Jáma Eliška

Jáma Eliška
Účel stavby

těžba černého uhlí

Základní informace
Výstavba 1868–1870
Zánik 1968
Poloha
Adresa Žacléř, ČeskoČesko Česko
Souřadnice 50°40′19,74″ s. š., 15°55′25,9″ v. d.
Další informace
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Jáma Eliška (Elisabethschacht) byl černouhelný hlubinný důl v Žacléři na Žacléřsku. Byla založena v letech 1868–1870.

Historie

Jáma byla hloubena na dolové míře Marie-Elisabeth rodinou Gaberlovou. V roce 1860 byla prodána baronu Adolfu Silbersteinovi, který jámu nechal prohloubit v letech 1868–1870[1]. Jáma Eliška byla největším producentem černého uhlí. V polovině sedmdesátých let 19. století postihla uhelný průmysl odbytová krize, nejvíce těžaře barona Silbersteina. Jeho majetek byl v konkurzním řízení prodán. Majetek vlastnil nejdříve F. Stroussberg, později Žacléřský spolek, v roce 1881 majetek odkoupil Frankfurtský hypotéční a úvěrový spolek ve Frankfurtu nad Mohanem, v roce 1886 firma Erlanger a synové z Frankfurtu za 1 134 000 říšských marek. V roce 1898 byl důl prodán Západočeskému báňskému akciovému spolku (ZBAS).[2][3] Po ukončení druhé světové války byly doly ZBAS dány pod národní správu a od 1. ledna 1946 byly znárodněny a začleněny pod národní podnik Východočeské uhelné doly (VUD). V roce 1950 doly na Žacléřsku byly sloučeny[p. 1] a přejmenovány na Důl Jan Šverma.[4][5] Těžba byla ukončena na Dole Jan Šverma v roce 1992.

Jáma

Jáma obdélníkového profilu 7,0 x 2,5 m (světlý průřez 6,6 x 2,0 m) do hloubky 148 m.[6] Z ohlubně byla vyzděna cihlovým zdivem, dále byla ve výdřevě.[3] Začátkem 20. století byla lanovka mezi jámou Eliška a areálem jam Marie a Julie. Do roku 1920 byla těžba převedena jámy Marie a Julie. Jáma Eliška byla v letech 1920–1930 jámou vodní a částečně sloužila k větrání. V období druhé světové války (1939–1945) byla zrušena železniční vlečka a období 1945–1948 lanová dráha. Jáma Eliška v roce 1968 byla zlikvidována zasypáním.[7][8] Na jámě Eliška se uhlí třídilo ručně (tzv. suché třídění), vytříděná hlušina, která obsahovala velké procento uhelného prachu a uhelných proplástků, se ukládala na odval. To byl také důvod proč v šedesátých letech se odval vznítil a prohořel.[3]

Odkazy

Poznámky

  1. ↑ Jedná se o jámy Jiří, Eliška v Žacléři, Františka v Černé Vodě, Julie a Marie v Lamperticích. Později byla hloubena nová jáma Jan (1961–1964).

Reference

  1. ↑ MAUER, Jiří; NOVOTNÝ, Karel; GAWOR, Franciszek. Hornictví na Žacléřsku. Žacléř: [s.n.], 2015. CZ.3.22/3.3.02/14.04269. S. 33 a 64. 
  2. ↑ KONVIČKA, Vladislav. DĚJINY DOLOVÁNÍ UHLÍ A RUD. www.hornictvi.info [online]. [cit. 2016-08-21]. Dostupné online. 
  3. ↑ a b c Hornictví na Žacléřsku ... c.d., s. 63.
  4. ↑ Nástin dějin uhelného hornictví v Podkrkonoší (3). www.zdarbuh.cz [online]. [cit. 2016-09-26]. Dostupné online. 
  5. ↑ Z historie 400 let dolování černého uhlí ve Východních Čechách. www.bzs.cz [online]. [cit. 2016-09-26]. Dostupné online. 
  6. ↑ Vlivy důlní činnosti. mapy.geology.cz [online]. Česká geologická služba [cit. 2016-09-26]. Dostupné online. 
  7. ↑ Žacléř - hornický skanzen. www.turistika.cz [online]. [cit. 2016-09-30]. Dostupné online. 
  8. ↑ Hornický skanzen Žacléř. www.hornickyskanzenzacler.cz [online]. [cit. 2016-09-27]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-08-12. 

Externí odkazy

Související články

Zdroj