George Monck, 1. vévoda z Albemarle

George Monck
Narození 6.jul. / 16. prosince 1608greg.
Merton
Úmrtí 3. ledna 1670 (ve věku 61 let)
Londýn
Příčina úmrtí edém
Místo pohřbení Westminsterské opatství
Povolání voják a politik
Ocenění společník Královské společnosti
Podvazkový řád
Nábož. vyznání anglikánství
Choť Anne Clarges[1]
Děti Christopher Monck[1]
Rodiče Thomas Monk[2][1] a Elizabeth Smith[2][1]
Příbuzní Nicholas Monck[1] (sourozenec)
Funkce Lord Lieutenant of Devon (1660–1670)
Member of the April 1660 Parliament
Member of the 1653 Parliament
Člen irské Tajné rady
poslanec anglického parlamentu
Podpis George Monck – podpis
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

George Monck, 1. vévoda z Albemarle (6. prosince 1608 – 3. ledna 1670) byl anglický generál a námořní velitel. Sehrál velkou roli při znovunastolení Stuartovců (v osobě krále Karla II.) na anglický trůn. Za tyto služby obdržel v roce 1660 vévodský titul (Duke of Albemarle), a to v rámci tzv. druhého udělení (second creation) tohoto titulu. Je jedním z tvůrců nové lineární taktiky, používané v anglickém námořnictvu.

Životopis

Za anglické občanské války sloužil v poli a dosáhl hodnosti generálporučíka dělostřelectva.[3] Poté byl převelen k námořnictvu, stal se námořním generálem (general-at-sea). Po smrti anglického lorda protektora Olivera Cromwella změnil strany a stal se podporovatelem restaurace Stuartovců.[4]

Jeho kariéra u námořnictva vyvrcholila za druhé anglo-holandské války, když v roce 1666 vedl jádro anglického loďstva proti holandské flotě. Svého protivníka dobře znal, neboť od roku 1629 žil devět let právě ve Spojených nizozemských provinciích. Ve snaze dosáhnout potřebného výsledku (zničení hlavní holandské floty) však extrémně riskoval a ve výsledku utrpěl v tzv. čtyřdenní bitvě drtivou porážku, pročež byl z velení odstraněn.

Odkazy

Reference

  1. ↑ a b c d e Kindred Britain.
  2. ↑ a b Darryl Roger Lundy: The Peerage.
  3. ↑ NOVOTNÝ, František. Plachty v ohni. Od Vikingů k Sinopu. 1000 let námořních bojů. Praha: Albatros, 2009. 413 s. ISBN 978-80-00-01873-7. S. 48. Dále jen Plachty v ohni. 
  4. ↑ Plachty v ohni, s. 49

Externí odkazy

Zdroj