1898 mu vyšel český překlad anglické knihy Astronomie od Normana Lockyera.[29] 15. srpna 1892 se oženil s Isabellou Zdeňkovou (1867–???), dcerou středoškolského profesora Jaroslava Zdeňka.[30] Jejich dcera Božena Auštěcká[31] (1896–1924) byla historička a knihovnice,[32] mladší dcera Marie Isa Auštěcká (1898–??) působila jako malířka a středoškolská profesorka.[33] Roku 1921 pravděpodobně pod jménem Isa Auštecká publikovala soubor pohlednic Deset vánočních a novoročních gratulací.[34]
  • Dcera Ludmila (popř. Marie Ludmila,[35] 1866–1885) absolvovala vyšší dívčí školu a poté se v Ženském výrobním spolku vyučila švadlenou.[26] Zemřela 21. května 1885 po dlouhé nemoci[36] na tuberkulózu.[37]
  • Syn Pavel (též Alois Pavel,[38] 1868–1887) navštěvoval r. 1880 měšťanskou školu v Mělníku.[36] Zemřel 18. srpna 1887 v Mlazicích.[38]
  • Nejmladší syn Václav[39] (24. ledna 1871 – ??) dokončil s výborným prospěchem měšťanskou školu v Chlumci nad Cidlinou a roku 1885 byl přijat na pražskou reálku. Strýc, u kterého do té doby bydlel, ho v neutěšeném stavu, s minimem oblečení a bez dalších prostředků, předal do péče Františku Hauserovi. Tomu nezbylo než se obrátit na veřejnost, aby mu pomohla financovat školné a zápisné ve výši 27 zlatých a 70 krejcarů.[40]Jeho další osudy se nepodařilo zjistit.

