Júsuf Šahín

Yūsuf Shāhīn
Narození 25. ledna 1926
Alexandrie
Úmrtí 27. července 2008 (ve věku 82 let)
Káhira
Příčina úmrtí krvácení do mozku
Alma mater Collège Saint Marc, Alexandria
Victoria College
Povolání herec, filmový režisér, scenárista, filmový producent, filmový scenárista a režisér
Ocenění Stříbrný medvěd (1979)
čestný doktor Univerzity Paříž VIII (1997)
Cena Françoise Chalaise (1999)
Webová stránka youssefchahine.us
multimediální obsah na Commons
Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Júsuf Šahín (arabsky يوسف شاهين‎, 25. ledna 1926 Alexandrie – 27. července 2008 Káhira) byl egyptský filmový režisér, scenárista a producent.

Jeho otec pocházel z Libanonu a matka z Řecka, rodina Šahínových se hlásila k melchitské církvi. Júsuf Šahín vystudoval Victoria College v Alexandrii a pak nastoupil na inženýrskou fakultu Alexandrijské univerzity, kterou nedokončil. Odešel do USA, kde navštěvoval divadelní kurzy na Pasadena Playhouse a pracoval pro 20th Century Studios.[1] Po návratu do Egypta natočil v roce 1950 svůj první film, fantaskní komedii Otec Amín.

Ve své kariéře Júsuf Šahín režíroval dvaačtyřicet filmů, dvanáct z nich bylo zařazeno na seznam stovky nejlepších egyptských filmů všech dob. Jeho raná tvorba byla výrazně ovlivněna italským neorealismem, jako v případě filmu Pod žhnoucím nebem (1954), v němž dostal první hereckou příležitost Omar Sharif. Později se zaměřil na psychologické filmy kriticky zobrazující soudobou egyptskou společnost jako Úsvit nového dne, Vrabec a Návrat marnotratného syna. Věnoval se také žánrové kinematografii, jako byl muzikál Můj miláčku nebo výpravný dobrodružný snímek ze života Saladina. Jeho nejúspěšnějším filmem bylo Hlavní nádraží (1958), v němž hrál hlavní roli nešťastně zamilovaného mrzáka Kináwího, který prodává noviny na nádraží.[2] Ve filmech Júsufa Šahína se objevují tabuizovaná témata jako prostituce nebo homosexualita, režisér vyzývá k náboženské a etnické toleranci, za otevřenou kritiku diktátora Gamála Násira musel v šedesátých letech strávit tři roky v exilu.

Za autobiograficky laděný film Alexandrie... proč? (1978), v němž zobrazil kosmopolitní atmosféru předválečného Egypta, získal Šahín Stříbrného medvěda na Berlínský mezinárodní filmový festival. Téma dále rozvíjel v sequelech Alexandrie: Egyptský příběh (1982) a Alexandrie: Stále a navždy (1989). Na festivalu v Cannes byl v roce 1983 členem poroty a v roce 1997 získal cenu pro celoživotní dílo. Univerzita Paříž VIII mu udělila čestný doktorát. Pro divadlo Comédie-Française režíroval Camusova Caligulu.[3]

Ve francouzské koprodukci Šahín natočil historický velkofilm o Napoleonově egyptském tažení Sbohem, Bonaparte, v němž titulní postavu ztvárnil Patrice Chéreau. V dramatu o epidemii cholery v Káhiře Šestý den hrála hlavní roli zpěvačka Dalida. Ve filmu Osud režisér konfrontuje omezenost islámských fundamentalistů s nadčasovou moudrostí filosofa Averroa. Natočil také jednu z epizod mezinárodního povídkového filmu 11'09'01, zabývajícího se souvislostmi teroristických útoků 11. září 2001.[4]

V roce 2007 natočil Júsuf Šahín svůj poslední film Chaos, v němž spojil melodramatičnost egyptské filmové tradice s ostrou kritikou zkorumpované policie a justice. O rok později zemřel doma v Káhiře na následky krvácení do mozku.

Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary věnoval v roce 2019 Šahínovi rozsáhlou retrospektivu.[5]

Reference

  1. ↑ Youssef Chahine [online]. Bibliotheca Alexandrina [cit. 2025-06-06]. Dostupné online. (anglicky) 
  2. ↑ Post-Colonial Egypt Through the Lens of Youssef Chahine. Afikra [online]. 2024-08-13 [cit. 2025-06-06]. Dostupné online. (anglicky) 
  3. ↑ Artcena [online]. francouzsky: [cit. 2025-06-06]. Dostupné online. 
  4. ↑ Film o 11. září: síla, vtip i rány pod pás. iDnes [online]. 2002-09-11 [cit. 2025-06-06]. Dostupné online. 
  5. ↑ Festival ve Varech udělá radost Vladimíru Smutnému i Spalovači mrtvol. Česká televize [online]. 2019-04-16 [cit. 2025-06-06]. Dostupné online. 

Externí odkazy

Zdroj