Erik III. Dánský

Erik III. Dánský
král Dánska
Portrét
Mince Erika III.
Doba vlády 1137–1146
Narození asi 1120
Úmrtí 27. srpen 1146
Pohřben Katedrála v Odense
Předchůdce Erik II. Dánský
Nástupce Valdemar I. Veliký
Knut V. Dánský
Sven III. Dánský
Manželka Luitgarda ze Salzwedelu
Potomci Magnus Eriksson
Otec Hakon Sunnivasson
Matka Ragnhilda Dánská
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Erik III. Dánský (Erik III Lam) (asi 1120 – 27. srpen 1146) byl králem Dánska v letech 1137 až 1146. Jeho přízvisko Lam znamená jehně, což může odkazovat k tomu, že byl vnímán jako zbožný a štědrý, nebo k tomu, že byl viděn jako slabý král.[1]

Biografie

Původ, mládí

Erik se narodil na ostrově Fyn. Jeho matkou byla princezna Ragnhilda, nemanželská dcera Erika I., otcem dánský šlechtic Haakon Sunnivasson.[2]. Jako takový byl spřízněn s vládnoucími rody Dánska i Norska. Byl vnukem dánského krále Erika I. a synovcem dánského krále Erika II.

Dánský král

Za válek mezi králi Nielsem Svenssonem a Erikem II. Pamětihodným se Erik postavil i se svým vojskem na stranu svého strýce Erika II. Když byl tento krutý a neoblíbený panovník v roce 1137 zavražděn, byl jeho nástupcem na dánském trůnu zvolen on sám. Po převzetí vlády však o trůn musel bojovat, když ve Skåne vypuklo povstání. V jeho čele stál Erikův bratranec Olaf Haraldsen, syn bratra Erika II. Haralda, jehož zavraždil Erik II. Boje s Olafem, který se prohlásil dánským králem (jako Olaf II.), trvaly od roku 1139. Během nich Olaf zabil biskupa z Roskilde, za což byl papežem Inocencem II. exkomunikován a ztratil v zemi podporu. Roku 1141 došlo na území středního Skåne poblíž Helsingborgu k bitvě, v níž byly zbytky Olafova vojska poraženy a on sám zahynul.

Soudobí kronikáři popisují Erika III. jak jako pasivního a nerozhodného muže, tak horlivého a odvážného bojovníka.[1] Od počátku svého panování usiloval o zklidnění poměrů v zemi, proto podpořil snahu biskupa Eskila z Lundu (svého vzdáleného příbuzného) o znovuzřizení arcidiecéze v Lundu. Papež souhlasil a již roku 1139 přibyli do Lundu na synod provinciální biskupové z celé Skandinávie. Krom toho král Erik III. podporoval církevní reformy, jež zaváděl lundský arcibiskup, byl patronem vzniku prvních cisterciáckých klášterů v Dánsku (1144).

Konec vlády, nástupce

Zřejmě hluboká religiozita králova byla v pozadí jeho rozhodnutí abdikovat z panovnického trůnu, jež naplnil v roce 1146, stav se tak jediným dánským králem v historii, jež přistoupil k touto kroku. Vstoupil do kláštera sv. Knuta v Odense, kde krátce nato, 27. srpna toho roku zemřel a kde je i pochován. Jiné důvody jeho abdikace jsou hledány buď v uvědomění si skutečnosti, že je neschopný vládnout,[1] nebo v rozvinutí nemoci, která ho brzy poté zahubila.

O získání moci v zemi po jeho smrti bojovali Knut V., Valdemar I. a Sven III. V roce 1157 se trojice dohodla, že si Dánsko rozdělí na tři části, ale Sven se pokusil své dva rivaly během slavnosti zabít. Poté však byl Valdemarem I. poražen a po bitvě zabit. Valdemar se tedy stal jediným králem Dánska.

Manželství

Erik se v roce 1144 oženil s Luitgardou ze Salzwedelu, sestrou brémského arcibuiskupa Hartwiga II. von Stade, což naznačuje rostoucí německý vliv v Dánsku. Manželství, z njž nevzešli žádní potomci, bylo roku 1146 anulováno. Erik však měl nemanželského syna Magnuse.[1]

Vývod z předků

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Eric III of Denmark na anglické Wikipedii.

  1. ↑ a b c d Carl Frederik Bricka, Dansk Biografisk Lexikon, vol. IV [Clemens - Eynden], 1890, pp.541-542.
  2. ↑ Carl Frederik Bricka. Dansk biografisk Lexikon. Hakon Jyde. [s.l.]: [s.n.], 1887–1905. Dostupné online. S. 489–490. (Danish) 

Externí odkazy

Zdroj