Ikko Narahara

Ikkó Narahara
Narození 3. listopadu 1931
Ómuta
Úmrtí 19. ledna 2020 (ve věku 88 let)
Tokio
Příčina úmrtí srdeční selhání
Alma mater Univerzita Čúó
Povolání fotograf
Ocenění Medaile cti s fialovou stuhou (1996)
multimediální obsah na Commons
Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Ikkó Narahara je japonské jméno, v němž Narahara je rodové jméno.
Výstava fotografií Narahary v muzeu Šimane (Muzeum umění prefektury Šimane)

Ikkó Narahara (奈良原 一高, Narahara Ikkó, 3. listopadu 1931 Ómuta – 19. ledna 2020 prefektura Tokio)[1][2] byl japonský fotograf. Jeho dílo je ve sbírkách Muzea moderního umění v New Yorku.

Životopis

Narahara se narodil 3. listopadu 1931 v obci Ómuta v prefektuře Fukuoka a vystudoval právo na univerzitě Čúó (promoval v roce 1954). Ovlivněn sochou Buddhy v Naru vystudoval také dějiny umění na univerzitě Waseda, na níž získal magisterský titul v roce 1959.

Zemřel 19. ledna na srdeční selhání ve věku 88 let.[3]

Kariéra

V roce 1956 měl svou první samostatnou výstavu Ningen no toči (Human land, Země lidí) v Galerii Matsushima (Ginza). Narahara vystavil snímky z Kurokamimury, vesnice na Sakura-džimě. Výstava přinesla autorovi okamžitě dobrou pověst. Na své druhé výstavě Domény ve Fuji Photo Salonu v roce 1958 vystavil snímky z Trappistického kláštera v Tobetsu (Hokkaidó) a ženského vězení ve Wakajamě.

V roce 1957 kolektiv japonských fotografů Šómei Tómacu, Eikó Hosoe, Ikkó Narahara, Kikudži Kawada, Akira Sató a Akira Tanno založili uměleckou skupinu Vivo, kterou v poválečném Japonsku inspirovalo fotografické hnutí známé jako École de l'image. Přestože byl tento kolektiv aktivní pouze čtyři roky, hluboce ovlivnil japonský fotografický styl šedesátých a sedmdesátých let.

Mezitím Narahara předvedl svá díla na první (1957) ze tří výstav nazvaných Oči deseti. Vystavoval na všech třech a pokračoval v objevování krátkodobě žijícího kolektivu Vivo.[1] Od roku 1962 do roku 1965 pobýval v Paříži a po čase v Tokiu v letech 1970 až 1974 v New Yorku. Během této doby se zúčastnil kurzu americké fotografky Diany Arbusové. Během těchto lekcí nahrával, co Arbusová říkala. Tyto nahrávky se staly zajímavým dokumentem výroků umělkyně o její vlastní tvorbě krátce předtím, než spáchala sebevraždu. Naraharova práce často zobrazovala izolované komunity a extrémní podmínky. Hodně využíval širokoúhlé objektivy, dokonce i polokoulové („kruhové“) objektivy typu rybí oko.

V roce 1967 získal Narahara ocenění Fotograf roku od Japonské asociace fotografických kritiků. Získal ještě řadu dalších cen, jako například Medaili cti s fialovou stuhou v roce 1996. Od roku 1999 do roku 2005 byl Narahara profesorem na postgraduálním stupni univerzity Kjúšú Sangjó (Fukuoka).

