Dilmunské pohřební mohyly

Dilmunské pohřební mohyly
Světové dědictví UNESCO
Dilmunské pohřební mohyly v roce 1918
Dilmunské pohřební mohyly v roce 1918
Smluvní stát BahrajnBahrajn Bahrajn
Dilmunské pohřební mohyly
Dilmunské pohřební mohyly
Souřadnice 26°8′59″ s. š., 50°30′46″ v. d.
Typ kulturní dědictví
Kritérium iii, iv
Zařazení do seznamu
Zařazení (neznámé zasedání)

Dilmunské pohřební mohyly (arabsky مدافن دلمون‎) jsou pohřební mohyly nacházející se v Bahrajnu. V roce 2019 byly zapsány na seznam světového dědictví UNESCO. Jedná se o nekropoli dilmunské kultury a kultury Umm al-Nar.[1]

Bahrajn je již od starověku známý jako ostrov s velkým počtem pohřbů. O původně poměrně velkém počtu čtverečních kilometrů pokrytých mohylami se říkalo, že je jedním z největších hřbitovů starověku. Tato pohřebiště jsou soustředěna na severu ostrova, na tvrdých kamenitých plochách ležící mírně nad ornou zemědělskou půdou. Jih ostrova je převážně písčitý s pouštním biotopem. Všechny hroby nejsou ze stejné doby, ani přesně stejného stylu a mohou se v různých částech mohylového pole značně lišit svou velikostí. Výzkum pod záštitou Národního muzea Bahrajnu (o který měla velký zájem i Bahrajnská historická a archeologická společnost) stále pokračuje i v 21. století. Cílem výzkumu je stanovit pevnou časovou osu pro všechny tyto mohylové variace, jakož se i zabývat důsledky jejich budování pro společnost, respektive společnosti, které je stavěly.

Výzkum

Některý mohyly byly v období od 10. do 19. února 1889 vykopány britským výzkumníkem Jamesem Theodorem Bentem a jeho manželkou Mabel Bent. Podle deníku Mabel Bent našli kousky slonoviny, dřevěného uhlí, skořápky pštrosích vajec a další předměty. [2] Jejich nálezy jsou umístěny v Britském muzeu v Londýně. Theodore Bent výsledky svého výzkumu publikoval ve dvou článcích,[3] ale rozsáhlejší popis mohyl se objevil až v Bentově knize Southern Arabia vydané v roce 1900.[4]

Dánská skupina vědců prováděla v 50. letech 20. století vykopávky v Qal'at al-Bahrain, hlavním městě doby bronzové. Tato expedice otevřela několik mohyl a objevila předměty datované do doby kolem 4100 až 3700 př. n. l. patřící stejné kultuře.[5][6] Od té doby proběhla řada dalších výzkumů, která přinesla informace o konstrukci mohyl i o hrobové výbavě.[7][8]

Datace

Tyto hroby podávají hmotné svědectví o starověkém Dilmunu, datovaném na počátek 2. tisíciletí př. n. l. Tyto mohyly byly postaveny mezi lety 2050 a 1750 př. n. l. Toto období je spojeno se složitou pohřební tradicí vztahující se na celou populaci.[9][10]

Popis mohyl

Dilmunské pohřební mohyly se nalézají na 21 lokalitách, které leží převážně na severu Bahrajnu. Šest z 21 míst se jeví jako nekropole. Každá z těchto nekropolí se skládá z několika desítek až několika tisíc mohyl s celkem 11774 pohřby. Tyto mohyly v době svého vzniku měly vzhled nízkých válcovitých věží.[11] Jedna ze šesti nekropolí, A'ali, je považována za královský hřbitov.[9] Na dalších patnácti archeologických lokalitách je dalších 17 královských hrobech. Královské hrobky se jeví jako dvoupatrové sepulkrální věže.[11]

Timuli (mohyly)

Každá z timuli (mohyl) se skládá z centrální kamenné komory, která je uzavřena nízkou prstencovou stěnou a pokrytá zeminou a štěrkem. Velikost valů se liší, většina z nich měří 4,5 x 9 m v průměru a jsou 1 až 2 metry vysoké. Menší mohyly obvykle obsahují pouze jednu komoru. Komory jsou obvykle obdélníkového tvaru s jedním nebo dvěma výklenky na severovýchodním konci. Uprostřed větších komor je občas další pár výklenků.[7][8]

