Fritz Diez

Fritz Diez
Rodné jméno Fritz Diez
Narození 27. února 1901
Meiningen
Úmrtí 19. října 1979 (ve věku 78 let)
Výmar
Povolání divadelní režisér, divadelní herec, filmový herec, herec, odbojář a televizní herec
Ocenění čestné občanství (1979)
Stříbrný vlastenecký záslužný řád
čestný člen
Politická strana Komunistická strana Německa
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Fritz Diez (27. února 1901 Meiningen – 19. října 1979 Výmar) byl německý herec, producent, režisér a divadelní manažer.[1]

Biografie

Raný život

Diezova matka byla služka a sama vychovávala své tři děti. Aby uživil rodinu, začal Diez pracovat v devíti letech. V sedmé třídě se objevil ve své třídní inscenaci Viléma Tella. V roce 1920, poté, co nastoupil do Meiningenského vévodského divadla v roli supernumerárního herce, Diez opustil práci elektrikářského učedníka a začal navštěvovat herecké kurzy na Meiningenskou školu dramatických umění. Od té doby se věnoval profesionálnímu herectví a vystupoval na jevištích divadel ve Flensburgu, Hanau, Baden-Badenu, Würzburgu a Chebu. Během vystoupení v divadle v Eisenachu se seznámil se svou budoucí manželkou, herečkou Marthou Beschortovou. Vzali se v roce 1923.[1]

Exil

Ráno 28. února 1933, den po požáru Říšského sněmu, provedlo gestapo razii v Diezově domě. Dne 6. března, bezprostředně po volbách, byl propuštěn z práce, jako komunista. Během roku 1935 musel Diez – ze strachu z výslechu gestapem – emigrovat z Německa.[2] S manželkou odcestoval do Švýcarska, kde pracoval v divadle v St. Gallenu. Diez se zapojil do komunistických a antifašistických kruhů německých exulantů, které se v zemi formovaly. V roce 1943 se připojil ke švýcarské pobočce Národního výboru pro svobodné Německo.[1][2]

Německá demokratická republika

Diez se v roce 1946 vrátil do Meiningenu. Pracoval v městském divadle, nejprve jako herec a později jako režisér a umělecký šéf.[2] V roce 1947 byl jmenován jeho ředitelem.[3][4] V roce 1952 debutoval na plátně ve filmu DEFA Schatten über den Inseln. Do konce své kariéry se objevil v asi dvaceti filmech a také v několika televizních produkcích.[5]

V roce 1954 Diez opustil Meiningen, zůstal čestným členem divadla a místo toho se ujal funkce ředitele Národního divadla v Halle.[4] V roce 1958 nastoupil do Drážďanského divadla jako herec a režisér. V 60. letech 20. století hrál a režíroval hry ve Volksbühne a v Deutsches Theater. Byl také členem Německé shakespearovské společnosti.[4]

Postavu Hitlera, kterou poprvé ztvárnil v Meiningenském divadle v roce 1947, Diez popsal jako „nevděčnou roli, která ho, zdálo se, neustále pronásledovala“. Tuto postavu hrál na plátně i v televizi v deseti různých inscenacích – mezi nimi Ernst Thälmann – Führer seiner Klasse (1955), Já, spravedlnost, Zmrzlé záblesky (obě 1967), Osvobození (1970–1971), Sedmnáct okamžiků jara (1973), Míř (1974) a Vojáci svobody (1977).[4][2] Dilara Ozerovová – manželka Jurije Ozerova, režiséra filmu Osvobození – tvrdila, že Diez se zdráhal přijmout pozvání ztvárnit Hitlera ve filmové sérii jejího manžela, protože se obával stereotypního obsazení, ale musel to přijmout jako „stranický úkol“.[6]

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Fritz Diez na anglické Wikipedii.

  1. ↑ a b c Handbuch des deutschsprachigen Exiltheaters 1933-1945. Příprava vydání Michael Philipp, Ingrid Maaß. Berlin: De Gruyter 525 s. (Handbuch des deutschsprachigen Exiltheaters 1933-1945). ISBN 978-3-598-11374-1, ISBN 978-3-11-095970-3. S. 89, 181-182, 285. 
  2. ↑ a b c d MITTENZWEI, Werner. Exil in der Schweiz. 2., verbesserte und erweiterte Aufl. vyd. Frankfurt am Main: Röderberg-Verlag 478 s. (Kunst und Literatur im antifaschistischen Exil 1933-1945). ISBN 978-3-87682-484-0. S. 351. 
  3. ↑ STUBER, Petra. Spielräume und Grenzen: Studien zum DDR-Theater. 2., durchges. Aufl. vyd. Berlin: Links 403 s. (Forschungen zur DDR-Gesellschaft). ISBN 978-3-86153-171-5. S. 302. 
  4. ↑ a b c d Fritz Diez | Biografie. ČSFD.cz [online]. [cit. 2025-08-16]. Dostupné online. 
  5. ↑ REIMER, Dieter. DEFA-Stars: Legenden aus Babelsberg. Leipzig: Militzke 255 s. ISBN 978-3-86189-717-0. S. 178-179. 
  6. ↑ Газета "Петровские ведомости". www.p-vedomosti.ru [online]. [cit. 2025-08-16]. Dostupné online. 

Zdroj