Ekonomický intervencionismus

Ekonomický intervencionismus (také státní intervencionismus) je perspektivou hospodářské politiky, která upřednostňuje vládní zásah do tržního hospodářství, či regulaci ekonomických procesů v zemi k nápravě údajného selhání trhu a podpoře obecného blahobytu lidí. Intervence je tomto směru opatření vlády nebo mezinárodní instituce v tržním hospodářství usilující ovlivnit ekonomiku nad rámec základní možné regulace.[1][2]

Hospodářské zásahy tohoto druhu mohou být zaměřeny na různé politické nebo ekonomické cíle, jako je podpora hospodářského růstu, či zaměstnanosti, navyšování mezd, regulace cen, podpora rovnosti příjmů, řízení peněžních zásob a úrokových sazeb, zvýšení zisku nebo řešení selhání trhu. Intervence státu mají obvykle podobu ochranných cel nebo subvencí, krajním příkladem intervence je zestátňování podniků a bank.

Teorie

Teorie, jež takové zásahy pokládá za vhodné nebo dokonce nutné, je makroekonomická teorie Keynesiánství. Tento ekonomický směr vidí příčiny nestability tržní kapitalistické ekonomiky v nedostatečné agregátní poptávce a nadbytečné výrobě.

Tuto teorii vyložil John Maynard Keynes (1883–1946) ve své knize Obecná teorie zaměstnanosti, úroku a peněz z roku 1936. Jeho dílo započalo po ekonomické krizi 20. století (známé jako Velká deprese) v druhé polovině 30. let Keynesiánskou revoluci ekonomiky. Ekonomickou krizi měly podle Keynese řešit zásahy do ekonomiky poptávkou státního aparátu. Poptávka prostřednictvím výdajů ze státního rozpočtu měla vést k podněcování investic, které by uspokojily agregátní poptávku, a zároveň by s navýšenou spotřebou nárůst zaznamenala i zaměstnanost.[3][4]

Keynes uznával efektivitu tržního mechanismu v alokaci potřebných zdrojů. Dle něj však tyto tržní systémy mají ve vývoji tendenci k nestabilitě, či cykličnosti a „v jistých situacích selhávají či nejsou dostatečné na to, aby samy odstranily ekonomické nešvary. Keynes usuzoval, že státní intervence do investic může znamenat oživení ekonomiky a pomůže tak boji s recesí.“[5]

Ekonomický přístup prosazující ekonomické intervence státu, převládal až do počátku 70. let 20. století, kdy nastala krize intervencionistické politiky a ekonomická stagnace, která prokázala neúčinnost tehdejší Keynesovy hospodářské politiky.

Politické ideologie a perspektivy

Liberalismus

Termín „intervence“ v negativním spojení je užíván zastánci liberalismu a principu laissez faire. Liberálové a jiní zastánci volného trhu nebo ekonomiky laissez-faire obecně považují vládní zásahy za škodlivé, jsou přesvědčeni o neschopnosti vlády efektivně řídit ekonomické záležitosti. Dle klasických liberálů mají vládní úředníci a jiní státní činitelé tendenci prosazovat a vnucovat vlastní zájmy a názory, hledat větší sílu, autoritu, moc a peníze, a tato snaha se často projevuje formou ekonomického intervencionismu.[6]

Socialismus

Na druhé straně marxisté často cítí, že vládní programy v oblasti sociálního zabezpečení mohou zasahovat, pakliže docílí svržení kapitalismu a jeho nahrazení socialismem, protože sociální stát dělá kapitalismus pro průměrného pracovníka tolerantnější.[7] Socialisté často kritizují intervencionismus jako neudržitelný a pravděpodobně způsobující větší ekonomické zkreslení v dlouhodobém horizontu. Z tohoto pohledu by jakýkoli pokus o „zaplnění“ protikladů kapitalismu vedl k narušení hospodářství jinde, takže jediným skutečným a trvalým řešením je zcela nahradit kapitalismus socialistickým hospodářstvím.[8]

Politická perspektiva

Moderní liberálové (ve Spojených státech, prezentují velmi odlišné názory od klasických liberálů) a současní sociální demokraté (v Evropě), spolu se středopravicovými konzervativními skupinami, jako jsou gaullisté a či křesťanští demokraté, jsou však nakloněni k intervencionismu a státní ekonomické intervenci. Podle jejich názoru se jedná důležitý prostředek podpory větší rovnosti příjmů, sociálního blahobytu, společenského řádu a stability.

Nacionalisté a konzervativci vnímají ekonomický intervencionismus jako prostředek k ochraně moci státu či bohatství země anebo jejího lidu, obzvláště díky výhodám, které poskytuje průmyslové odvětví.[9]

Účinky

Účinky vládního ekonomického intervencionismu jsou značně zpochybňovány, což je podpořeno zkušenostmi zejména ze 70. let minulého století. Autority, které by měly být zodpovědné za regulaci trhu usilují o hospodářskou liberalizaci, nejsou tak konsistentní v uzavírání trhů a prosazují i osobní zájmy. V západních zemích vládní úředníci a politici teoreticky zvažují poměr ztrát a přínosů státního zásahu pro obyvatelstvo přesto, že k tomu nejsou v jednotlivých záležitostech dostatečně kompetentní. V jistých případech však podléhají nátlaku třetí, soukromé strany a jsou nuceny přijmout státní opatření.