Ačkoli komory obvykle obsahovaly jeden pohřeb, existují i mohyly, pod kterými je pohřbeno více jedinců. Vedlejší komory často neobsahují pohřby žádné. Zesnulí byli obvykle uloženi s hlavami ve výklenku na konci komory a leželi na pravém boku. Těla byla uložena s několika předměty. Bylo objeveno několik kousků keramiky a příležitostně pečetidla z mušlí nebo kamenů, koše zapečetěné asfaltem, předměty ze slonoviny, kamenné nádoby a měděné zbraně.[12] Pod mohyly byly pohřbívány ženy i muži. Předpokládaná délka života byla přibližně 40 let. Děti bývaly pohřbívány u kruhové stěny i mimo ni. Průměrný počet dětských pohřbů na rodinu byl 1,6.[7][8]

Kontroverze ohledně ochrany mohyl

Pokusy o ochranu pohřebních mohyl narazily na odpor náboženských fundamentalistů, kteří je považovali za neislámské a požadovali, aby byly zabetonovány a sloužily jako obydlí. Během parlamentní debaty 17. července 2005 vůdce salafistické strany Džamíjat al-asála al-islámíja Adel Mouwda řekl, že bydlení pro živé je lepší než hroby pro mrtvé. Dále pokračoval, že by měli být hrdí na své islámské kořeny a ne na nějakou starověkou civilizaci z jiného místa a času, která zanechala jen sem tam nádobu nebo kost.

Hustota, počet a architektonické charakteristiky hrobek patřily mezi kritéria pro jejich zařazení na seznam světového dědictví UNESCO, kam byly zapsány v roce 2019.[11]

Fotogalerie

  • Královská hrobka 1
    Královská hrobka 1
  • Královská hrobka 11
    Královská hrobka 11
  • Tumuli na nekropoli Madinat Hamad 1
    Tumuli na nekropoli Madinat Hamad 1

Odkazy

Reference

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Dilmun Burial Mounds na anglické Wikipedii a Tombes de la culture Dilmun na francouzské Wikipedii.

  1. ↑ Seven cultural sites inscribed on UNESCO's World Heritage List. whc.unesco.org [online]. [cit. 2024-11-06]. Dostupné online. 
  2. ↑ The Travel Chronicles of Mrs J. Theodore Bent, Vol 3, 2010, page 22. Oxford: Archaeopress
  3. ↑ The Mounds of Bahrein, Athenæum, 1889, Issue 3219 (Jul), 38; The Bahrein Islands, in the Persian Gulf, Proceedings of the Royal Geographical Society and Monthly Record of Geography, Vol. 12 (1) (Jan 1890), 1-19
  4. ↑ See Chapter 2, Southern Arabia by Theodore and Mabel Bent, 1900. London: Smith, Elder and Co.
  5. ↑ Bahrain digs unveil one of oldest civilisations. BBC News. 2013-05-20. Dostupné online [cit. 2024-11-06]. (anglicky) 
  6. ↑ CARRINGTON, Daisy. In Bahrain, development chips away at world’s largest, oldest burial site. CNN [online]. 2013-11-01 [cit. 2024-11-06]. Dostupné online. (anglicky) 
  7. ↑ a b c HØJLUND, Flemming. The Burial Mounds of Bahrain: Social Complexity in Early Dilmun. [s.l.]: Moesgaard Museum 188 s. Dostupné online. ISBN 978-87-88415-45-2. (anglicky) 
  8. ↑ a b c CRAWFORD, Harriet; KILLICK, Robert; MOON, Jane. Dilmun Temple At Saar. [s.l.]: Routledge 374 s. Dostupné online. ISBN 978-1-317-84823-3. (anglicky) 
  9. ↑ a b Steffen Terp Laursen (dir.), Gianni Marchesi, Jesper Olsen et al., , Jutland Archeological Society - Mosegaard Museum, 2017
  10. ↑ Bahrain Authority for Culture and Antiquities - Kingdom of Bahrain | Typology of Dilmun Burial Mounds. culture.gov.bh [online]. [cit. 2024-11-06]. Dostupné online. 
  11. ↑ a b c whc.unesco.org [online]. [cit. 2024-11-06]. Dostupné online. 
  12. ↑ ICOMOS, Tombes de la culture Dilmun (Bahreïn) No 1542 Dostupné online

Externí odkazy

Zdroj