Genealogie

Rodinný strom Ludvíka II. Württemberského (asi 1568–1593)

Genealogie (řec. génos, lat. genus = rod) je pomocná věda historická, která zkoumá vztahy mezi lidskými jedinci, vyplývající z jejich společného rodového původu.[1] Genealogie se zabývá buď studiem jednotlivých osobností, nebo sledováním proměn jednotlivých druhů vztahů. Soukromý zájem v této oblasti bývá označován starším názvem jako rodopis.

Protože z genealogické posloupnosti vyplývají také právní či prestižní důsledky, je genealogie zatížena mnoha falzy a fikcemi – a to od dob antických (odvozování původu římských císařů od řeckých hrdinů) až do dob dnešních.

Základní pojmy

Prameny, ze kterých genealogie vychází, jsou v době před zavedením matrik omezeny pouze na listiny, úřední a veřejné knihy. Teprve od 18. století jsou prameny díky povinnému vedení matrik úplnější a systematičtější.

Pokrevenství označuje vztah mezi osobami, které pocházejí z jediného předka (důležitý je pak stupeň pokrevenství). Příbuzenství (sešvagření) jsou vztahy vzniklé manželstvím (tj. vztahy k pokrevním příbuzným partnera).

Genealogické bádání vychází od jedince – příslušníka rodu buď jako ploditele (rodiče) nebo jako zplozeného (zrozeného), a podle toho zkoumá jeho vztahy buď k jeho předkům (ascendentům) nebo k jeho potomkům (descendentům).

Souhrn předků jednotlivce, se nazývá vývod. Vývod býval dříve hodnocen zejména po stránce právní, když šlo o nástupnictví na trůn, svěřenectví, dědictví apod. Neúplná část vývodu se nazývá průba. V dnešní době je vývod důležitou pomůckou v rodopisném zkoumání biologickém a sociologickém, ukazuje vlivy dědičnosti a znázorňuje vzájemné prostupování nejrozmanitějších vrstev společenských v jednotlivých rodech.

Potomstvo jednotlivce (páru jedinců) se nazývá rozrod, jde-li o všechny potomky po meči i po přeslici, nebo rodokmen, přihlíží-li se jen k potomkům mužských členů (tj. k osobám obvykle stejného rodového jména).

Na počátku 21. století došlo k popularizaci genetické genealogie spočívající ve spojení genetického testování DNA s tradičními genealogickými postupy.[2]

Genealogické společnosti

První genealogická společnost vznikla po roce 1890 v Americe.[3]Česká genealogická a heraldická společnost (ČGHSP) byla založena v roce 1969.[4]

Genealogové

Genealogové pracují pouze na základě živnostenského listu, ke svojí činnosti neskládají žádné zkoušky.[5] Většina genealogů nejsou vystudovaní historici, ale ke genealogii se dostali při sestavování rodokmenu jejich vlastní rodiny.[5]

Pro genealogy pracující s českými a moravskými archiváliemi je kromě češtiny nezbytná znalost paleografie, němčiny a alespoň základů latiny.[5]

Získávání informací

Většina genealogických informací se zaznamenává do rodokmenu, genealogové informace o předcích získávají hlavně z matričních knih archivů (např. SOA Praha, Národní archiv). Dále využívají pomůcky jako policejní přihlášky[6], soupisy poddaných, farní kroniky atd.

Katolická matriční kniha
Policejní přihláška

Přístup do matričních knih je podle § 25b zákona č. 301/2000Sb dostupný všem, v případě že uplynula doba 100 let od záznamu o narození, 75 let od záznamu knize manželství a 30 let v knize zemřelých.[7]

Etika a standardy

Organizace, které vzdělávají a certifikují genealogy, mají stanovené normy a etické zásady, jimiž se musí řídit.

Výzkumné standardy

Genealogický výzkum vyžaduje analýzu dokumentů a vyvozování závěrů na základě důkazů uvedených v dostupných dokumentech. Genealogové potřebují standardy, aby mohli určit, zda je jejich hodnocení důkazů správné, či nikoli. V minulosti si genealogové v USA vypůjčili termíny ze soudního práva, aby mohli zkoumat důkazy nalezené v dokumentech a jejich vztah k závěrům badatele. Rozdíly mezi oběma disciplínami však vytvořily potřebu, aby si genealogové vytvořili vlastní standardy. V roce 2000 vydala Rada pro certifikaci genealogů svou první příručku standardů. Genealogický důkazní standard vytvořený Radou pro certifikaci genealogů je široce rozšířen na seminářích, workshopech a ve vzdělávacích materiálech pro genealogy ve Spojených státech. Ostatní genealogické organizace po celém světě vytvořily podobné standardy, k jejichž dodržování genealogy vyzývají. Tyto standardy poskytují genealogům vodítka pro hodnocení jejich vlastního výzkumu i výzkumu ostatních.

Standardy pro genealogický výzkum zahrnují:[8][9]

  • Jasně zdokumentovat a uspořádat nálezy.
  • Uvádějte všechny zdroje konkrétním způsobem, aby je ostatní mohli najít a správně vyhodnotit.
  • Vyhledejte všechny dostupné zdroje, které mohou obsahovat informace relevantní pro výzkumnou otázku.
  • Důkladně analyzujte zjištění, aniž byste ignorovali rozpory v záznamech nebo negativní důkazy.
  • Vycházejte pokud možno z původních, nikoli odvozených zdrojů.
  • K závěrům používejte logickou argumentaci založenou na spolehlivých zdrojích.
  • Uvědomte si, kdy je určitý závěr pouze „možný“" nebo „pravděpodobný“, nikoli „prokázaný“.
  • Uvědomte si, že další záznamy, které dosud nebyly objeveny, mohou závěr vyvrátit.

