Herbert Marcuse

Herbert Marcuse
Narození 19. července 1898
Berlín
Úmrtí 29. července 1979 (ve věku 81 let)
Starnberg
Příčina úmrtí krvácení do mozku
Místo pohřbení Dorotheenstädtischer Friedhof
Povolání filozof, sociolog, politický teoretik a vysokoškolský učitel
Alma mater Harvardova univerzita
Humboldtova univerzita
Kolumbijská univerzita
Freiburská univerzita
Témata filozofie, sociální teorie a Freudo-Marxism
Významná díla Eros and Civilization
Jednorozměrný člověk
Existentialistische Marx-Interpretation
Counterrevolution and Revolt
Politická příslušnost Sociálnědemokratická strana Německa
Nezávislá sociálnědemokratická strana Německa
Manžel(ka) Sophie Wertheim
Inge Neumann
Erica Sherover-Marcuse
Děti Peter Marcuse
Příbuzní Harold Marcuse (vnuk)
Podpis Podpis
multimediální obsah na Commons
galerie na Commons
Seznam děl v Souborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Herbert Marcuse (19. července 1898 – 29. července 1979)[1] byl německo-americký filosof a sociolog židovského původu, jeden ze zakladatelů Frankfurtské školy. Vystudoval univerzitu ve svém rodném městě Berlíně a dále pokračoval v doktorském studiu na univerzitě ve Freiburgu. Později stál u zrodu Institutu pro sociální výzkum ve Frankfurtu nad Mohanem, z čehož se stalo působiště Frankfurtské školy a jejich kritické teorie. Jakožto člen této školy se Herbert Marcuse věnoval tématům jako kritika kapitalismu, zábavní kultury a moderních technologií[2].

Život

Mládí a život

Herbert Marcuse se narodil 19. července 1898 v Berlíně do zajištěné židovské rodiny. Narodil se Gertrudě Kreslawsky a Carlovi Marcusemu, úspěšnému obchodníkovi. Herbert Marcuse měl během života tři ženy. Poprvé se oženil v roce 1924 se Sophií Wertheimovou [2].

Studia

Herbert Marcuse započal svá studia na Gymnáziu Theodora Mommsena a poté přestoupil na Gymnázium Císařovny Augusty v Charlottenburgu, kde studoval do roku 1916. Tentýž rok byl Herbert Marcuse povolán do německé armády, kde se formovaly základy jeho politického myšlení. Z armády byl propuštěn o dva roky později. Na Humboltskou Univerzitu v Berlíně nastoupil roce 1919 a o rok později se začal věnovat německé literatuře, ekonomii, filosofii a politice na Univerzitě ve Freiburgu. Svá studia zakončil v roce 1922 doktorandskou prací v oblasti estetiky a odstěhoval se zpět do Berlína. Do Freiburgu se vrátil v roce 1929, aby napsal disertační práci pod vedením fenomenologa Martina Heideggera. Kvůli převzetí moci nacisty svou práci nemohl dokončit a tentýž rok se přidal k Frankfurtskému institutu pro sociální výzkum[2].

Emigrace do Spojených států amerických

V roce 1933 se část Frankfurtského institutu pro sociální výzkum přesunula do Švýcarska a s ním i Herbert Marcuse. Poté strávil krátkou dobu i v Paříži a v roce 1934 nastálo emigroval do New Yorku. Na Kolumbijskou univerzitu se přesunula i Frankfurtská škola. Americké občanství Herbert Marcuse získal v roce 1940[2]. Po dobu druhé světové války spolupracoval s americkými tajnými službami, kde pomáhal s analýzou nacistického režimu. Sedm let po válce se stal profesorem politické teorie na Kolumbijské univerzitě a na Harvardu. Během jeho působení na těchto univerzitách se často zapojoval do studentských akcí a podporoval Novou levici[3].

Zemřel 29. července 1979 na mrtvici při návštěvě Německa[3].

Myšlenky a dílo

Mezi Marcuseho nejznámější práce patří kniha Jednorozměrný člověk (1964), která se stala jedním z manifestů studentského hnutí na sklonku 60. let 20. století. V díle silně kritizuje kapitalistickou společnost a často je chápán jako “otec Nové levice” – toto označení však on sám odmítal[3].

Autor v díle dochází k závěru, že moderní přetechnizovaná společnost je sice společností blahobytu, avšak je v podstatě silně nemocná. Jedinci ve společnosti neprosperují, jsou utiskováni a vykořisťováni, a to pomocí moderní technologie, kterou Herbert Marcuse považuje za zotročující sílu[4].Ve své době tak podává originální kritiku vědy a racionálního myšlení, jejichž pozitivní úloha tehdy zůstávala převážně nezpochybňována. S rostoucím panstvím člověka nad přírodou však roste i panství nad člověkem samotným. V jednorozměrné společnosti je kultura ve smyslu umění, politiky, náboženství a filozofie silně komercializovaná, a tak maskuje způsoby vnější kontroly jedince[4].

Technokratický rozum poukazem na svou úspěšnost nepřipouští žádnou alternativu, žádnou kritiku: člověk se stává jednorozměrným. Hovoří o paralýze kritiky – společnosti bez kritické sebereflexe.

Vliv fenomenologie

Herbert Marcuse byl ovlivněn prací filozofa Martina Heideggera. V díle Jednorozměrný člověk (1964) Herbert Marcuse po vzoru Martina Heideggera kritizuje vývoj západní filozofie, a proto se snaží vytvořit filosofii novou, která by se zaměřovala na každodenní život a konkrétní problémy, které obnáší. V těchto myšlenkách navazuje na fenomenologii, kterou obdivoval v pracích Martina Heideggera a Edmunda Husserla[5]

Vliv marxismu

Herberta Marcuseho v jeho dílech ovlivnila i práce filozofa Karla Marxe, který usiloval o ochranu subjektivity před opresivním kapitalismem. Po jeho vzoru se tedy Herbert Marcuse snažil o vzkříšení radikální sociálně-transformativní subjektivity. Pro překonání represivní struktury společnosti byla podle Herberta Marcuse potřeba jakási radikální akce[2].

Seznam nejvýznamnějších děl

  • Reason and Revolution – An Introduction to the Dialectical Thinking of Hegel and Marx (1941)
  • Eros and Civilization (1955)
  • An Essay on Liberation (1965)
  • Counterrevolution and Revolt (1972)[6]

Odkazy

Reference

  1. ↑ https://www.iep.utm.edu/frankfur/#SH2a
  2. ↑ a b c d e Herbert Marcuse (Stanford Encyclopedia of Philosophy). web.archive.org [online]. 2018-09-01 [cit. 2021-12-01]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2018-09-01. 
  3. ↑ a b c Herbert Marcuse Official Website. www.marcuse.org [online]. [cit. 2021-12-01]. Dostupné online. 
  4. ↑ a b JANDOUREK, Jan. Úvod do sociologie. Praha: Portál, 2003. 232 s. ISBN 80-7178-749-3. S. 37. 
  5. ↑ MARCUSE, Herbert. One-Dimensional Man. 2.. vyd. [s.l.]: Taylor & Francis Ltd, 2002. 288 s. ISBN 978-0-415-28977-1. S. 8–9. 
  6. ↑ Herbert Marcuse Official Website. www.marcuse.org [online]. [cit. 2021-12-01]. Dostupné online. 

Externí odkazy


Zdroj