Ilarion Borisovič Tolbuzin

Ilarion Borisovič Tolbuzin
Úmrtí 1676
Rybinskij ostroh
Země Rusko
Povolání státní úředník
Znám jako správce v Něrčinsku 1662–1669
Nábož. vyznání pravoslavný
Děti Fadděj, Alexej
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Ilarion Borisovič Tolbuzin (rusky Иларион (Ларион) Борисович Толбузин, † 1676) byl ruský administrátor, působil na Sibiři, mimo jiné jako správce (prikazčik) v Něrčinsku v letech 1662–1669.

Život

Ilarion Tolbuzin pocházel z rodiny sibiřských služilich ljuděj[pozn. 1], byl synem bojarským. Jeho otec Boris Tolbuzin pocházel z ruského šlechtického rodu Tolbuzinů, byl poslán do vyhnanství do Tobolska, připomínán je v letech 1625–1638. Sloužil v Tobolském vojevodství jako jeden z cca 40 tamních dětí bojarských: velel pochodům proti kočovníkům, byl správcem vsí Tobolského vojevodství.[1]

Ilarion Tolbuzin také sloužil v Tobolsku, roku 1661 byl přeložen do Něrčinsku správcem (prikazčikom) ostrohů v Zabajkalí. Něrčinský, Irgenský a Telenbinský ostroh převzal od svého předchůce A. F. Paškova v květnu 1662. Ve třech ostrozích měl dohromady 75 kozáků a úředníků, jejich počet se však brzy snížil až na 46. Nekompromisně hájil své pravomoce, nechal spálit Jaravinský ostroh, postavený kozáky z ilimského vojevodství. Měl dobré vztahy s protopopem Avvakumem, který žil v Něrčinsku ve vyhnanství.

Roku 1666 navázal styky se skupinou uprchlíků, kteří zavraždili ilimského vojevodu a usadili se na Amuru v Albazinu. Podřídil je sobě a jejich vůdce, Nikifora Černigovského uznal za legitimního představitele ruské vlády na Amuru.[2] Po neobvykle dlouhé době ve funkci byl roku 1669 vystřídán Danilem Aršinským.[3] Od roku 1671 spravoval ťumenské vojevodství. Jeho syn Fadlej zatím v letech 1670–1672 vykonával úřad vojevody v Berezovu.[1]

V dubnu 1676 do Tobolska došlo rozhodnutí moskevského Sibiřského prikazu, podle něhož Ilarion Tolbuzin dostal podruhé místo správce v Něrčinsku a Fadděj Tolbuzin byl jmenován správcem v sousedním Albazinu. Ale po cestě z Moskvy do Tobolska Fadděj zemřel. Náhradou byl do Albazinu jmenován druhý Ilarionův syn Alexej Tolbuzin.[4] Oba se koncem června 1676 vydali s nákladem zbraní a střeliva na cestu, ale Ilarion po cestě zemřel[5] v Rybinském ostrohu (na Angaře). Alexej v únoru 1678 dorazil do Albazinu a vzápětí předal úřad svému nástupci Grigoriji Lonšakovovi. Později Alexej několik měsíců správcoval v Něrčinsku (od dubna 1678)[4] a roku 1683 byl jmenován prvním vojevodou Albazinu, kde roku 1686 zahynul v boji s čchingskou armádou.

Odkazy

Poznámky

  1. ↑ Služilije ljudi, služební lidé, bylo v Rusku 14.–18. století všeobecné označení pro osoby vykonávající vojenskou nebo administrativní službu pro stát.

Reference

  1. ↑ a b ПУЗАНОВ, В.Д. Род Толбузиных - воевод Забайкалья в XVII веке. In: ДРОБОТУШЕНКО, Е. В. Приграничный регион в историческом развитии: партнёрство и сотрудничество : материалы междунар. науч. конф. : [в 3 ч.] Часть 2. Чита: ЗабГУ, 2017. Dostupné online. S. 31—35. (rusky)
  2. ↑ КРАСНОШТАНОВ, Г. Б. Никифор Романов Черниговский: документальное повествование. Иркутск: Репроцентр А1, 2008. 378 s. ISBN 978-5-91344-065-5. S. 144–146. (rusky) [Dále jen Krasnoštanov]. 
  3. ↑ Krasnoštanov, s. 147.
  4. ↑ a b ТРУХИН, В. И. Первая Даурская служба Алексея Толбузина. In: ХII Дорохинские чтения. Албазино: Амурский областной краеведческий музей, 2019. Dostupné online. (rusky)
  5. ↑ Krasnoštanov, s. 228–229.

Literatura

  • КРАСНОШТАНОВ, Г. Б. Никифор Романов Черниговский: документальное повествование. Иркутск: Репроцентр А1, 2008. 378 s. ISBN 978-5-91344-065-5. (rusky) 
  • ПУЗАНОВ, В.Д. Род Толбузиных - воевод Забайкалья в XVII веке. In: ДРОБОТУШЕНКО, Е. В. Приграничный регион в историческом развитии: партнёрство и сотрудничество : материалы междунар. науч. конф. : [в 3 ч.] Часть 2. Чита: ЗабГУ, 2017. Dostupné online. S. 31—35. (rusky)
  • Очерки истории русского Дальнего Востока, XВИИ-начало XX века. Николай Иванович Рябов, Моисей Григорьевич Штейн. Хабаровское книжное изд-во, 1958 - Всего страниц: 173
  • Стоят на Амуре русские села. М. О. Шмакова, Э Кандала. Хабаровское книжное изд-во, 1986 - Всего страниц: 253

Zdroj