Etické zásady

Genealogové často pracují s citlivými informacemi a tyto informace sdílejí a zveřejňují. Z tohoto důvodu je třeba stanovit etické normy a hranice, kdy jsou informace příliš citlivé na to, aby byly zveřejněny. V minulosti někteří genealogové informace falšovali nebo byli jinak nedůvěryhodní. Genealogické organizace po celém světě stanovily etické standardy jako pokus o eliminaci takových problémů. Mezi etické standardy přijaté různými genealogickými organizacemi patří:[10][11][12]

  • Respektování autorských práv
  • Uvést, kde člověk konzultoval práci jiného badatele, a neplagiovat práci jiných badatelů.
  • Zacházejte s originálními záznamy s úctou a vyvarujte se jejich poškozování nebo odstraňování z depozitářů.
  • Chovejte se k archivům a pracovníkům archivů s úctou.
  • Chraňte soukromí žijících osob tím, že nebudete publikovat ani jinak zveřejňovat informace o nich bez jejich svolení.
  • Informovat klienty o případném střetu zájmů.
  • Při provádění placeného výzkumu si s klientem vyjasněte rozsah výzkumu a poplatky za něj.
  • Nevymýšlejte si informace a nezveřejňujte nepravdivé nebo neprokázané informace jako prokázané.
  • Citlivě přistupujte k informacím zjištěným při genealogickém výzkumu, které mohou být klientovi nebo členům rodiny nepříjemné.

V roce 2015 představila komise standardy pro genetickou genealogii na Genealogickém institutu v Salt Lake City. Standardy zdůrazňují, že genealogové a testovací společnosti by měli respektovat soukromí klientů a uvědomovat si limity testů DNA. Pojednává také o tom, jak by měli genealogové důkladně dokumentovat závěry učiněné s využitím důkazů DNA.[13] V roce 2019 Rada pro certifikaci genealogů oficiálně aktualizovala své standardy a etický kodex tak, aby zahrnovaly i standardy pro genetickou genealogii.[8]

Odkazy

Reference

  1. ↑ Genealogy | anthropology. Encyclopedia Britannica [online]. [cit. 2020-06-21]. Dostupné online. (anglicky) 
  2. ↑ VANĚK, Daniel. Průvodce DNA testováním a genetickou genealogií. [s.l.]: Forenzní DNA servis, s.r.o. book s. Dostupné online. ISBN 978-80-904958-1-4. Google-Books-ID: 9qfhswEACAAJ. 
  3. ↑ PROKOPOVÁ, Milada. Předky můžete najít i z obýváku, ale začněte raději hned, radí genealog. idnes.cz [online]. 27. listopadu 2016 10:17. Dostupné online. 
  4. ↑ O ČGHSP. www.genealogie.cz [online]. [cit. 2023-11-18]. Dostupné online. 
  5. ↑ a b c Genealog na rodokmenech nezbohatne, objevuje ale dosud neznámé fakty. Novinky.cz [online]. Borgis, 5. 3. 2010, 11:00. Dostupné online. 
  6. ↑ Policejni prihlasky. digi.nacr.cz [online]. [cit. 2019-12-02]. Dostupné online. 
  7. ↑ INFO@AION.CZ, AION CS-. 301/2000 Sb. Zákon o matrikách, jménu a příjmení. Zákony pro lidi [online]. [cit. 2020-12-03]. Dostupné online. 
  8. ↑ a b JRUSSELL. Ethics and Standards [online]. [cit. 2023-11-18]. Dostupné online. (anglicky) 
  9. ↑ Genealogy Standards and Good Practice - Society of Genealogists. web.archive.org [online]. 2019-07-04 [cit. 2023-11-18]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2019-07-04. 
  10. ↑ JRUSSELL. Genealogist’s Code of Ethics [online]. [cit. 2023-11-18]. Dostupné online. (anglicky) 
  11. ↑ Association of Professional Genealogists - Code of Ethics. web.archive.org [online]. 2019-07-04 [cit. 2023-11-18]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2019-07-04. 
  12. ↑ Code of Conduct/Ethics - IAJGS. web.archive.org [online]. 2019-07-02 [cit. 2023-11-18]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2019-07-02. 
  13. ↑ The Genetic Genealogy Standards. web.archive.org [online]. 2019-07-24 [cit. 2023-11-18]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2019-07-24. 

Literatura

  • Peterka, Josef. Cesta k rodinným kořenům. Praha: Libri, 2006. ISBN 80-7277-307-0. 
  • Hlaváček, Ivan - Kašpar, Jaroslav - Nový, Rostislav. Vademecum pomocných věd historických. Jinočany: H&H, 1994. ISBN 80-85467-47-X. S. 119–128. 
  • PILNÁČEK, Josef. Staromoravští rodové. 5. vyd. (4. úplné). Brno : Ivo Sperát, 2011. 653 s. ISBN 978-80-904312-8-7.
  • PILNÁČEK, Josef. Rody starého Slezska. 3. vyd. (2. úplné). Brno : Ivo Sperát, 2010. 433 s. ISBN 978-80-904312-3-2.
  • PILNÁČEK, Josef. Občanské znaky. 1. vyd. Brno : Ivo Sperát, 2009. 197 s. ISBN 978-80-904312-1-8.
  • PILNÁČEK, Josef. Neznámé rody a znaky staré Moravy. 2. vyd. Brno : Ivo Sperát, 2010. 125 s. ISBN 978-80-904312-2-5.

Související články

Externí odkazy

Zdroj