Harold E. Varmus

Harold E. Varmus
Narození	18. prosince 1939 (85 let) Oceanside
Alma mater	Harvardova univerzita Amherst College Columbia University College of Physicians and Surgeons Kolumbijská univerzita Freeport High School
Pracoviště	Cornellova univerzita Národní instituty zdraví Kalifornská univerzita v San Francisku Memorial Sloan Kettering Cancer Center
Obor	virologie
Ocenění	Cena Alberta Laskera za základní lékařský výzkum (1982) Mezinárodní cena Gairdnerovy nadace (1984) Alfred P. Sloan, Jr. Prize (1984) Nobelova cena za fyziologii a lékařství (1989) ASCB Public Service Award (1999) … více na Wikidatech
Seznam děl: SKČR | Knihovny.cz
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Harold Eliot Varmus (* 18. prosince 1939, Oceanside, New York, USA) je americký lékař, virolog, nositel Nobelovy ceny za fyziologii a lékařství za rok 1989. Spolu s ním ji sdílel J. Michael Bishop. Cenu získal za objev, že onkogeny zvířecích nádorových virů jsou odvozeny od normálních buněčných genů (protoonkogenů). Spolu s Bishopem objevili první lidský onkogen Src. Jejich výzkum umožnil pochopit, jak změnou normálních genů v buňce vznikají zhoubné nádory, naznačil společný molekulární mechanismus pro různé typy rakoviny, objasnil, proč je rakovina nejčastěji nemocí stáří, a vysvětlil také individuální rozdíly v reakci na karcinogeny.

Působí jako profesor na Cornellově uiniverzitě. V letech 1993–1999 byl ředitelem Národních ústavů zdraví (National Institutes of Health, NIH), později (2000–2010) byl prezidentem Memorial Sloan-Kettering Cancer Center (MSKCC) a následně (2010–2015) se stal ředitelem National Cancer Institute (NCI).

Harold Varmus se narodil 18. prosince 1939 židovským rodičům východoevropského původu v Oceanside ve státě New York. Matka pracovala v sociálních službách a otec byl lékař. V roce 1957 odmaturoval na Freeport High School ve Freeportu ve státě New York a zapsal se na Amherst College s úmyslem jít ve stopách svého otce jako lékař, ale nakonec absolvoval s bakalářským titulem v oboru anglická literatura.^[1] V roce 1962 získal magisterský titul z angličtiny na Harvardově univerzitě a původně uvažoval o kariéře v literární oblasti. Nakonec si to rozmyslel a podal si přihlášku na lékařskou fakultu. Harvardova univerzita ho dvakrát odmítla, tak nastoupil na Kolumbijskou univerzitu (Columbia University College of Physicians and Surgeons). Později absolvoval tříměsíční stáž v misijní nemocnici v indickém Barélí a poté pracoval v Kolumbijském presbyteriánském lékařském středisku (Columbia Presbyterian Medical Center).^[2] Jako alternativu k vojenské službě ve vietnamské válce nastoupil v roce 1968 do Národních ústavů zdraví, kde zkoumal regulaci exprese bakteriálních genů pomocí cyklického AMP. V roce 1970 zahájil postdoktorský výzkum v Bishopově laboratoři na Kalifornské univerzitě v San Francisku (UCSF).^[1]

V roce 1972 byl jmenován odborným asistentem na katedře mikrobiologie a imunologie UCSF, v roce 1979 se stal profesorem mikrobiologie, biochemie a biofyziky. Během svého působení na UCSF (1970 až 1993) se ve své vědecké práci zaměřoval především na mechanismy, kterými se retroviry replikují, způsobují rakovinu u živočichů a vyvolávají rakovině podobné změny v buněčných kulturách. Velkou část této práce prováděl společně s Michaelem Bishopem, v sedmdesátých a počátkem osmdesátých let 20. století společně vedli výzkumnou skupinu a všechny své významné objevy učinili jako tým.

