Gymnocalycium monvillei

Jak číst taxoboxGymnocalycium monvillei
alternativní popis obrázku chybí
Kvetoucí Gymnocalycium monvillei
Stupeň ohrožení podle IUCN
málo dotčený
málo dotčený[1]
Vědecká klasifikace
Říše rostliny (Plantae)
Podříše cévnaté rostliny (Tracheobionta)
Oddělení krytosemenné (Magnoliophyta)
Třída vyšší dvouděložné (Rosopsida)
Řád hvozdíkotvaré (Caryophyllales)
Čeleď kaktusovité (Cactaceae)
Rod Gymnocalycium
Binomické jméno
Gymnocalycium monvillei
(Lem.) Britton & Rose 1922
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Gymnocalycium monvillei je kaktus z rodu Gymnocalycium, původním výskytem v pohoří Sierra de Córdoba v argentinské provincii Córdoba a také v provincii San Luis.[2][3]

Historie

Rostlinu poprvé taxonomicky popsal Charles Lemaire jako Echinocactus monvillei na počest francouzského sběratele kaktusů a botanika barona Hippolyta Boissela Chevaliera de Monvillea (*1794 +1863).[4] V roce 1922 pak botanikové Britton a Rose přeřadili kaktus do rodu Gymnocalycium.[5]

Popis

Kaktus má zploštělý nebo kulovitý stonek, který je tmavozelený, šedozelený nebo až olivově zelený, do 20 cm v průměru a do 8 cm vysoký (v kultuře však rostliny mohou dorůstat až 30 cm v průměru). Počet žeber se pohybuje od 10 do 20 s eliptickými areolami, které jsou až 1 cm dlouhé. Má obvykle 5 až 7 radiálních trnů, středové trny obvykle chybí, ale u některých poddruhů jich může být 1 až 4. Květy jsou nálevkovité, 4 až 8 cm dlouhé a široké, růžové, bílé s růžovým nádechem nebo u některých forem čistě bílé, často s dvojitými okvětními lístky. [3]

Výskyt a variety

Původně byl výskyt uváděn v paraguayských Kordilerách[5][6], nicméně později bylo již správně uveden výskyt do několika provincí v Argentině (Santiago del Estero, San Luis a na jih provincie Córdoba).[6] Druh roste v travnatých porostech v nadmořské výšce od 500 až po 2700 m n. m.[3] Díky velké ploše rozšíření je v rámci druhu také poměrně značná variabilita v podobě otrnění nebo barevnosti květu. Vedle klasického G. monvillei byli později pod tento druh zařazeny i G. horridispinum, G. achirasense, G. schuetzianum a G. brachyanthum, které jsou nyní uváděny jako poddruhy (subsp.) G. monvillei.[6][3] Samostanou kapitolou je pak varieta Gymnocalicium multiflorum, která byla poměrně dlouho uváděna jako samostaný druh, který často kvete, dosahuje menších rozměrů, neodnožuje, má pouze k tělu přilehlé okrajové trny. Po výzkumech na nalezištích však botanik Hans Till G.multiflorum a G. monvillei zařadil do jedné skupiny.[2] Jsou však určité spekulace, že G. multiflorum může pocházet z původně uváděných nalezišť v Paraguayi, kde je však dosud nikdo nenašel.[7]

Pěstování

Rostlina není náročná a snese i drobné pěstitelské přehmaty. Pěstuje se v humózním substrátu, v létě s pravidelnou zálivkou (ale nepřelít) a možno přidat hnojivo. Celou zimu bez zálivky a udržovat v chladu, může snést teploty okolo 0 °C, výjimečně i −5 °C.[3] Rozmnožovat lze z občasných odnoží nebo výsevem semen. Nicméně kaktus poměrně neochotně kvete.[2]

Galerie

  • ilustrace Gürke (1904)
    ilustrace Gürke (1904)
  • ilustrace Gürke (1904)
    ilustrace Gürke (1904)
  • G. multiflorum
    G. multiflorum
  • G. multiflorum
    G. multiflorum

Odkazy

Reference

  1. ↑ Červený seznam IUCN 2022.2. 9. prosince 2022. Dostupné online. [cit. 2023-01-03]
  2. ↑ a b c GYMNOCALYCIUM MONVILLEI (Lem.) Br. et R. [online]. cact.cz [cit. 2023-12-19]. Dostupné online. 
  3. ↑ a b c d e Gymnocalycium monvillei [online]. llifle.com [cit. 2023-12-19]. Dostupné online. 
  4. ↑ LEMAIRE, Charles Antoine. Cactearum aliquot novarum ac insuetarum in horto Monvilliano cultarum. [s.l.]: [s.n.], 1838. 40 s. Dostupné online. S. 14. (latinsky) 
  5. ↑ a b BRITTON, Nathaniel Lord; ROSE, Joseph Nelson. THE CACTACEAE. 3. vyd. Washington: The Carnegie Institution of Washington, 1922. 255 s. Dostupné online. S. 161. (anglicky) 
  6. ↑ a b c Gymnocalycium monvillei (Lem.) Br. & R. [online]. Klub kaktusářů Olomouc [cit. 2023-12-19]. Dostupné online. 
  7. ↑ Pavel Pavlíček. Gymnocalycium monvillei nebo multiflorum? [online]. cact.cz [cit. 2023-12-19]. Dostupné online. 

Externí odkazy

Zdroj