Jan Erazim Sojka

Jan Erazim Sojka
Narození 2. prosince 1826
Praha
Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí 24. srpna 1887
Vídeň
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Povolání spisovatel, básník a novinář
multimediální obsah na Commons
Logo Wikizdrojů původní texty na Wikizdrojích
Seznam děl v Souborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Jan Erazim Sojka, též Johannes Erasmus Sojka (2. prosince 1826 Praha[1][2] – 24. srpna 1887 Vídeň[3]) byl český básník, spisovatel a novinář.

Život

Narodil se v rodině krejčovského mistra Jana Sojky (1790 nebo 1793–1859) a jeho manželky Františky Sedláčkové.[1][p 1] Byl nejstarší ze sedmi dětí.[4] Vystudoval piaristické gymnázium a přihlásil se na filosofickou fakultu. Během revoluce 1848 se jí aktivně zúčastnil. (Ottův slovník naučný udává, že spolu se svým přítelem J. V. Fričem bojoval na barikádách.[5]) Po porážce povstání byl nucen opustit Prahu a několik let se skrývat; cestoval po Rakousku, Německu a Itálii.

Do Prahy se vrátil okolo roku 1854 a dne 13. května 1856 se oženil s Johanou Baumaierovou (* 1832, též psána Baumeisterová).[6] V Praze byl knihovníkem,[6] přispíval do časopisů a pokoušel se vydávat časopisy vlastní. Poté, co J. V. Frič odešel v roce 1859 do emigrace, spolupracoval především s Karlem Sabinou, zejména na díle Naši mužové, u kterého byl Sabina dle novějších výzkumů autorem koncepce i iniciátorem. (Protože Sabina byl po roce 1849 odsouzen, nemohl po svém omilostnění publikovat; Sojka kryl jeho díla svým jménem.)[2]

Neúspěchy, které provázely jeho literární činnost, vedly k rozhodnutí odejít do Vídně kde vstoupil do státních služeb. Z české vlastenecké společnosti byl vyobcován poté, co v roce 1863 zveřejnil v drážďanském časopise Illustriertes Familienjournal článek Deutsche und Czechen, ve kterém popsal český národ jako závislý na Němcích. Prudkými reakcemi v českém tisku byl označen za zrádce a odpadlíka.[7]

Ve vládní tiskové kanceláři pořizoval výtahy a překlady z českých novin. Po mnohaletém působení odešel do důchodu s titulem císařského rady. Vždy se hlásil ke svému národu a své děti vychoval česky.[8]

Dílo

Časopisy

V letech 1859–1860 byl redaktorem časopisu Jasoň a v roce 1862 časopisu Posel míru, kterého vyšla pouze dvě čísla. Přispíval do řady českých i německých časopisů.[2]

Knižní vydání

  • Nad hrobem K. Havlíčka Borovského (1861)
  • Naši mužové (1862), sbírka dvaceti životopisů významných slovanských osobností (16 Čechů, 4 příslušníci jiných národů), napsaná ve spolupráci s Karlem Sabinou. Dostupné online
  • Starý věk (1862), obraz nejstarších dějin

Dílo Naši mužové vydal též posmrtně Melantrich (1953).

Zajímavost

Jan Neruda věnoval pozornost Janu Erazimu Sojkovi v souvislosti s havlíčkovskou slavností v Borové v roce 1962, kde chtěl Sojka veřejně vystoupit a jeho vystoupení bylo přerušeno. Ve fejetonu Pan J. E. Sojka, posel míru reagoval Neruda satiricky na Sojkův popis této události v časopise Posel míru, mezi jiným si povšiml jeho nedokonalé češtiny a slohu.[9]

Odkazy

Poznámky

  1. ↑ Policejní konskripce z roku 1860 již uvádí jako manželku Annu, rozenou Johnovou (1807–1864).

Reference

  1. ↑ a b Matrika narozených, sv. Jiljí, 1823-1831, snímek 178, Záznam o narození a křtu
  2. ↑ a b c KUSÁKOVÁ, Lenka. Jan Erazim Sojka. In: Luboš Merhaut a kolektiv. Lexikon české literatury : osobnosti, díla, instituce. Praha: Academia, 2008. ISBN 978-80-200-1670-6. Svazek 4/I. S–T. S. 243–244.
  3. ↑ Matrika zemřelých, Vídeň St. Josef, 1877-1889, snímek 296
  4. ↑ Národní archiv, Policejní ředitelství I, konskripce, karton 555, obraz 387 Soyka Josef
  5. ↑ Sojka Jan Erazim. In: OTTO, Jan. Ottův slovník naučný. Praha: J. Otto, 1905. Dostupné online. Svazek 23. S. 612.
  6. ↑ a b Matrika oddaných, Nejsvětější Trojice ve Spálené ulici, 1852-1865, snímek 52
  7. ↑ Např. Kulturní Šavlové. Národní listy. 6. 9. 1863, s. 1–2. Dostupné online. 
  8. ↑ Literatura. Zlatá Praha. 41/1886-1887, s. 655. Dostupné online. 
  9. ↑ NERUDA, Jan. Drobné klepy. Praha: Kvasnička a Hampl, 1924. Dostupné online. Kapitola Pan J. E. Sojka, posel míru, s. 318–321. 

Externí odkazy

Zdroj