Vačnatci (Marsupialia) představují skupinu živorodých savců, jež zahrnuje americké řády vačice, vačíci a kolokolové a dále řády vakokrti, kunovci, bandikuti a dvojitozubci (včetně klokanů a koalů) z Australasie a Wallacey. Předkové dnešních vačnatců se od své sesterské linie vedoucí k placentálům odchýlili před více než 160 miliony lety, a třebaže jejich bouřlivý vývoj zpočátku probíhal na severní polokouli, od začátku kenozoika se vyskytují vesměs na kontinentech jižní polokoule a asi 70 % dnešních druhů žije v australské oblasti. Několik druhů zpětně kolonizovalo Severní Ameriku.
Reprodukční systém samic vačnatců se vyznačuje dvěma dělohami a pochvami, po krátkém období březosti samice rodí nedokonale vyvinutá mláďata, jejichž následný vývoj probíhá v trvalém kontaktu se samičí bradavkou během prodloužené laktace. K bradavkám se mládě dostává svépomocí a může je krýt specializovaný vak, není to však pravidlem. Vačnatci osídlili všechny hlavní biotopy v Americe i Australasii, včetně vyprahlých stanovišť. V Australasii se vyvíjeli bez přítomnosti placentálů, a konvergentně tak zastávají jejich ekologické role, od stromových forem po býložravce otevřených plání. Australská pleistocenní megafauna zahrnovala i téměř třítunový rod Diprotodon, stejně jako vrcholového predátora rodu Thylacoleo o délce 1,5 m.
Na vačnatce se ve srovnání s placentály pohlíželo spíše jako na „primitivní“ nebo „druhořadé“ savce, byť jejich nižší druhová početnost může být pouhým důsledkem dlouhodobé izolace na jižních kontinentech. Především australští vačnatci nicméně od období pleistocénu zažili značný pokles druhové bohatosti, nejprve možná v důsledku pravěké lidské kolonizace, následně i vlivem kolonizace evropské, spojené se zásahy do stanovišť, a především se zavlečením invazních druhů.