Velkým úspěchem byla identifikace buněčného genu (c-Src), který dal vzniknout onkogenu v-Src viru Rousova sarkomu, který způsobuje rakovinu u kuřat.^[3] Překvapivý objev, že rakovinotvorné geny neboli onkogeny vznikají v normálních buňkách a jsou variantami normálních buněčných genů, které se v průběhu času mění v důsledku narůstajících mutací, naznačil společný molekulární mechanismus pro mnoho různých typů rakoviny. Také objasnil, proč je rakovina nejčastěji nemocí stáří, a vysvětlil individuální rozdíly v reakci na karcinogeny.^[2] Tento objev podnítil identifikaci mnoha dalších buněčných protoonkogenů, progenitorů virových onkogenů, které jsou příčinou vzniku rakoviny u lidí. Uvedený výzkum a jeho důsledky popsal Varmus ve svých pamětech The Art and Politics of Science (Umění a politika ve vědě, 2009).^[4]

Další významné oblasti Varmusovy vědecké práce zahrnují

• popis mechanismu, jakým se syntetizuje a do chromozomů integruje retrovirová DNA^[5][6]
• objev protoonkogenu Wnt-1 s Roelem Nusse^[7][8]
• objasnění replikačního cyklu viru hepatitidy B s Donaldem Ganem^[9]
• objev posunu ribozomálních rámců pro tvorbu retrovirových proteinů s Tylerem Jacksem^[10]
• izolace buněčného receptoru pro ptačí retroviry s Johnem Youngem a Paulem Batesem^[11]
• charakterizace mutací genu pro EGFR (receptor epidermálního růstového faktoru) u lidských plicních nádorů, včetně běžné mutace, která způsobuje rezistenci vůči lékům, s Williamem Pao^[12]
• vytvoření četných myších modelů lidské rakoviny

Pozoruhodné je, že Varmus pokračoval ve vedení a řízení laboratoře po celou dobu svého působení ve vedoucích funkcích v NIH, MSKCC a NCI.

Publikoval více než 300 vědeckých prací a pět knih, včetně úvodu do genetické podstaty rakoviny pro širokou veřejnost. Byl poradcem federální vlády, farmaceutických a biotechnologických firem a mnoha akademických institucí a prezident Barack Obama ho jmenoval spolupředsedou Rady poradců prezidenta pro vědu a technologie (PCAST). V letech 2000–2002 byl členem Komise Světové zdravotnické organizace pro makroekonomiku a zdraví.^[1]

Varmus působil v letech 1993–1999 jako ředitel Národních ústavů zdraví (NIH). V tomto období posílil základní výzkum a prosazoval větší otevřenost a dostupnost vědeckých poznatků, včetně podpory volného přístupu k vědeckým publikacím. Po šesti letech funkci opustil a v roce 2000 se stal prezidentem Memorial Sloan-Kettering Cancer Center (MSKCC). Během deseti let svého působení rozšířil základní výzkum a vzdělávací programy centra a posílil propojení mezi pracovníky laboratorního a klinického výzkumu. Vybudoval také pevnější spolupráci se dvěma sousedními výzkumnými institucemi, Weill-Cornell Medical College a Rockefellerovou univerzitou. V roce 2010 se vrátil do NIH, tentokrát jako ředitel Národního onkologického ústavu (NCI), který vedl do roku 2015, kdy se stal profesorem medicíny na Weill-Cornell Medical College.^[13][2]

Je spoluzakladatelem iniciativy Public Library of Science (PLOS), která podporuje otevřený přístup k vědecké literatuře.

V roce 1989 obdrželi Varmus a Bishop společně Nobelovu cenu za fyziologii a lékařství za objev buněčného původu retrovirových onkogenů.^[14] Varmus za svou práci získal řadu dalších ocenění, včetně Národní medaile za vědu (2001). Je členem Národní akademie věd USA a Americké akademie umění a věd.^[15]

Od roku 1969 je ženatý s novinářkou a spisovatelkou Constance Louise Casey. Žijí na manhattanské Upper West Side a mají dva syny, Jacoba, který se stal jazzovým trumpetistou a skladatelem, a Christophera, který je sociálním pracovníkem.^[1]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Harold E. Warmus na anglické Wikipedii.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Harold E. Varmus na Wikimedia Commons

Zdroj