Argentina

Snaha státních aparátů a institucí jako je například Mezinárodní měnový fond či Světová banka o liberalizaci trhu v rámci restrukturalizace ekonomiky Latinské Americe vedla až k „difúzi regulačních orgánů“.[10] Latinská Amerika v 80. letech prošla dluhovou krizí a hyperinflací (v letech 1989 a 1990). Tyto mezinárodní zainteresované organizace omezily ekonomickou páku státu a zavázali jej ke spolupráci.[11]

Dva klíčové intervenční faktory, které podnítily ekonomický pokrok v Argentině, bylo podstatné zvyšování privatizace a zřízení měnové rady. Po několika projektech a neúspěšných pokusech se však intervence v Argentině zastavily.

To svědčí o tom, že globální instituce, včetně Mezinárodního měnového fondu a Světové banky, podněcují a šíří otevřenost ke zvýšení zahraničních investic a hospodářského rozvoje na místech včetně Latinské Ameriky.

Spojené státy americké

Intervence pro hospodářský rozvoj jsou na uvážení a vlastní zájem zúčastněných stran. Pro představu během dluhové krize v roce 2008; vláda a mezinárodní instituce nepodpořily státním zásahem krachující, tehdy 4. největší investiční banku Ameriky poskytující globální finanční služby, Lehman Brothers, což vedlo až k jejímu krachu.[12]

O několik dní později, když AIG (Americká nadnárodní finanční a pojišťovací společnost) byla také na pokraji zhroucení, stát vynaložil veřejné peníze pro její záchranu. Tyto korporace totiž mají vzájemně propojené zájmy se státem a jsou na sobě závislé.[13]

Japonsko

V Japonsku je abenomika forma ekonomického zásahu státu předsedy vlády Šhinza Abeho, směřující k obnově bývalé slávy země z dob globalizace její ekonomie.[14]

Opozice

Zásadním odpůrcem intervencionismu byl německo-americký ekonom Ludwig von Mises, nejslavnější kritik státních zásahů do ekonomiky. Svoji kritiku popsal v des Intervencionismus, kde ukázal na zhoubné důsledky státních zásahů do hospodářství.[15]

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Economic interventionism na anglické Wikipedii.

  1. ↑ Karagiannis, Nikolaos (2001). "Key Economic and Politico-Institutional Elements of Modern Interventionism". Social and Economic Studies. 50 (3/4): 17–47. JSTOR 27865245
  2. ↑ von Mises, Ludwig (1998). Interventionism: An Economic Analysis (PDF). New York: The Foundation for Economic Education. pp. 10–12.
  3. ↑ HOLMAN, R. a kol. Dějiny ekonomického myšlení. Praha : C. H. Beck 1999. ISBN 80-7179-238-1
  4. ↑ KEYNES, Joh Maynard. Obecná teorie zaměstnanosti, úroku a peněz. Vyd. 1. Praha : Nakladatelství Československé akademie věd, 1963
  5. ↑ VYKYDALOVÁ, Martina. John Maynard Keynes jeho význam pro ekonomickou teorii a hospodářskou praxi. Brno, 2010. Diplomová práce. Masarykova univerzita - Pedagogická fakulta.
  6. ↑ Maziarz, Mariusz (2017). "Ethics, Uncertainty, and Macroeconomics". Annales. Ethics in Economic Life. 20 (4): 51–63.
  7. ↑ Pierson, Chris (1999). Gamble; et al., eds. Marxism and Social Science. Urbana and Chicago: University of Illinois Press. pp. 176–77.
  8. ↑ Schweickart, David. Democratic Socialism. Encyclopedia of Activism and Social Justice (2006): http://orion.it.luc.edu/~dschwei/demsoc.htm Archivováno 17. 6. 2012 na Wayback Machine.: "Social democrats supported and tried to strengthen the basic institutions of the welfare state – pensions for all, public health care, public education, unemployment insurance. They supported and tried to strengthen the labor movement. The latter, as socialists, argued that capitalism could never be sufficiently humanized, and that trying to suppress the economic contradictions in one area would only see them emerge in a different guise elsewhere. (E.g., if you push unemployment too low, you'll get inflation; if job security is too strong, labor discipline breaks down; etc.)"
  9. ↑ von Mises, Ludwig (1998). Interventionism: An Economic Analysis (PDF). New York: The Foundation for Economic Education, Inc. pp. 1–51.
  10. ↑ Jordana, Jacint; David Levi-Faur (Mar 2005). "The Diffusion of Regulatory Capitalism in Latin America: Sectoral and National Channels in the Making of a New Order". Annals of the American Academy of Political and Social Science. 598 (The Rise of Regulatory Capitalism: The Global Diffusion of a new Order): 102–24. doi:10.1177/0002716204272587. JSTOR 25046082. de Beaufort Wijnholds, J. Onno. "The Argentine Drama:
  11. ↑ de Beaufort Wijnholds, J. Onno. "The Argentine Drama: A View from the IMF Board" (PDF). The Crisis That Was Not Prevented: Argentina, the IMF, and Globalisation. FONDAD. Retrieved 2 February 2012.
  12. ↑ Lanchester, John (November 5, 2009). "Bankocracy". London Review of Books. 31 (21).
  13. ↑ von Mises, Ludwig (1998). Interventionism: An Economic Analysis (PDF). New York: The Foundation for Economic Education, Inc. pp. 1–51.
  14. ↑ del Rosario, King (15 August 2013). "Abenomics and the Generic Threat". Retrieved 15 August 2013.
  15. ↑ MISES, Ludwig von. The theory of money and credit. [1st ed.]. New York: Skyhorse Publishing, 2013. ISBN 978-1-62087-161-4.

Související články

Zdroj