Odkazy

Reference

  1. ↑ Sbírka matrik v Archivu hl. m. Prahy. Dostupné online.
  2. ↑ Sbírka matrik v Archivu hl. m. Prahy. Dostupné online.
  3. ↑ Sbírka matrik v Archivu hl. m. Prahy. Dostupné online.
  4. ↑ SOA Praha, Matrika narozených Pšovka 09, s. 47
  5. ↑ a b Archiv hl. m. Prahy, Matrika zemřelých u Apolináře, sign. AP Z24, s. 5
  6. ↑ a b c d e f g h i j k l m n TONNER, Emanuel. Josef Auštěcký. Beseda učitelská. 1871-08-10, roč. 3, čís. 32, s. 373–377. Dostupné online [cit. 2020-10-03]. 
  7. ↑ a b c d e f g AUŠTĚCKÝ, Josef. Josef Auštěcký (1. část). Beseda učitelská. 1871-08-17, roč. 3, čís. 33, s. 385–386. Dostupné online [cit. 2020-10-03]. 
  8. ↑ a b c d e f g h i j AUŠTĚCKÝ, Josef. Josef Auštěcký (Pokračování). Beseda učitelská. 1871-08-24, roč. 3, čís. 34, s. 397–399. Dostupné online [cit. 2020-10-03]. 
  9. ↑ Německo-český slovník vědeckého názvosloví pro gymnasia a reálné školy. Praha: Bedřich Tempský, 1853. 342 s. Dostupné online. Kapitola Předmluva, s. V. 
  10. ↑ a b AUŠTĚCKÝ, Josef. Josef Auštěcký (Dokončení). Beseda učitelská. 1871-08-31, roč. 3, čís. 35, s. 412–413. Dostupné online [cit. 2020-10-03]. 
  11. ↑ Beseda učitelská. 1869-07-07, roč. 1, čís. 1, s. 1. Dostupné online [cit. 2020-10-03]. 
  12. ↑ V čísle „Pokroku“ 42…. Beseda učitelská. 1871-02-16, roč. 3, čís. 7, s. 81. Dostupné online [cit. 2020-10-03]. 
  13. ↑ Beseda učitelská. Beseda učitelská. 1871-05-04, roč. 3, čís. 18, s. 212. Dostupné online [cit. 2020-10-03]. 
  14. ↑ a b c d Josef Auštěcký. Národní listy. 1871-07-24, roč. 11, čís. 200, s. 1. Dostupné online [cit. 2020-10-03]. 
  15. ↑ Prof. Josef Auštěcký. Národní listy. 1871-07-26, roč. 11, čís. 202, s. 2. Dostupné online [cit. 2020-10-03]. 
  16. ↑ Slovo nového redaktora. Beseda učitelská. 1871-08-03, roč. 3, čís. 31, s. 361. Dostupné online [cit. 2020-10-03]. 
  17. ↑ a b NEČÁSEK, Antonín. Josef Auštecký. In: VILÍM, Jan. Národní album. Praha: J. R. Vilímek, 1899. Dostupné online. S. 177.
  18. ↑ Podle seznamu prací v Souborném katalogu ČR
  19. ↑ KRYŠPÍN, Vojtěch. Obraz činnosti literární učitelstva českoslovanského za posledních 100 let. Praha: M. Knapp, 1885. 422 s. Dostupné online. Kapitola Auštěcký Josef, s. 52–53. 
  20. ↑ a b Zasvěcení pomníku J. Auštěckého. Beseda učitelská. 1873-05-08, roč. 5, čís. 19, s. 224. Dostupné online [cit. 2020-10-03]. 
  21. ↑ SOA Zámrsk, Matrika oddaných ve Strašově, sign. 4511, ukn 10298, s. 70
  22. ↑ a b c Osiřelá rodina Josefa Auštěckého. Beseda učitelská. 1875-10-07, roč. 7, čís. 40, s. 477. Dostupné online [cit. 2020-10-03]. 
  23. ↑ a b Sirotci po Josefu Auštěckém. Beseda učitelská. 1875-11-25, roč. 7, čís. 47, s. 568–569. Dostupné online [cit. 2020-10-03]. 
  24. ↑ Archiv hl. m. Prahy, Matrika narozených u sv. Štěpána, sign. ŠT N28, s. 81
  25. ↑ Archiv hl. m. Prahy, Matrika zemřelých magistrátní úřadovny na Vinohradech, sign. MGVIN Z3, s. 116, pol. 232
  26. ↑ a b Sirotci po Josefu Auštěckém. Beseda učitelská. 1880-09-23, roč. 12, čís. 39, s. 531. Dostupné online [cit. 2020-10-03]. 
  27. ↑ Národní archiv, Policejní ředitelství I, konskripce, karton 9, obraz 164
  28. ↑ Dopisy. Z Prahy. Česká škola. 1889-09-01, roč. 1889, čís. 26, s. 416. Dostupné online [cit. 2020-10-03]. 
  29. ↑ LOCKYER, Norman. Astronomie. Praha: Jan Otto, 1898. 152 s. Dostupné online. Kapitola Předmluva k českému vydání, s. 3–4. 
  30. ↑ Archiv hl. m. Prahy, Matrika oddaných u sv. Ludmily, sign. VIN O3, s. 115
  31. ↑ Archiv hl. m. Prahy, Matrika narozených u sv. Ludmily, sign. VIN N6, s. 364
  32. ↑ Božena Auštěcká Archivováno 26. 7. 2020 na Wayback Machine. v Kartotéce Jaroslava Kunce
  33. ↑ Marie Iza Auštěcká v informačním systému abART
  34. ↑ Deset vánočních a novoročních gratulací / Isa Auštecká — záznam v katalogu NK ČR
  35. ↑ Archiv hl. m. Prahy, Matrika narozených u sv. Štěpána, sign. ŠT N28, s. 264
  36. ↑ a b Josef Auštěcký. Národní listy. 1885-05-22, roč. 25, čís. 140, s. 3. Dostupné online [cit. 2020-10-03]. 
  37. ↑ Archiv hl. m. Prahy, Matrika zemřelých u Apolináře, sign. AP Z30, s. 128
  38. ↑ a b Archiv hl. m. Prahy, Matrika narozených u sv. Štěpána, sign. ŠT N29, s. 121
  39. ↑ Archiv hl. m. Prahy, Matrika narozených u sv. Jindřicha, sign. JCH N26, s. 198
  40. ↑ Velectěným přátelům zesnulého bratra Josefa Auštěckého. Beseda učitelská. 1880-09-23, roč. 17, čís. 42, s. 599–600. Dostupné online [cit. 2020-10-03]. 

Externí odkazy

Zdroj