Didier Anzieu

Didier Anzieu
Narození 8. července 1923
Melun
Úmrtí 25. listopadu 1999 (ve věku 76 let)
5. pařížský obvod
Alma mater École normale supérieure
Fakulta umění Pařížské univerzity
Povolání psychoanalytik, psycholog a professeur des universités
Zaměstnavatelé Université Marc-Bloch (1955–1964)
Univerzita Paříž X (1964–1983)
Ocenění Sigourney Award (1992)
Choť Annie Anzieu
Děti Christine Anzieu-Premmereur
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Didier Anzieu (8. července 1923 Melun – 25. listopadu 1999 Paříž) byl francouzský psychoanalytik.

Život

Vystudoval filozofii, byl žákem Daniela Lagache. Už na univerzitě se zajímal o psychoanalýzu, jeho diplomová práce byla věnována Freudově sebeanalýze (jejímž prostřednictvím objevil psychoanalýzu). Po studiích Anzieu podstoupil psychoanalýzu u Jacquese Lacana, avšak odešel z ní, když odhalil, že Lacan souběžně léčí jeho matku a neřekl mu o tom. Od té doby choval k Lacanovi nepřátelský postoj, vyčítal mu nedostatek upřímnosti i svévolné zacházení se zásadami psychoanalytické léčby. Přesto byl Lacanem ovlivněn, podobně jako britským psychoanalytikem Wilfredem Bionem, ale i Heinzem Kohutem.

Věnoval se též skupinové analýze. Jeho nejuznávanějším přínosem je koncept „Moi-Peau“ (což lze přeložit zhruba jako „povrchové já“), který zavedl roku 1974. Anzieu říká, že kojenec v nejranějších stadiích vývoje, pokud chce přežít, se nemůže opírat o vnitřní zdroje a potenciály subjektivity, které jsou chabé, ale musí se opřít o „povrch těla“, o pocity zaznamenané na pokožce. Jeho první já je tak „kožní“, povrchové. Proto je tak důležitý dotyk dítěte s matkou, bez něj se struktury subjektu vůbec nevytvoří. Podle Anzieu podobně jako kojenec reaguje i neurotik či psychotik ve vrcholných fázích své choroby, regreduje až k Moi-peau, k já vtělenému do povrchu těla. Proto pro něj může být léčivý i dotyk, který může znovu nastartovat vývoj subjektivity k vyšším formám.

Jak bývá ve francouzské psychoanalýze zvykem, věnoval se také rozborům umění, především díla Samuela Becketta.

Bibliografie

  • L'auto-analyse de Sigmund Freud (diplomová práce) (1959)
  • Le travail psychanalytique dans les groupes (1972)
  • Crise, rupture et dépassement (1979)
  • Le Corps de l'œuvre (1981)
  • Une peau pour les pensées (1986)
  • Beckett et Bion (1989)
  • Le penser. Du Moi-peau au Moi pensant (1994)
  • Le Moi Peau (1995)
  • Créer - Détruire" (1996)
  • La Sublimation, les sentiers de la création (1997)
  • Le groupe et l’inconscient. L’imaginaire groupal (1999)
  • Samuel Beckett (1999)
  • Le psychodrame analytique chez l'enfant et l'dolescent (2004)
  • La dynamique des groupes restreints (2007)
  • Fantasme et formation (2007)
  • Psychanalyse et limites (2007)
  • Le travail de l’inconscient (2009)

Literatura

Externí odkazy

Zdroj