Eberhard I. Württemberský (hrabě)
Eberhard I. Württemberský | |
---|---|
Narození |
13. března 1265 Stuttgart |
Úmrtí |
5. června 1325 (ve věku 60 let) Stuttgart |
Místo pohřbení | Kostel svatého Kříže ve Stuttgartu |
Povolání | aristokrat |
Choť | Imgarda Bádenská |
Děti | Oldřich III. Württemberský Ulrich von Württemberg Anežka Württemberská Adéla Württemberská[1] Agnes of Württemberg, Countess of Werdenberg[2] |
Rodiče | Oldřich I. Württemberský a Anežka Lehnická |
Rod | Württemberkové |
Příbuzní |
Oldřich II. Württemberský, Anežka Württemberská a Mechtylda Württemberská (sourozenci) Eberhard II. Württemberský a Oldřich III. Württemberský[1] (vnoučata) |
Funkce | hrabě württemberský |
multimediální obsah na Commons | |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Eberhard I. Württemberský, zvaný Vznešený, (13. března 1265 – 5. června 1325) byl württemberský hrabě z rodu Württemberků.
Život
Narodil se v roce 1265 po smrti svého otce Oldřicha I. Württemberského.[3] Jeho matkou byla Anežka Lehnická. Po předčasné smrti svého staršího bratra Oldřicha II. Württemberského se Eberhard v roce 1279 stal württemberským hrabětem.[4] Jeho vláda byla provázena chronickými konflikty s řadou jiných panovníků. Eberhard se totiž agresivně postavil proti každému, kdo se pokusil ohrozit jeho úspěšnou expanzivní politiku, a to bez ohledů na jeho sílu a s neobyčejnou sebedůvěrou, odvahou, rázností i využitím všech dostupných prostředků.[3] V 80. letech 13. století Eberhard čelil rozpínavé politice římskoněmeckého krále Rudolfa Habsburského, jenž se snažil revindikovat Württemberské hrabství. Mezi lety 1286 a 1287 proti němu Eberhard vedl otevřenou válku. Přestože v ní byl poražen, dokázal uhájit alespoň svou vládu Württembersku.[4]
Nepřátelské vztahy měl Eberhard i s Rudolfovým nástupcem Adolfem Nasavským.[3] V roce 1298 Adolfa z trůnu sesadil Albrecht Habsburský, jenž se stal novým římským králem.[5] Protože Eberhard Habsburka podpořil, Albrecht ho odměnil tím, že mu svěřil hodnost dolnošvábského fojta, což württemberský hrabě využil na rozšíření svých majetků. Na počátku 14. století se však zájmy Eberharda a Albrechta ve Švábsku střetly. Mezi oběma tábory vypukla válka, jež v roce 1304 skončila uzavřením míru.[4] Téhož roku se württemberský hrabě zúčastnil Habsburkova tažení do Čech, v němž Albrechta však nakonec zradil a přestoupil na stranu jeho soupeře českého krále Václava II.[6]
Po smrti Václava II.[7] i jeho syna Václava III.[8] v roce 1306, se Eberhard připojil do protihabsburské koalice, kterou dále tvořili korutanský vévoda Jindřich Korutanský, pretendent českého trůnu, dolnobavorští vévodové Štěpán I. a Ota III., míšeňský markrabě Fridrich Pokousaný a jeho bratr Dětřich Lužický.[9] V letech 1306–1308 Eberhard proti Habsburkům intenzivně pomáhal Jindřichovi Korutanskému v jeho bojích o českou korunu.[10]
Eberhardovo bezohledné vykořisťování švábských měst vedlo k tomu, že proti němu vznikla koalice v čele s městem Esslingen, do které dále patřila města Nördlingen, Ulm, Biberach, Hall, Wimpfen a Heilbronn. V roce 1309 proti Eberhardovi nový římský král Jindřich VII. Lucemburský vyhlásil říšskou válku. Král württemberského hraběte také zbavil hodnosti zemského fojta, kterou udělil Konrádovi z Weinsbergu. Sám proti Eberhardovi Jindřich válčit sice nehodlal, boj proti němu říšským městům ale usnadnil alespoň tím, že je osvobodil od daní. Konrád z Weinsbergu se o rok později s Jindřichovou podporou postavil do čela vojska, jež mělo zabránit dalšímu Eberhardovu kořistnictví.[11]