Díla Narahary

Knižní sbírky

  • Jóroppa: seiši šita džikan (ヨーロッパ・静止した時間, Where time has stopped (Kde se zastavil čas). Kadžima, 1967.
  • Supén: Idai naru gogo (スペーン・偉大なる午後) España: Grand tarde, Fiesta, Vaya con Dios. Tokio: Kjúrjúdó, 1969.
  • Japanesuku (ジャパネスク, Japanesque). Tokio: Mainiči šinbun-ša, 1970.
  • Ókoku (王国) / Man and his land (Člověk a jeho země). Tokio: Čúókoronša, 1971.
  • Šómecu šita džikan (消滅した時間) / Where time has vanished (Kde zmizel čas). Tokio: Asahi Šinbun-ša, 1975.
  • Seven From Ikko. Tokio: Unac, 1976.
  • Ókoku: Činmoku no sono, kabe no naka (王国：沈黙の園・壁の中). Tokio: Asahi Sonorama, 1978.
  • Čikakute haruka na tabi (近くて遥かな旅). Tokio: Šúeiša, 1979.
  • Hikari no kairó: San Maruko (光の回廊：サン・マルコ, Arcade of light: Piazza San Marco). Tokio: Unac, 1981.
  • Šašin no džikan (写真の時間). Tokio: Kōsakusha, 1981. Spoluautor: Seigow Matsuoka (松岡正剛).
  • Narahara Ikkó (奈良原一高, Ikkó Narahara). Shōwa shashin zenshigoto 9. Tokio: Asahi Šinbun-ša, 1983.
  • Venecia no joru (ヴェネツィアの夜) / Venice: Nightscapes. Tokio: Iwanami, 1985. ISBN 4-00-008027-X.
  • Šózó no fúkei (肖像の風景). Tokio: Šinčóša, 1985. ISBN 4-10-357501-8.
  • Ningen no toči (人間の土地), Human land. Tokio: Libroport, 1987.
    • Fukkan, 2017.
  • Hoši no kioku (星の記憶, The memory of stars). Tokio: Parco, 1987.
  • Venecia no hikari (ヴェネツィアの光) / Venetian Light. Tokio: Rjúkó Cúšin, 1985. ISBN 4-947551-93-3.
  • Buródowei (ブロードウェイ) / Broadway. Tokio: Creo, 1991. ISBN 4-906371-05-1.
  • Djušan dai-garasu to Takiguči Šúzó šigá bokkusu (デュシャン大ガラスと瀧口修造シガー・ボックス) / Marcel Duchamp large glass with Shuzo Takiguchi cigar box. Tokio: Misuzu, 1992. ISBN 4-622-04242-8.
  • Kú (空) / Emptiness. Tokio: Libroport, 1994. ISBN 4-8457-0898-1.
  • Tóru Takemicu a Giovanni Chiaramonte. Ikkó Narahara: Japanesque.
  • Milan: Motta, 1994. ISBN 88-7179-087-1.
  • Revised and augmented edition: Tokio: Creo, 1995. ISBN 4-906371-20-5
  • Tokio, the '50s. Tokio: Mole, 1996. ISBN 4-938628-21-X.
  • Narahara Ikkó (奈良原一高, Ikkō Narahara). Tokio: Iwanami, 1997.
  • Poketto Tókyó (ポケット東京) / Pocket Tokio. Tokio: Creo, 1997. ISBN 4-87736-010-7.
  • Ten (天) / Heaven. Tokio: Creo, 2002. ISBN 4-87736-078-6
  • Mukokuseki-či (無国籍地) / Stateless Land: 1954. Tokio: Creo, 2004. ISBN 4-87736-097-2.
  • Džikú no kagami (時空の鏡) / Mirror of space and time. Tokio: Šinčóša, 2004. ISBN 4-10-357502-6.
  • En (円) / En: Circular vision. Tokio: Creo, 2004. ISBN 4-87736-102-2.

Další knihy s pracemi Narahary

Sbírky

Ceny a ocenění

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Ikkō Narahara na anglické Wikipedii.

  1. ↑ a b Mainichi Daily News. Japanese photographer Ikko Narahara dies at 88. Mainichi Daily News. 20. 1. 2020. Dostupné v archivu pořízeném dne 2020-01-21. (anglicky) 
  2. ↑ Muere a los 88 años el fotógrafo japonés Ikko Narahara [online]. 20. 1. 2020 [cit. 2020-01-20]. Dostupné online. (anglicky) 
  3. ↑ 写真家の奈良原一高さんが死去 [online]. Kyodo, 2020-01-20 [cit. 2020-02-05]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2020-01-31. (japonsky) 
  4. ↑ Ikko (Ikko Narahara) [online]. [cit. 2020-01-20]. Dostupné online. (anglicky) 
  5. ↑ List of prizewinners, 1985–2009 Archivováno 14. 4. 2015 na Wayback Machine. (japonsky) Datum přístupu: 2012-05-19.

Literatura

  • Tucker, Anne Wilkes, et al. The History of Japanese Photography. New Haven: Yale University Press, 2003. ISBN 0-300-09925-8.

Externí odkazy

Zdroj