Eugène-Melchior de Vogüé
Eugène-Melchior de Vogüé | |
---|---|
![]() | |
Narození |
25. února 1848 Nice |
Úmrtí |
29. března 1910 (ve věku 62 let) Paříž |
Místo pohřbení | Hřbitov Père-Lachaise Grave of Vogüé |
Povolání | autor cestopisů, diplomat, antropolog, archeolog, orientalista, filantrop, literární kritik, politik, novinář a spisovatel |
Zaměstnavatel | Petrohradská akademie věd |
Choť | Alexandra Annenkova (od 1878) |
Děti | Henry de Vogüé Raymond de Vogüé Félix de Vogüé |
Rodiče | Raphaël de Vogué a Henriette-Christine de Vogüé |
Rod | Family de Vogüé |
Příbuzní | Henri de Vogüé (bratr) |
Funkce | 39. křeslo Francouzské akademie (1888–1910) Député de l'Ardèche (1893–1898) |
Znak | ![]() |
multimediální obsah na Commons | |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Eugène-Melchior de Vogüé, celým jménem Marie-Eugène-Melchior de Vogüé (25. února 1848 Nice – 24. března 1910 Paříž), byl francouzský literát, orientalista, diplomat a politik. Jako popularizátor ruské literatury a ruské duše ve Francii je známý jako autor knihy Le Roman russe (1886) a článků o předních ruských spisovatelích 19. století: Alexandru Puškinovi, Nikolaji Gogolovi, Fjodoru Dostojevském a Lvu Tolstém.
Život
De Vogüé vyrůstal na zámku Château de Gourdan v obci Saint-Clair nedaleko Annonay. Dobrovolně se přihlásil do boje v prusko-francouzské válce (1870/1871) a byl zraněn v bitvě u Sedanu. Po uzdravení zahájil diplomatickou kariéru jako atašé velvyslanectví v Konstantinopoli pod vedením svého strýce Melchiora de Vogüé. Poté sloužil jako tajemník velvyslanectví v Káhiře a Petrohradu, kde se 25. ledna 1878 v kapli carského Zimního paláce oženil s Alexandrou Annenkovovou, dcerou generála Nikolaje Annenkova a sestrou Michaila Nikolajeviče Annenkova, stavitele Transkaspické železnice. Pár měl tři syny.
De Vogüé opustil diplomatické služby v roce 1882 a začal psát. Už jako diplomat vydal dvě důležité knihy, Syrie, Palestine, Mont Athos (1876) a Histoires orientales (1880), než v roce 1886 napsal své hlavní dílo Le Roman russe, které dlouho formovalo obraz intelektuální ruské vyšší třídy ve Francii a zviditelnilo ruskou literární tvorbu 19. století ve Francii. Jeho romány Le Maître de la Mer a Les Morts qui parlent byly později zařazeny do antologie Collection Nelson. Přeložil také řadu ruských autorů do francouzštiny a zviditelnil Dostojevského širšímu francouzskému publiku. V pouhých 40 letech byl v roce 1888 zvolen do Francouzské akademie. Od roku 1889 byl členem korespondentem Ruské akademie věd v Petrohradu. De Vogüé pravidelně psal pro Revue des Deux Mondes a Journal des débats.
V letech 1893 až 1898 byl zástupcem departmentu Ardèche ve francouzské Poslanecké sněmovně. V této době se zaměřoval především na podporu katolického sociálního učení Lva XIII. ve Třetí Francouzské republice a francouzské koloniální politiky. Jako odpůrce Dreyfusova hnutí byl na přelomu století členem protidreyfusovské Ligy francouzské strany Patrie.
Dílo
|
|
Odkazy
Reference
V tomto článku byly použity překlady textů z článků Eugène-Melchior de Vogüé na francouzské Wikipedii a Eugène-Melchior de Vogüé na německé Wikipedii.
Literatura
- Anna Gichkina, Le Roman russe d'Eugène-Melchior de Vogüé dans l'histoire intellectuelle, spirituelle, politique et culturelle de la France, Thèse de doctorat, Paris, Université Paris-Sorbonne, 2014, 331 p.
- Paul Delsemme, Téodor de Wyzewa et le cosmopolitisme littéraire en France à l’époque du Symbolisme, Bruxelles, Presse universitaire de Bruxelles, 1967.
- Ferréol Delmas, Eugène Melchior de Vogüé. Paradoxes et ambivalences d’un gentilhomme sous la Troisième République, Paris, 2020, Sorbonne Université, 150 pages, Mémoire de master en histoire contemporaine
Externí odkazy
- Obrázky, zvuky či videa k tématu Eugène-Melchior de Vogüé na Wikimedia Commons