Emmerich Hadfy von Livno

Emmerich Hadfy von Livno
Velitel 24. armádního sboru na italské frontě
Ve funkci: 30. srpna 1918 – 30. listopadu 1918
Předchůdce	Ferdinand Goglia
Nástupce	Rudolf Schamschula
Velitel 23. armádního sboru na italské frontě
Ve funkci: 14. července 1918 – 30. srpna 1918
Předchůdce	Maximilian Csicserics von Bacsány
Nástupce	Maximilian Csicserics von Bacsány
Velitel 8. armádního sboru na východní frontě
Ve funkci: 8. března 1918 – 14. července 1918
Předchůdce	Siegmund Benigni
Nástupce	funkce zanikla
Velitel 6. armádního sboru na východní frontě
Ve funkci: 11. července 1917 – 31. prosince 1917
Předchůdce	Frigyes Csanády
Nástupce	Adalberch Sorsich
Vojenská služba
Služba	Rakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Hodnost	generál pěchoty (1917), polní podmaršál (1914), generálmajor (1910)
Narození	2. listopadu 1853 Carei
Úmrtí	29. března 1936 (ve věku 82 let)
Profese	voják
Commons	Emmerich Hadfy von Livno
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Emmerich Hadfy von Livno (maďarsky livnói Hádfy Imre) (2. listopadu 1853 Carei – 29. března 1936 Kiszombor) byl rakousko-uherský generál a vojevůdce první světové války. V c. k. armádě sloužil jako absolvent vojenské školy od roku 1874, později strávil řadu let jako vyšší důstojník královské uherské zeměbrany u různých posádek, uplatnil se také vojenský pedagog. Za první světové války se vyznamenal v několika bitvách v Haliči, poté byl velitelem postupně několika armádních sborů na východní a italské frontě. V roce 1917 dosáhl hodnosti generála pěchoty, mezitím byl také povýšen do šlechtického stavu. Po zániku monarchie byl penzionován a od té doby žil v soukromí.

Pocházel ze sedmihradské rodiny s vojenskou tradicí, byl starším synem Jánose Hadfyho, plukovníka uherské zeměbrany. Studoval na gymnáziu ve svém rodišti v Carei, poté navštěvoval kadetní školu pro pěchotu ve Vídni. Jako poručík zahájil aktivní službu u 5. pěšího pluku ve Vídni, poté strávil několik let s 46. pěším plukem v Aradu, Szegedu a Rijece. Zúčastnil se okupace Bosny a Hercegoviny (1878) a postupoval v hodnostech (nadporučík 1880, kapitán 1888). Od roku 1889 sloužil u různých jednotek uherské zeměbrany, působil také jako pedagog na vojenské škole Ludovika Akadémia v Budapešti.^[1] V hodnosti majora byl v roce 1897 přidělen k 8. zeměbraneckému pluku do Aradu, kde byl povýšen na podplukovníka (1901). Jako plukovník (1905) byl velitelem 24. zeměbraneckého pluku v Brašově.^[2]

V roce 1911 dosáhl hodnosti generálmajora a stal se velitelem 79. zeměbranecké pěší brigády v Budapešti,^[3] kde byl později zástupcem velitele okrskového velitelství. Jako oblastní velitel zeměbrany působil od roku 1912 v Košicích^[4] a k datu 1. května 1914 byl povýšen do hodnosti polního podmaršála. Na začátku první světové války byl jako velitel 39. divize honvédů^[5] přidělen k 6. armádnímu sboru Svetozara Borojeviće^[6] a zúčastnil se počátečních bojů o Halič. Vyznamenal se v bitvě u Limanowy^[7] a v září 1915 převzal velení armádního sboru generála Henriqueze,^[8] který pak dočasně nesl název Hadfy Korps (v dubnu 1917 přejmenován na 26. sbor). S tímto uskupením se zúčastnil dalších bojů na východní frontě a podílel se na zastavení postupu Brusilovovy ofenzívy.

K datu 1. srpna 1917 byl povýšen do hodnosti generála pěchoty^[9] a mezitím byl již v červenci jmenován velitelem 6. armádního sboru, s nímž operoval v Karpatech. Od prosince 1917 dočasně velel 23. armádnímu sboru a následně v březnu 1918 převzal velení 8. armádního sboru. Jako velitel 23. armádního sboru byl v červenci 1918 přeložen na italskou frontu.^[10] Krátce poté se stal velitelem 24. armádního sboru^[11] a zúčastnil se jedné ze závěrečných bitev první světové války u Vittorio Veneta. K datu 1. prosince 1918 byl penzionován,^[12] poté žil v Košicích, Makó a Budapešti. Závěr života strávil v Kiszomboru, kde zemřel a je zde také pohřben.^[13]

V roce 1914 byl povýšen do šlechtického stavu s titulem Edler von (Hadfy Edler von Livno). Predikát von Livno byl odvozen od bosenského města, kde se vyznamenal při útoku v srpnu 1878 během okupace Bosny a Hercegoviny. Krátce před zánikem monarchie obdržel titul c. k. tajného rady s nárokem na oslovení Excelence. Během vojenské kariéry byl mnohokrát oceněn, kromě řady rakousko-uherských vyznamenání byl také nositelem německého Železného kříže.^[14]

• Válečná medaile (1878)
• Vojenský záslužný kříž III. třídy s válečnou dekorací (1878)
• Vojenská záslužná medaile (1881)
• Jubilejní pamětní medaile (1898)
• Vojenský jubilejní kříž (1908)
• Řád železné koruny III. třídy (1909)
• Mobilizační kříž (1913)
• Řád železné koruny II. třídy s válečnou dekorací (1914)
• komandérský kříž Leopoldova řádu s válečnou dekorací (1915)
• Vojenský záslužný kříž II. třídy s válečnou dekorací (1915)
• Vyznamenání za zásluhy o Červený kříž (1916)
• Řád železné koruny I. třídy s válečnou dekorací (1917)
• Leopoldův řád I. třídy s válečnou dekorací (1918)

• Železný kříž II. třídy (Německo, 1915)

• BALLA, Tibor: A Nagy Háború osztrák-magyar tábornokai; Národní kulturní fond, Budapešť, 2010; s. 150–151 (heslo Emmerich Hadfy) ISBN 978-963-446-585-0 dostupné online (maďarsky)

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Emmerich Hadfy von Livno na Wikimedia Commons

Zdroj