Fanny Murrayová

Fanny Murrayová
Narození 1729
Úmrtí 2. dubna 1778 (ve věku 48–49 let) nebo 1. dubna 1778 (ve věku 48–49 let)
Povolání kurtizána a fashion icon
Partner(ka) Beau Nash
John Spencer
John Montagu, 4. hrabě ze Sandwiche
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Fanny Murrayová (1729 v Bathu – 2. dubna 1778 v Londýně) byla anglická kurtizána, současnice Kitty Fisherové a Charlotte Hayesové, patřila k nejvýznamnějším kurtizánám své doby. Paměti oslavované slečny Fanny Murrayové představují jeden z raných příkladů žánru „pamětí děvky“[1], ačkoli je nepravděpodobné, že by je skutečně napsala ona.[2]

Raný život

Podrobnosti o jejím raném životě jsou nejasné. Většina zdrojů se shoduje, že se Murrayová narodila v Bathu roku 1729 do rodiny hudebníka. Jako náctiletá osiřela a pracovala jako květinářka, dokud ji nesvedl hrabě John Spencer. Poté se přestěhovala do Londýna, kde se stala „podnájemnicí“[3] – smluvní prostitutkou, která musela pracovat, aby si vydělala na bydlení a drahé oblečení, které nosila k zákazníkům.[4]

Fanny Murayová, 50. léta 18. století

Později se prostituci věnovala na vlastní pěst, ale i nadále žila v chudobě. Nakonec si jí všiml Jack Harris, pasák z Covent Garden a údajně ji nechal vyšetřit chirurgem, aby ověřil, že je bez pohlavních chorob. Protože prohlídkou prošla, začali spolupracovat.

Sláva

S Harrisovou podporou se Murrayová vypracovala na vrchol londýnského podsvětí. Již v sedmnácti letech byla slavná a vyhledávaná a její módní vkus – zejména klobouky se širokou krempou – se staly oblíbeným londýnským doplňkem.[5] Často se objevovala v kostýmu jeptišky na orgiích Klubu pekelného ohně, tajné společnosti se satanskými prvky. Je také pravděpodobné, že byla členkou „harému“ v Divan klubu, orientalistické skupiny určené pro šlechtice, kteří navštívili Osmanskou říši.[6]

Murrayová se stala milenkou mnoha britských politiků a celebrit. Dlouhou dobu byla milenkou Johna Montagua, hraběte ze Sandwiche, který ve svém bytě pověsil její nahý portrét, který hrdě ukazoval hostům.[7]

Zmiňuje se o ní dokonce i Giacomo Casanova ve svých pamětech jako o čestné hostce na večírku britského velvyslance. Existuje názor, že alespoň zčásti inspirovala román Fanny Hillová, vydaný roku 1749 na vrcholu její slávy.[8]

Manželství

Nakonec se provdala za sira Richarda Atkinse. Manželství bylo bouřlivé a s nevěrami na obou stranách. Když Atkins náhle zemřel v roce 1756, kdy bylo Murrayové pouhých 27 let a zdědila manželovy dluhy.[9]

Protože Murrayová nemohla dluhy splácet, skončila ve vězení pro dlužníky. Tam se dozvěděla, že se John Spencer mladší, syn Johna Spencera, který ji svedl, žení. Poslala mu dopis, v němž ho informovala o otcově jednání a přinutila pár, aby jí platil ročně 200 liber.

Mladý Spencer ji také seznámil s hercem Davidem Rossem, za kterého se provdala někdy kolem roku 1757.[9] Navzdory nepokojům v jejích pozdějších letech se zdá, že Murrayino manželství s Rossem bylo šťastné a monogamní. Záznamy z té doby chválí Murrayovou jako věrnou ženu. Rossova biografie uvádí, že „ať už byly její dřívější nerozvážnosti jakékoli, Murrayová se jako manželka chovala s příkladnou rozvážností a diskrétností.“[10]

Pozdější život

Její údajná biografie, i když pravděpodobně nebyla autorkou, se objevila v roce 1759, spolu s podobnou knihou Neobvyklá dobrodružství slečny Kitty F**r o Kitty Fisherové, v němž se Murrayová objevuje jako španělská prostitutka „slečna Murrio“.[11]

V roce 1763 se objevila pornografická báseň Johna Wilkese. Šlo o parodii na Esej o člověku od Alexandra Popea s názvem Esej o ženě a byla věnována Murrayové.[12] Úseky básně byly čteny ve Sněmovně lordů, která ji shledala rouhačskou a obscénní. Wilkes raději utekl do Francie, protože již dříve čelil obvinění za zesměšnění krále v jiném díle.

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Fanny Murray na anglické Wikipedii.

  1. ↑ MURDIE, Amanda M.; DAVIS, David R. Shaming and Blaming: Using Events Data to Assess the Impact of Human Rights INGOs1. International Studies Quarterly. 2011-11-03, roč. 56, čís. 1, s. 1–16. Dostupné online [cit. 2025-05-23]. ISSN 0020-8833. doi:10.1111/j.1468-2478.2011.00694.x. 
  2. ↑ The Cambridge companion to British theatre, 1730-1830. Příprava vydání Jane Moody, Daniel O'Quinn. Cambridge, UK ; New York: Cambridge University Press 285 s. Dostupné online. ISBN 978-0-521-61777-2, ISBN 978-0-521-85237-1. OCLC 133161650 OCLC: ocn133161650. 
  3. ↑ WHITE, Jerry. London in the eighteenth century: a great and monstrous thing. London: The Bodley Head ISBN 978-1-84792-180-2. 
  4. ↑ GREENWOOD, J. Extracts from The seven curses of London. London: Routledge Dostupné online. ISBN 978-1-003-54735-8. S. 282–294. 
  5. ↑ DABHOIWALA, Faramerz. The origins of sex: a history of the first sexual revolution. New York: Oxford University Press 483 s. ISBN 978-0-19-989241-9. 
  6. ↑ SAINSBURY, John. John Wilkes: The Lives of a Libertine. Brookfield: Taylor and Francis, 2006. 1 s. Dostupné online. ISBN 978-0-7546-5626-5, ISBN 978-1-351-92497-9. 
  7. ↑ Yorke, Philip, second Earl of Hardwicke (1720–1790). [s.l.]: Oxford University Press Dostupné online. 
  8. ↑ 6. Pimping: The Oldest Profession. [s.l.]: New York University Press Dostupné online. ISBN 978-0-8147-8608-6. S. 198–219. 
  9. ↑ a b Ladies Fair and Frail: Skttches of the Demi-monde during the Eiyhteenth Century. Notes and Queries. 1909-05-15, roč. s10-XI, čís. 281, s. 398–399. Dostupné online [cit. 2025-05-23]. ISSN 1471-6941. doi:10.1093/nq/s10-xi.281.398f. 
  10. ↑ MOORE, James Ross. Barnum, P. T. (1810-1891), showman. [s.l.]: Oxford University Press (American National Biography Online). Dostupné online. 
  11. ↑ REGAN, Shaun. Reading 1759: literary culture in mid-eighteenth-century Britain and France. Lanham, Md: Bucknell University Press (Transits). ISBN 978-1-61148-478-6, ISBN 978-1-61148-479-3. 
  12. ↑ D. Wilkes and the “essay on woman.”. Notes and Queries. 1857-07-18, roč. s2-IV, čís. 81, s. 41–43. Dostupné online [cit. 2025-05-23]. ISSN 1471-6941. doi:10.1093/nq/s2-iv.81.41. 

Zdroj