Jindřich Mikolecký
| Ing. Jindřich Mikolecký | |
|---|---|
 Jindřich Mikolecký (časopis Světozor, 1891)
| |
| Generální ředitel Škodových závodů v Plzni | |
|
Ve funkci: 1885 – 1889 | |
| Člen Zastupitelstva města Plzně | |
|
Ve funkci: 24. října 1890 – 17. prosince 1891 | |
| Rodné jméno | Heinrich Mikoletzky |
| Narození |
1. září 1837 Josefov u Jaroměře  Rakouské císařství
|
| Úmrtí |
17. prosince 1891 (ve věku 54 let) Plzeň  Rakousko-Uhersko
|
| Příčina úmrtí | infarkt myokardu |
| Místo pohřbení | Hřbitov u Všech svatých v Plzni |
| Choť | Anna Mikolecká (?–1883) |
| Příbuzní | Josef Mikoletzky[1] (sourozenec) |
| Alma mater | Polytechnický ústav v Praze |
| Profese | strojní inženýr, manažer, místní politik, filantrop a středoškolský učitel |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Jindřich Mikolecký (německy Heinrich Mikoletzky, 1. září 1837 Josefov u Jaroměře – 17. prosince 1891 Plzeň[2]) byl český strojní inženýr a manažer, pozdější ředitel Škodových závodů v Plzni, významný občan města Plzně a komunální politik. Výrazně se zasloužil o rozvoj strojnického podniku i města Plzně v období vrcholící průmyslové revoluce v českých zemích.
Život
Mládí
Narodil se ve vojenské pevnosti Josefov v blízkosti Jaroměře ve východních Čechách v rodině podporučíka císařské armády. Během středoškolského studia projevil technické nadání, posléze pak v letech 1857 až 1858 a 1860 až 1861 studoval pražský Polytechnický ústav a rovněž pak strojnictví na polytechnice ve Vídni.
Kariéra ve strojnictví
Po absolutoriu krátce působil jako středoškolský profesor v Budapešti, kde však nebyl spokojen, a tak se navrátil zpět do Čech. Přijal místo inženýra v pražské strojírně Karla Breitfelda v Praze (tvořící základ pozdější ČKD), posléze přijal místo ve strojírnách v Teplicích. Roku 1870 pak místo opustil a nastoupil do strojírenských závodů plzeňského podnikatele Emila Škody, který závod roku 1869 od rodu Valdštejnů odkoupil. Stal se jedním z blízkých Škodových spolupracovníků. Roku 1872 je Mikolecký uveden mezi spoluzakladateli Pražsko-duchcovské dráhy (PDE), společnosti provozující železnici budovanou z Prahy-Smíchova přes Rudnou a Slaný do Obrnic, sloužící především k transportu severočeského hnědého uhlí do Prahy a středních Čech.
Roku 1872 byl firmou Škoda vyslán do Kyjeva na tehdejším území Ruského impéria, aby zde zastupoval obchodní zájmy firmy. Zde se usadil a vybudoval si respektovanou pozici ve zdejším prostředí, i zdejší české komunitě. Během svého pobytu podnikl Mikolecký také poznávací cestu po Kavkaze. Roku 1883 pak ovdověl a vychovával pak nezletilou dceru Olgu. Roku 1885 se navrátil zpět do plzeňské Škodovy továrny, kde následně přijal místo generálního ředitele závodu. Na svou pozici pak rezignoval roku 1889.
Spolková a veřejná činnost
Byl přesvědčeným českým vlastencem a účastnil se českého spolkového života. Při svém pobytu v Teplicích byl členem Národní jednoty severočeské, po svém přesídlení do Plzně následně vstoupil do plzeňské jednoty Sokola, byl zakládajícím členem pěveckého spolku Hlahol plzeňský, členem Měšťanské besedy a dalších spolků. Roku 1884 je uveden jako finanční přispěvatel Národního divadla v Praze. Roku 1891 se jeho plány objevily na Zemské jubilejní výstavě v Praze.
24. října 1890 byl zvolen do zastupitelstva města Plzně. Zde patřil k jedněm z nejaktivnějších členů: prosazoval např. projekt veřejného osvětlení, městského vodovodu, nemocnice, výstavby městské tramvajové sítě, nové budovy městského divadla a další.
Úmrtí
Jindřich Mikolecký zemřel 17. prosince 1891 v 7 hodin večer v Plzni ve věku 54 let. Jako příčina úmrtí se uváděla srdeční zástava, která jej postihla při týden trvajícím nachlazení; podle zápisu v matrice se ale zastřelil.[2]
Jeho pohřeb byl ve městě rozsáhlou událostí, které se účastnili tisíce lidí, včetně městského purkmistra Josefa Krofty a samotného Emila Škody.[3] Ostatky byly uloženy v rodinné hrobce na hřbitově u Kostela Všech svatých v Plzni.
Po smrti
Na vyhlídce vrchu na sever od Plzně, nedaleko místa, kde byl pohřben, byl Jindřichu Mikoleckému zbudován památník v podobě několik metrů vysokého kamenného masivu. Zdejší lidé místu začali záhy přezdívat Mikulov, z čehož se následně vytvořil název Mikulka,[4] jež byl místu následně oficiálně přiřknut.
Odkazy
Reference
- ↑ Plzeňské listy. Plzeň. Dostupné online.
- ↑ a b SOA Plzeň, Matrika zemřelých Plzeň 087, s. 276
- ↑ Jindřich Mikolecký | abart. cs.isabart.org [online]. [cit. 2022-01-16]. Dostupné online.
- ↑ KUTKA, petr. Plzeňské vyhlídky: Z Mikulky uvidíte velkou část města i Bolevák [online]. 2020-04-13 [cit. 2022-01-16]. Dostupné online.
Literatura
- MÁCHA, Lukáš a MOTEJZÍK, Pavel. Roudná a Lochotín napříč staletími. Plzeň: Maják Plzně, 2014. s. 11. ISBN 978-80-260-7306-2.
Externí odkazy
- Obrázky, zvuky či videa k tématu Jindřich Mikolecký na Wikimedia Commons
- Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Jindřich Mikolecký
- Jubilejní výstava v Praze 1891
- Přispěvatelé Národního divadla v Praze
- Zakládající členové Hlaholu plzeňského (1891)
- Nekrolog (Plzeňské listy, 1891)
- Dějiny technického učení v Praze (1909)
- Nekrolog (Světozor, 1891)
