Forchheimský mír

Forchheimský mír
Přibližný rozsah velkomoravského státu za vlády Mojmíra I.
Přibližný rozsah velkomoravského státu za vlády Mojmíra I.
Data
Podepsáno 874
Místo podepsání Forchheim
Strany
Signatáři Svatopluk I. (v zastoupení Jana z Benátek) a Ludvík II. Němec
Obsah
Důvod mírová smlouva

Forchheimský mír byla mírová smlouva mezi Východofranskou a Velkomoravskou říší, kterou (po vzájemných válkách v letech 871–873) v roce 874 uzavřel Svatopluk I. (v zastoupení Jana z Benátek) a Ludvík II. Němec ve Forchheimu.[1]

Primární prameny

Nejstarší pramen, který informuje o této smlouvě, jsou Fuldské letopisy, konkrétně záznam k roku 874:

„ …Král Ludvík potom ve velikonočním týdnu odešel do fuldského kláštera modlit se a když se odtud vrátil, svolal všeobecný sněm v osadě Tribure. Odtud přešel přes Nordické Alpy do Itálie a nedaleko Verony se radil se svým synovcem Ludvíkem ve vsi Forchheim a zde také přijal Svatoplukovy posly, kteří žádali mír a slibovali věrnost. Hlavou poselstva byl kněz Jan z Benátek, jenž svá slova stvrdil přísahou, aby mu král beze vší pochybnosti uvěřil, totiž, že Svatopluk by zůstal královi věrný po všechny dni svého života a každoročně by platil králem stavovený poplatok, kdyby mu ráčil umožnit pokojně konat a v žít v míru. “
— Fuldské letopisy[2]

Dalším pramenem je spis Chronicon de sex aetatibus mundi Herimanna Augiensia z 11. století (záznam k roku 874):

„ Tento [Ludvík II. Němec] vyjednal mír se Svatoplukem, knížetem Moravy, kdy mu ten nabízel prostřednictvím vyslanců, že se mu podrobí a sliboval věrnost i roční poplatek… “
— Heřman z Reichenau: Chronicon de sex aetatibus mundi[3]:s.167

Výrazně pozdější ( 1517) je zpráva Johannese Aventina v jeho díle Annales ducum Boiariae. :s.360

Význam

Mírová smlouva znamenala naprostou nezávislost Velké Moravy. Zmiňovaný poplatek byl pravděpodobně „jednorázový výkup mírového soužití“. Smlouva zřejmě pro obě strany neměla větší závaznost, a šlo zejména o to „… aby oba panovníci [Svatopluk I. a Ludvík II.] mohli ve svých státech nerušeně vládnout“.:s.196

Svatopluk tak měl uvolněné ruce pro upevnění vlastní moci a pravděpodobně i pro zlepšení organizace a výzbroje vojsk. Později přešel do diplomatické ofenzívy vůči Frankům a začal uskutečnovat vlastní výboje.:s.94 O silném postavení Svatopluka I. byl mohl svědčit fakt, že vyjednával prostřednictvím vyslance. Zmíněný poplatek někteří historici považují za jednorázový, jiní za každoroční, nicméně mír platil do roku 882.

Hodnocení historiků

František Dvorník: „…Svatopluk uznal formální svrchovanost říše a Ludvík Němec mu ponechal vládu nad Moravou.“

Matúš Kučera: „…tímto mírem Svatopluk zajistil pro svou vyčerpanou zemi dočasný mír. Dosáhl toho nejcennějšího co se dalo. Nastoupila doba, kdy Velká Morava osm až deset let nebojovala s německými vojsky. Tím si panovník uvolnil ruce, aby mohl vnitřně přestavět a upevnit vlastní stát.“ :s.101

Richard Marsina: „Je nesprávné chápat Forchheimský mír jako Svatoplukovu kapitulaci. Zprávu o jeho uzavření zachoval pouze východofranský analista, který však formulaci upravil tak, aby z ní vyplývaly pouze výhody, kterých dosáhla jeho strana. Je však třeba uznat, že v podstatě nezamlčel to, že Svatopluk ve Forchheimu nepřijal pasivně závazky, ale že je byl ochoten přijmout pouze v případě splnění svých požadavků. Proto je správnější charakterizovat Forchheimský mír jako uznání svrchovanosti Východofranské říše, nebude-li tato usilovat o zasahování do vnitřních věcí na Velké Moravě. Uzavření tohoto míru Svatoplukovi vlastně umožnilo expanzi do oblastí, které Východofranská říše nepokládala za bezprostřední sféru svého zájmu. Z tohoto hlediska lze Forchheimský mír hodnotit jako promyšlený, úspěšný významný státnický čin. Umožnil nejen zmíněnou expanzi, ale poskytl i potřebný čas na vnitřní konsolidaci a upevnění Velké Moravy.“ :s.74

