Emil Ransdorf

Emil Ransdorf (12. září 1920 Nové Zámky – 20. července 1974 New York) byl český právník, novinář, představitel vysokoškolského studentstva a politický činitel československého exilu ve Spojených státech.

Narodil se v roce 1920 v Nových Zámcích. V roce 1939 maturoval na Státním reformním reálném gymnáziu v Jihlavě. Po německé okupaci působil v Kuratoriu pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě. V letech 1945 až 1948 působil jako předseda spolku československých právníků Všehrd. Působil také jako předseda Klubu národně socialistických akademiků v rámci mládežnické organizace Mladých národních socialistů. Byl předsedou Svazu vysokoškolského studentstva, který se pod jeho vedením podařilo v lednu 1948 vymanit z dominantního vlivu komunistů. V Únoru 1948 byl jako vůdce studentstva jedním z hlavních organizátorů největšího pochodu studentů na Pražský hrad na podporu nepřijetí demise demokratických ministrů prezidentem Benešem, který byl násilně rozehnán policejním sborem SNB.^[1][2] Po uchopení moci komunistickým režimem byl akčním výborem rozpuštěn spolek Všehrd i svaz studentstva pod jeho vedením a Emil Ransdorf byl stíhán a pronásledován Státní bezpečností. Za hranice se mu podařilo uprchnout po železnici, ukrytý ve střešním prostoru jídelního vozu.

Emigroval do Spojených států, kde působil v československých exilových organizacích. Po roce 1949 působil v Radě svobodného Československa, kde patřil ke skupině okolo Petra Zenkla. V roce 1956 patřil mezi jednoho ze zakladatelů exilového časopisu Svědectví. Jeho redakci opustil po neshodách ohledně gradualistické koncepce oponentního dialogu s režimem v Československu, kterou prosazoval šéfredaktor listu Pavel Tigrid. Mezi okruh jeho exilových spolupracovníků patřil Leopold Pospíšil či Peter Demetz. Zemřel v roce 1974 v New Yorku.^[3][4]

Zdroj