Gabriele Falloppio

Gabriele Falloppio
Narození 1523
Modena
Úmrtí 9. října 1562 (ve věku 38–39 let)
Padova
Alma mater Ferrarská univerzita
Padovská univerzita
Povolání chirurg, vysokoškolský učitel, lékař, anatom, botanik, biolog, přírodovědec a katolický kněz
Zaměstnavatelé Padovská univerzita
Ferrarská univerzita
Nábož. vyznání katolická církev
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Gabriele Falloppio (1523 Modena – 9. října 1562 Padova[1]) byl italský anatom a lékař. Známější je pod latinizovaným jménem Fallopius.

Život

Jeho šlechtický rod byl velmi chudý. Finanční potíže ho přinutily stát se knězem, aby mohl studovat. V roce 1542 se stal kaplanem v katedrále v Modeně. Poté vystudoval medicínu na univerzitě ve Ferraře, v té době jedné z nejlepších lékařských škol v Evropě. V roce 1548 získal titul pod vedením Antonio Musa Brassavoly. Po absolvování učil na různých lékařských školách a poté se stal profesorem anatomie ve Ferraře (1548). Jedním z jeho slavných studentů byl Girolamo Fabrici. V roce 1548 začal učit na univerzitě v Pise, tehdy nejdůležitější univerzitě v Itálii. V roce 1551 byl pozván k vedení katedry anatomie a chirurgie na univerzitě v Padově. Stal se zde také profesorem botaniky a vedoucím botanické zahrady. Ačkoli zemřel ještě před dovršením čtyřiceti let, získal v oboru anatomie mimořádnou proslulost, zejména díky knize Anatomie, jež vyšla v Benátkách roku 1561.

Zabýval se hlavně anatomií lebky. Rozšířil zvláště lidskou znalost vnitřního ucha a hlavy. Podrobně popsal tympanum a jeho vztahy ke kostnímu kruhu, ve kterém je umístěn, dále slzné kanálky či kosti nosu. Byl první, kdo poukázal na spojení mezi mastoidními buňkami a středním uchem. Studoval též svaly a reprodukční orgány obou pohlaví. Popsal Fallopianovu trubici, která vede z vaječníku do dělohy a nyní nese jeho jméno. Aquæductus Fallopii, kanál, kterým prochází faciální nerv po opuštění sluchového nervu, je také pojmenován po něm. Měl zájem o senzorické systémy v obličeji. Poprvé popsal obličejový kanál a Fallopian hiatus.

Jeho příspěvky k praktické medicíně se často také týkaly hlavy. Jako první použil speculum (zrcadlo) pro diagnostiku a léčbu onemocnění ucha. Ve své byl též považován za autoritu v oblasti sexuality. Jako první popsal kondom (plátěný) a obhajoval jeho použití, aby se zabránilo přenosu syfilisu. Testoval kondom klinicky u 1100 mužů. Jedním z jeho vědeckých omylů bylo, když vylučoval možnost existence fosilií. Nalezené zkameněliny považoval za výsledky kvašení. Publikoval pojednání o vředech a nádorech či o lázních a termálních vodách. Žádná z těchto prací, s výjimkou zmíněné Anatomie, však nebyla nikdy vydána. Dnes jsou všechny tyto texty ztraceny, lze je však částečně rekonstruovat z rukopisů jeho přednášek a poznámek jeho studentů.

Odkazy

Reference

  1. ↑ Wolfgang U. Eckart, Christoph Gradmann. Ärzte Lexikon: Von der Antike bis zur Gegenwart. 3. vyd. Heidelberg: Springer Medizin Verlag, 2006. Dostupné online. ISBN 978-3-540-29584-6. S. 114. 

Externí odkazy

Zdroj