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Forchheimský mier na slovenské Wikipedii. [4][5][6][7][8][9][10][11][12][13][14][2][15][3]

  1. ↑ PROCIKOVÁ, Anna; ČERVEŇANSKÝ, Peter. Encyclopaedia Beliana: slovenská všeobecná encyklopédia. Bratislava: Encyklopedický ústav Slovenskej akadémie vied ISBN 978-80-224-0847-9. 
  2. ↑ a b Pramene k dejinám Veľkej Moravy. Příprava vydání Peter Ratkoš. 2., opr. a rozš. vyd. Bratislava: Vydavateľstvo SAV, 1968. 532 s. (Odkazy našej minulosti). S. 98. 
  3. ↑ a b Magnae Moraviae fontes historici. Příprava vydání Lubomír Emil Havlík et al. Svazek I : Annales et chronicae. Praha; Brno: Státní pedagogické nakladatelství, 1966. 387 s. (Spisy filosofické fakulty). 
  4. ↑ Encyklopédia Slovenska. 1. vyd. Svazek II. E-J. Bratislava: Veda, 1978. 536 s. Kapitola Forchheimský mier, s. 109. 
  5. ↑ MARSINA, Richard. Metodov boj. 1. vyd. Bratislava: Obzor, 1985. 123 s. S. 72–73. 
  6. ↑ RATKOŠ, Peter. Slovensko v dobe veľkomoravskej. 1. vyd. Košice: Východoslovenské vydavateľstvo, 1988. S. 107. 
  7. ↑ Dejiny Slovenska. Příprava vydání Samuel Cambel. Svazek I : (do roku 1526). Bratislava: Veda, 1986. 534 s. S. 108. 
  8. ↑ KLEIN, Bohuš; RUTTKAY, Alexander; MARSINA, Richard. Vojenské dejiny Slovenska. Svazek I : Stručný náčrt do roku 1526. Bratislava: Ministerstvo obrany SR, [1994]. 177 s. ISBN 80-967113-1-8. S. 93–94. 
  9. ↑ KUČERA, Matúš. Slovenské dejiny. 1. vyd. Svazek I, Od príchodu Slovanov do roku 1526. Bratislava: Literárne informačné centrum, 2008. 368 s. ISBN 978-80-89222-58-2. S. 101–102. 
  10. ↑ STEINHÜBEL, Ján. Nitrianske kniežatstvo: počiatky stredovekého Slovenska. 2., preprac. a dopl. vyd. Budmerice: Rak, 2016. 594 s. ISBN 978-80-85501-64-3. S. 208. 
  11. ↑ HAVLÍK, Lubomír E. Svatopluk Veliký, král Moravanů a Slovanů. Brno: Jota, 1994. 129 s. ISBN 80-85617-19-6. S. 40–42. 
  12. ↑ HAVLÍK, Lubomír E. Kronika o Velké Moravě. 2., dopl. a upr. vyd. Brno: Jota, 2013. 400 s. ISBN 978-80-8561-706-1. S. 195–196, 361. 
  13. ↑ MĚŘÍNSKÝ, Zdeněk. České země od příchodu Slovanů po Velkou Moravu. 1. vyd. Svazek II. Praha: Libri, 2006. 967 s. ISBN 80-7277-105-1. S. 668–669. 
  14. ↑ DVORNÍK, František. Byzantské misie u Slovanů. Praha: Nakladatelství Vyšehrad, 1970. 393 s. (Historica). S. 167. 
  15. ↑ KUZMÍK, Jozef. Slovník starovekých a stredovekých autorov, prameňov a knižných skriptorov so slovenskými vzťahmi. Martin: Matica slovenská, 1983. 608 s. (Dokumentácia). Kapitola 146. HERIMANNUS AUGIENSIS, s. 235–237. 

Zdroj