Situace se Eberhardovi následně naprosto vymkla z rukou – říšská vojska jeho jednotky rozdrtila, obsadila Württembersko a donutila ho opustit zemi. Na nohy se Eberhard znovu postavil až v roce 1313,[4] kdy při své římské jízdě zesnul Jindřich VII. Lucemburský.[12] Plné vlády ve Württembersku se Eberhard s pomocí římskoněmeckého vzdorokrále Fridricha Habsburského opět ujal roku 1314. O dva roky později uzavřel mír se svým největším protivníkem, městem Esslingen. V roce 1323 se smířil i se sokem Fridricha Habsburského Ludvíkem IV. Bavorem, římskoněmeckým králem, který württemberskýmu hraběti potvrdil všechna jeho práva a majetky. Roku 1325 Eberhard zemřel.[3]
Potomci
1. manželství ∞ buď Adelaide z Werdenberg-Heiligenberg-Sigmaringenu, nebo příslušnice rodu hrabat z Hohenbergu, či vévodů z Tecku
- Oldřich (po 1285 – 1315) ∞ Matylda z Hohenbergu
- Anežka (* před 1300 – před 1349), hraběnka z Werdenbergu ∞ Jindřich III. z Werdenberg-Albecku
2. manželství ∞ Markéta Lotrinská
- Oldřich III. Württemberský (mezi 1286 a 1291 – 1344), württemberský hrabě ∞ Žofie z Pfirtu
3. manželství ∞ Irmengarda z Badenu
- Anežka (kolem 1295 – 1317) öttingenská hraběnka ∞ Ludvík V. z Öttingenu
- Adelheida Matylda (mezi 1295 a 1300 – 1342), hraběnka z Hohenlohe ∞ Kraft II. z Hohenlohe
- Irmengarda (asi 1300 – 1329), hohenberská hraběnka ∞ hohenberský hrabě
Odkazy
Reference
- ↑ a b Darryl Roger Lundy: The Peerage.
- ↑ Leo van de Pas: Genealogics.org. 2003.
- ↑ a b c d UHLAND, Robert. Eberhard II. der Erlauchte. In: Neue Deutsche Biographie. Berlin: Duncker & Humblot, 1959. Dostupné online. ISBN 3-428-00200-8. Svazek 4. S. 233. (německy)
- ↑ a b c d STÄLIN, P. Eberhard von Württemberg. In: Allgemeine Deutsche Biographie. Leipzig: Duncker & Humblot, 1877. Dostupné online. Svazek 5. S. 545–555. (německy)
- ↑ KRIEGER, Karl-Friedrich. Habsburkové ve středověku. Od Rudolfa I. (1218–1291) do Fridricha III. (1415–1493). Praha: Argo, 2003. 254 s. ISBN 80-7203-453-7. S. 78–79. [dále jen Habsburkové].
- ↑ VANÍČEK, Vratislav. Velké dějiny zemí Koruny české III. 1250–1310. Praha: Paseka, 2002. 760 s. ISBN 80-7185-433-6. S. 471, 474.
- ↑ CHARVÁTOVÁ, Kateřina. Václav II. Král český a polský. Praha: Vyšehrad, 2007. ISBN 978-80-7021-841-9. S. 217.
- ↑ MARÁZ, Karel. Václav III. (1289-1306): poslední Přemyslovec na českém trůně. České Budějovice: Veduta, 2007. 160 s. ISBN 978-80-86829-25-8. S. 43.
- ↑ Habsburkové, s. 741.
- ↑ ŠUSTA, Josef. České dějiny II./I. Soumrak Přemyslovců a jejich dědictví. Praha: Jan Laichter, 1935. 803 s. Dostupné online. S. 741.
- ↑ SPĚVÁČEK, Jiří. Jan Lucemburský a jeho doba 1296-1346. K prvnímu vstupu českých zemí do svazku se západní Evropou. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1994. 658 s. ISBN 80-205-0291-2. S. 120, 138. [dále jen Jan Lucemburský a jeho doba].
- ↑ BOWSKY, William. Henry VII in Italy. Lincoln: University of Nebraska Press, 1960. 301 s. S. 203. (anglicky)
Literatura
- MERTENS, Dieter. Eberhard I. der Erlauchte. In: LORENZ, Sönke; MERTENS, Dieter; PRESS, Volker. Das Haus Württemberg. Ein biographisches Lexikon. Stuttgart: Kohlhammer, 1997. ISBN 3-17-013605-4. S. 25–27. (německy)
- RAFF, Gerhard. Hie gut Wirtemberg allewege. 6. vyd. Svazek 1: Das Haus Württemberg von Graf Ulrich dem Stifter bis Herzog Ludwig. Schwaigern: Landhege, 2014. ISBN 978-3-943066-34-0. S. 69–88. (německy)
- SCHUKRAFT, Harald. Kleine Geschichte des Hauses Württemberg. Tübingen: Silberburg, 2006. ISBN 978-3-87407-725-5. S. 26. (německy)
Externí odkazy
- Obrázky, zvuky či videa k tématu Eberhard I. Württemberský na Wikimedia Commons