Jenišův Újezd

Jenišův Újezd
Lokalita
Charakter	zaniklá vesnice
Obec	Bílina
Okres	Teplice
Kraj	Ústecký
Historická země	Čechy
Stát	Česko
Zeměpisné souřadnice	50°33′57″ s. š., 13°43′13″ v. d.
Základní informace
Katastrální území	Jenišův Újezd (7,75 km²)
	Jenišův Újezd
Další údaje
Zaniklé obce.cz	909
	multimediální obsah na Commons
	Zdroje k infoboxu a českým sídlům.; Některá data mohou pocházet z datové položky.

Jenišův Újezd (německy Lang-Ugest) je bývalá vesnice, která stávala západně od Bíliny v okrese Teplice v Ústeckém kraji. Zanikla v sedmdesátých letech 20. století z důvodů těžby hnědého uhlí v Lomu Bílina.

Historie

Nejstarší osídlení na území pozdějšího Jenišova Újezda existovalo už ve 2. století př. n. l., což odhalil archeologický výzkum v roce 1896. V roce 1340 se uvádí osada Hrnčíře jako součást majetků cisterciáckého kláštera v Oseku. K roku 1352 je již doložena vesnice pod jménem Jenišův Újezd s vlastní plebánií. Nacházela se na cestě, spojující Duchcov, Most, Litvínov a Osek se Saskem.

Roku 1477 odkoupil ves od kláštera Pavel Kaplíř ze Sulevic. Později zanikla místní farnost a Jenišův Újezd byl přifařen k Mariánským Radčicím. V roce 1672 koupil vesnici (spolu s 22 dalšími vesnicemi) opat Vavřinec Scipio, čímž se Újezd opět stal majetkem oseckých cisterciáků. V té době se obyvatelé živili především zemědělstvím, rybolovem a chmelařstvím. Roku 1742 nechal osecký opat Jeroným Besnecker ve vsi postavit kostel sv. Bartoloměje. Autorem projektu byl Octavio Broggio. Při kostele byla později zřízena farnost, kterou spravovali cisterciáci z oseckého kláštera.

V roce 1808 založil osecký opat Benedikt Venusi v Jenišově Újezdě školu. V roce 1850 již v Újezdě žilo bezmála 500 obyvatel. Od roku 1860 byla ves napojena na železnici. Při sčítání obyvatel v roce 1921 žilo v Jenišově Újezdě 1378 Němců a 384 Čechů. V roce 1927 byl poblíž vsi zaražen hnědouhelný důl, pojmenovaný Prezident Masaryk (v letech 1938–1945 přejmenovaný na Konrad Henlein-Schacht). V roce 1938 připadla vesnice jako součást Sudet k Německu. V roce 1944 byl otevřen druhý hnědouhelný důl, nazvaný Ignis (od roku 1945 zvaný Svoboda).

Po osvobození v roce 1945 byl Jenišův Újezd dosídlen Čechy. V roce 1950 měl již 1210 obyvatel. Roku 1961 bylo přijato rozhodnutí o zřízení povrchového dolu Maxim Gorkij a vesnice měla být přesídlena. Likvidace vsi proběhla v letech 1972–1974. Její obyvatelé dostali byty na sídlišti v Bílině.

V roce 1995 byly na místě bývalé vsi Hrnčíře, která k Jenišovu Újezdu patřila, objeveny základy grangie (tj. hospodářského dvora, kde pracovali konvrši) oseckého kláštera.

Obyvatelstvo

Při sčítání lidu v roce 1921 zde žilo 1 762 obyvatel (z toho 862 mužů), z nichž bylo 384 Čechoslováků, 1 369 Němců a devět cizinců. Většina (1 474 lidí) se hlásila k římskokatolické církvi, ale žilo zde také 21 evangelíků, jeden člen církve československé a 266 lidí bez vyznání.^[1] Podle sčítání lidu z roku 1930 měla vesnice 1 988 obyvatel: 481 Čechoslováků, 1 488 Němců a devatenáct cizinců. Stále převažovala římskokatolická většina, počet evangelíků vzrostl na 55, církev československá zde měla dva věřící, další dva lidé se hlásili k jiným nezjišťovaným církvím a 349 lidí nevyznávalo žádnou víru.^[2]

Vývoj počtu obyvatel a domů^[3]
	1869	1880	1890	1900	1910	1921	1930	1950	1961	1970
Obyvatelé	571	732	1 055	1 495	1 829	1 762	1 988	1 210	1 155	998
Domy	88	105	120	141	153	151	196	219	195	197

Osobnosti

Adolf Knötgen (1831–1900), notář a politik

Odkazy

Reference

↑ Statistický lexikon obcí v Republice Československé. 2. vyd. Svazek I. Čechy. Praha: Státní úřad statistický, 1924. 596 s. S. 206.
↑ Statistický lexikon obcí v Republice Československé. Svazek I. Země česká. Praha: Státní úřad statistický, 1934. 614 s. S. 58.
↑ Historický lexikon obcí České republiky 1869–2011 [online]. Český statistický úřad, 2015-12-21 [cit. 2017-01-20]. Kapitola Okres Teplice. Dostupné online.

Literatura

MEDUNA, Petr. Hrnčíře, zaniklý dvůr oseckého kláštera. In: DURDÍK, Tomáš. Castellologica bohemica. Praha: Archeologický ústav Akademie věd České republiky, 2006. ISBN 80-86124-66-5. ISSN 1211-6831. Svazek 10. S. 245–256.