Henry Bilson-Legge

Henry Bilson-Legge
Portrét ze sbírek Government Art Collection (1754–1755)
Portrét ze sbírek Government Art Collection (1754–1755)
Ministr financí Spojeného království
Ve funkci:
2. července 1757 – 19. března 1761
Předchůdce William Murray, 1. hrabě z Mansfieldu
Nástupce William Barrington, 2. vikomt Barrington
Ve funkci:
16. listopadu 1756 – 13. duben 1757
Předchůdce Sir George Lyttelton
Nástupce William Murray, 1. hrabě z Mansfieldu
Ve funkci:
6. dubna 1754 – 25. listopadu 1755
Předchůdce Sir William Lee
Nástupce Sir George Lyttelton
Prezident úřadu námořního pokladu
Ve funkci:
3. května 1749 – 4. dubna 1754
Předchůdce George Bubb Doddington
Nástupce George Grenville
Státní sekretář pro Irsko
Ve funkci:
1739 – 1741
Předchůdce Thomas Townshend
Nástupce William Ponsonby, vikomt Duncannon
Stranická příslušnost
Členství Whigové
Narození 29. května 1708
Úmrtí 23. srpna 1764 (ve věku 56 let)
Choť Mary Hillová (od 1750)
Rodiče William Legge, 1. hrabě Dartmouth a Anne Finchová
Děti Henry Bilson-Legge, 2. baron Stawell
Příbuzní George Legge, Viscount Lewisham[1], Heneage Legge[1], Barbara Leggeová[1] a Edward Legge[1] (sourozenci)
Mary Leggeová[2] (vnučka)
Alma mater Christ Church
Profese politik
Ocenění člen Královské společnosti
Commons Henry Bilson Legge
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Henry Bilson-Legge (Henry Legge, od 1754 Henry Bilson-Legge) (29. května 1708 – 23. srpna 1764) byl britský šlechtic a politik. Od mládí se uplatňoval ve státní správě i v parlamentu. Přes nepřízeň panovníků zastával ve druhé polovině 18. století celkem třikrát funkci britského ministra financí (1754–1755, 1756–1757, 1757–1761).

Životopis

Portrét Henryho Legge a jeho patrona premiéra Roberta Walpola

Pocházel ze staré šlechtické rodiny, původně připomínané ve 14. století v měšťanském stavu v Londýně. Narodil se jako mladší syn politika Williama Legge, 1. hraběte z Dartmouthu (1672–1750), po matce Anne (1681–1751) byl potomkem vlivné rodiny Finchů, byl vnukem 1. hraběte z Aylesfordu.[3] Vystudoval v Oxfordu a kariéru zahájil jako osobní tajemník premiéra Roberta Walpola (1735-1739), v letech 1739-1741 byl státním sekretářem pro Irsko.[pozn. 1][4] Mezitím byl v roce 1740 zvolen do parlamentu a poslancem Dolní sněmovny za stranu whigů byl až do roku 1764. V letech 1741–1742 byl tajemníkem na ministerstvu financí, po pádu Walpolovy vlády zastával méně významnou funkci generálního inspektora královských lesů, parků a honebních revírů (1742–1745). V Pelhamově vládě byl poté lordem admirality (1745–1746) a lordem pokladu (1746–1749). V závěru války o rakouské dědictví byl pověřen zvláštní diplomatickou misí do Berlína (1748). Jeho způsob jednání s pruským králem Fridrichem II. se nesetkal s pochopením u krále Jiřího II., přesto po návratu získal vlivný post prezidenta úřadu námořního pokladu (Navy Treasurer, 1749–1754), v roce 1749 byl zároveň jmenován členem Tajné rady.

Jako ministr financí (Lord kancléř pokladu/Chancellor of the Exchequer) byl povolán do vlády vévody z Newcastle v březnu 1754[5] s podmínkou vyloučeného osobního kontaktu s králem. Z funkce musel odstoupit v listopadu 1755 pro odpor k vyplácení finanční podpory spojeneckým panovníkům malých německých států (Hesensko). O rok později se stal znovu ministrem financí ve vládě 4. vévody z Devonshiru v listopadu 1756 na počátku sedmileté války. Spolu s premiérem odstoupil v dubnu 1757, ale v červenci téhož roku byl opět uveden do úřadu ve druhé vládě vévody z Newcastle. Tentokrát zastával post ministra financí čtyři roky až do března 1761, znovu se ale dostal do sporu s králem Jiřím II. kvůli úsporným opatřením a daňovým úpravám během sedmileté války. Kvůli tomu také nezískal peerský titul navrhovaný premiérem. Po smrti Jiřího II. byl odvolán vlivem hraběte z Bute, favorita nového krále Jiřího III. a pozdějšího premiéra. Do své smrti zůstal Henry Bilson-Legge aktivním účastníkem debat v parlamentu.

Rodina

Zámek Mapledurham House (Hampshire), dědictví a sídlo do roku 1754

Díky příbuzenským vztahům ze 17. století měl blízké vazby na rodinu Bilsonů a v roce 1754 se stal přímým dědicem Thomase Bilsona. Na základě dědictví přijal téhož roku příjmení Bilson-Legge. Převzal statky v hrabství Hampshire se zámkem Mapledurham House, který se stal jeho hlavním sídlem.

V roce 1750 se oženil s Mary Stawell (1726–1780), jedinou dcerou a dědičkou Edwarda Stawella, 4. barona Stawella (1685–1755). V roce 1760 získala britský titul baronky ze Stawellu určený pro syna Henryho (1757–1820). Mary se po ovdovění znovu provdala v roce 1768 za vlivného politika 1. markýze z Downshire (1718–1793).

Jeho nejstarší bratr George Legge, vikomt Lewisham (1704–1732), byl dědicem hraběcího titulu z Dartmouthu, poslancem Dolní sněmovny, ale zemřel předčasně na neštovice. Jeho dědicem byl syn William Legge, 2. hrabě z Dartmouthu (1731–1801), který v několika vládách zastával funkce ministra obchodu nebo ministra kolonií. Henryho mladší bratr Edward Legge (1710–1747) sloužil u královského námořnictva a dosáhl hodnosti kapitána, krátce před smrtí byl též poslancem Dolní sněmovny.

Odkazy

Poznámky

  1. ↑ Tehdejší vztah britské politické elity k Irsku lze signifikantně dokumentovat tím, že premiér R. Walpole přislíbil Leggemu, že ve funkci ministra pro Irsko nebude muset vůbec odjet z Londýna. Na postu irského sekretáře jej předcházeli synové tehdy předních státníků, premiérův syn Edward Walpole a Thomas Townshend, syn bývalého ministra zahraničí lorda Townshenda. Legge zůstal ve funkci necelé dva roky a v červnu 1741 byl nahrazen vikomtem Duncannonem. Ten pocházel z rodu Ponsonbyů, jehož členové díky příbuzenským vazbám na irského místokrále 3. vévodu z Devonshiru dosáhli výrazného vzestupu ve šlechtické hierarchii i v politice.

Reference

  1. ↑ a b c d Kindred Britain.
  2. ↑ Darryl Roger Lundy: The Peerage.
  3. ↑ Rodokmen rodu Legge dostupné online
  4. ↑ KOVÁŘ, Martin: Velká Británie v éře Roberta Walpola. K vývoji britského státu a britské společnosti v první polovině 18. století; Praha, 2004; s. 207, 215 ISBN 80-86642-23-2
  5. ↑ Úřad lorda kancléře pokladu na webu British History Onlinedostupné online

Externí odkazy

Zdroj