Eleftherios Venizelos

Eleftherios Venizelos
Stranická příslušnost
Členství Liberální strana
Národní liberální strana
Narození 23. srpna 1864
Mournies
Úmrtí 18. března 1936 (ve věku 71 let)
Paříž
Příčina úmrtí krvácení do mozku
Místo pohřbení Venizelos graves
Choť Maria Venizelou (1891–1894)
Helena Schilizzi (1921–1936)
Rodiče Kyriakos Venizelos a Stiliani Ploumidaki
Děti Sofoklis Venizelos
Kyriakos Venizelos
Příbuzní Katigo Venizelou a Evanthia Venizelou (sourozenci)
Alma mater Athénská univerzita (1881–1886)
Profese politik, advokát, spisovatel, novinář a diplomat
Náboženství Pravoslavná církev
Ocenění velkokříž Řádu čestné legie
Řád bílé orlice
Řád Spasitele
Podpis Eleftherios Venizelos, podpis
Webová stránka www.venizelos-foundation.gr
Commons Eleftherios Venizelos
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Eleftherios Venizelos (plným jménem Elefthérios Kyriákou Venizélos, řecky Ελευθέριος Κυριάκου Βενιζέλος) (23. srpna 1864, Chania – 18. března 1936, Paříž) byl významným řeckým revolucionářem, prominentním a proslulým státníkem působícím během první poloviny 20. století.[1][2] Venizelos zastával několikrát za sebou post předsedy vlády řeckého státu, a to mezi lety 1910 až 1920 a 1928 až 1932. Jeho význačný vliv na vnitřní i vnější záležitosti řeckého státu mu vynesl titul "tvůrce moderního Řecka"[3], někdy je též známý pod dalším titulem Velký Kréťan.[4]

Poprvé se objevil na mezinárodní scéně v souvislosti se svojí významnou rolí ohledně autonomie Kréty v rámci Osmanské říše a posléze jejím spojení (enosis) s Řeckem. Brzy poté byl pozván do samotného Řecka, aby vyřešil tehdejší problematickou politickou situaci a stal se premiérem. Jeho zásluhou byly uskutečněny nejen ústavní a hospodářské reformy, ale také reorganizace armády a námořnictva. Tyto změny vedly k modernizaci řecké společnosti a připravily vojenské složky na nadcházející ozbrojené konflikty.

Během balkánských válek (1912-1913) měl zásadní podíl na vytvoření balkánské ligy (aliance balkánských států proti Osmanské říši). Díky jeho vedení se populace a územní rozsah Řeckého království takřka zdvojnásobily – Řecko získalo Makedonii, Epirus a zbytek Egejských ostrovů.

Během první světové války (1914-1918) se rozhodl přiklonit na stranu Trojdohody a podařilo se mu tak znovu dosáhnout územních zisků. Spolu s tím se však dostal do sporu s tehdejším řeckým králem Konstantinem I., což vedlo k takzvanému národnímu rozkolu. Populace země se tak rozdělila na dva tábory – venizelisty a roajalisty. Mocenský boj, který tak v Řecku vypukl, následně po několik desetiletí ovlivňoval další politický a společenský vývoj země. Přes své úspěchy byl Venizelos roku 1920 poražen ve volbách, což později způsobilo prohru v řecko-turecké válce.

Během následujícího působení ve funkci ministerského předsedy (1928-1932) Venizelos úspěšně normalizoval vztahy se sousedními státy a dále prohloubil své ústavní a hospodářské reformy. Roku 1935 se zúčastnil nezdařeného pokusu o puč, následně vystoupil z politického života a odjel ze země.

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Eleftherios Venizelos na anglické Wikipedii.

  1. ↑ Kitromilides, 2006, p. 178
  2. ↑ 'Liberty Still Rules' Archivováno 25. 5. 2013 na Wayback Machine., TIME, Feb. 18, 1924
  3. ↑ Duffield J. W., The New York Times, October 30, 1921, Sunday, odkaz
  4. ↑ HRADEČNÝ, Pavel a kol. Dějiny Řecka. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2004. ISBN 80-7106-192-1. S. 337. Dále jen [Hradečný]. 

Literatura

  • HRADEČNÝ, Pavel a kol. Dějiny Řecka. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2004. ISBN 80-7106-192-1. 

Související články

Externí odkazy

Zdroj